Šíří humor a moudrost, kudy chodí. A teď chodí hodně. Zakladatelka kapely Čokovoko, zpěvačka, textařka, moderátorka, feministka, aktivistka, komička a dramatička je taky autorkou autobiografické knihy Doba temna a popularizátorkou pěších výletů. K posledním dvěma funkcím ji přivedla potřeba udělat si v sobě pořádek. Letos oslavila čtyřicítku, změnila barvu vlasů z blond na tmavou a do dalších let vykročila s novým mužem po boku.
Jako stand-up komička ovládáte umění improvizace. Osvědčilo se vám to na cestách?
Schopnost neustálé improvizace je asi to nejlepší, co se mi mohlo v životě stát. Jsem za tuhle dovednost vážně vděčná. Díky ní jsem pro sebe holka do nepohody, kdykoliv připravená bleskově vymyslet náhradní řešení. Dost mě to baví. Člověk musí být okamžitě vynalézavý, je to adrenalin a trénuje to mozek. Prostě improvizace je moje velký jupí. Jako malá jsem chtěla být detektiv Columbo, který vše vyřeší díky vnímání a kombinování malých detailů, ale na to se moc stydím mezi cizími. Takže jsem takový Columbo svých životních situací.
Před dvěma lety jste vyrazila na svatojakubskou pouť. Váš důvod nebyl náboženský, ale osobní, terapeutický. Pomohlo to?
Naprosto. Šla jsem si cestou řešit sama sebe po rozvodu a také se po letech popírání vlastní osobnosti poznat. Bála jsem se, koho v sobě na pouti potkám, ale mile jsem se překvapila. Zjistila jsem, že je mi se sebou moc dobře. A taky jsem cestou „našla“ Boha. Myslím, že jsem nějakou inklinaci ke křesťanství v sobě měla vždy, ale naprosto potlačenou a tím pádem cynicky výsměšnou. A pouť mi ukázala, že v Boha věřím a navíc se za to nestydím. Celkově byla pouť to nejlepší, co jsem pro sebe v životě udělala.
Letos jste šla znovu. Potřebovala jste další terapii, nebo už to byla jen turistika?
Vždy je to kombinace obojího: sportovního i duchovního zážitku, ale je fakt, že letos jsem pouť šla spíše jako reportérka pro jeden časopis. Cestovala jsem navíc s fotografem, takže jsem se nemohla pořádně oprostit od přímého kontaktu s lidmi. Sice jsem si cestou taky vyřešila pár věcí, ale není nad to jít cestu sám nebo maximálně s partnerem, protože s ním máte ambici poznat všechna jeho zákoutí duše. Ta se totiž na pouti odhalují dost na dřeň. No a u méně blízkých lidí tomu nechci přihlížet.
Pokaždé to byla jiná trasa, v jinou dobu… Jaké byly plusy a mínusy?
První cestu jsem šla v létě, byla to jednodušší portugalská stezka, která má jen 260 km. Je nesmírně krásná, mírně kopcovitá a vhodná i pro osamělou poutnici. Druhou cestu jsme šli spíše pracovně, v zimě a byla to ta nejtěžší možná Svatojakubská stezka, Camino primitivo, která vede přes Pyreneje a měří 320 km. Běžně se chodí od jara do podzimu a navíc jsme ji šli v lockdownu, kdy byly všechny poutnické ubytovny a občerstvovny zavřené, čímž jsme si ji ještě ztížili. Taky jsme na vrcholku zažili vichřici, to byl dost intenzivní zážitek. Přesto tu cestu považuji za nesmírně důležitou, protože jsem si opět uvědomila, co v životě chci a nechci a posunula hranice svých fyzických možností.
Už bych šla opravdu jen sama nebo s velice blízkým člověkem, protože jít s někým znamená, že musíte dělat kompromisy. Jenže ta trasa je fyzicky i psychicky velmi náročná a každý má jiné tempo a potřeby. Musí se sladit čas, kdy vyrážíte, jak dlouho ten den půjdete, jak rychle, kdy budete jíst, zda si budete dělat pauzy atd. Je tu mnoho třecích ploch a já se chci na pouti věnovat svému přemýšlení a ne náladám jiných. Považuji tu pouť za tak intimní věc, že mi ji cizí lidé narušují.
Jak dlouho vám vůbec trvala cesta? 260 km mi pro začátečnici přijde docela masakr.
Měla jsem na cestu 9 dní, takže jsem šla něco přes 30 km denně. Ale já se v chůzi od prvního okamžiku našla a zamilovala si ji. Dřív jsem jen běhávala a chůze mi připadala zbytečně pomalá, jak pro důchodce. No, a na pouti jsem ji pochopila.
Měla jste dobrou fyzičku? Nepřišly slabé chvilky?
Měla. Já sportuju od dětství. Hrála jsem volejbal, běhala, sama chodila plavat. Jsem takový solitér amatér, ale bez sportu nemůžu být. Myslím, že jsem na endorfinech závislá. No a mám hodně sportovní geny po otci. V podstatě ujdu víc než dospělý muž. Slabší chvilky si moc nepřipouštím nebo je spíš vnímám jako nutnou součást vedoucí ke katarzi.
Plánujete teď dovolené tak, aby se tam dalo chodit?
Když jedu s dětmi, tak ne, ty chůze vůbec nezajímá ‒ asi jako mě dřív, takže to respektuju a na dovolenou s nimi beru běžecké oblečení a ráno, než vstanou, si chodím aspoň zaběhat.
Když jedu sama, vždy je to chodící dovolená. Loni, před koronou, jsem takhle vyrazila dvakrát na pár dní. Koupila jsem si letenku do Říma a Barcelony, zamluvila si nějaké ubytování a pak si ta města pořádně prošla. Řím jsem si prochodila skrz naskrz za tři dny a Barcelonu jsem křižovala pět dní. Zadání bylo jednoduché: dopravní prostředek jsem směla použít jen z letiště do města, pak už pouze chůze. Ani jsem se v Barceloně nesvezla tou krásnou lanovkou, protože to by neplatilo. Prostě jsem objevila zálibu v toulání.
Už jste partnera připravila na to, že možná půjde svatojakubskou pouť?
Mám štěstí, že jsem potkala člověka se stejnou až obsesivní zálibou v chůzi v přírodě. Zrovna tento víkend spolu vyrážíme na pětidenní hodně náročný trek od pramene Sázavy. Máme ujít 209 km, takže se dost těšíme, že si užijeme spoustu pohybu v přírodě, a já jsem zvědavá, co se o sobě dozvíme. Na svatojakubskou ho snad pak zlomím taky. Tam jde totiž ještě o ten duchovní rozměr a já bych si přála, aby na vlastní kůži poznal, o čem pořád tak básním.
