Když s Barborou Polákovou strávíte nějaký čas, dojde vám, co je pro ni typické – má nefalšované nadšení ze života. S radostí přistupuje k pracovním výzvám – a možná právě proto se jí tak daří. S pokorou si užívá svou rodinu a má dobře srovnané hodnoty.
Během našeho povídání, které proběhlo před pár měsíci, sice několikrát zmíní, že je vyčerpaná a potřebuje si odpočinout, ale tak to asi klame tělem. Působí svěže a akčně. Nerada ztrácí čas, a tak během pár minut a několika telefonátů zvládne zařídit hlídání pro děti na druhý den a zprodukovat televizní natáčení tak, aby stihla podpořit svou kamarádku na jedné akci. Podle ní by se mohla vyučovat teze, že všechno jde, když se chce.
Zmínila jste, že vaše dcery mají rády pravidelný program. Vyhovuje i vám?
Řád jsem měla naposledy, když jsem chodila do školy. A pak jsem byla šťastná, že jsem ho nemusela mít. Teď si svůj program a rytmus víceméně určuju sama, takže mě to stojí jisté odříkání. Ale holky ještě nechodí do školy, cítím to tak, že ještě máme tři roky, než se naše životy úplně ustálí a zapustíme kořeny. Teď bych řekla, že se možná klidně sebereme a odjedeme na tři měsíce do Londýna. A šlo by to? Myslím, že jo. Ronja začala poslední dobou říkat, že by chtěla už mluvit anglicky. Tak bychom se mohli poohlédnout i po nějaké školce.
A šlo by to?
Myslím, že jo. Ronja začala poslední dobou říkat, že by chtěla už mluvit anglicky. Tak bychom se mohli poohlédnout i po nějaké školce.
Věříte tomu, že si můžete cokoliv splnit?
Když si něco hodně přeju, vždycky si rovnou v hlavě snažím promyslet, jestli je to realizovatelné. Když usoudím, že je, tak pro to udělám všechno. Možná i to, u čeho by se spousta lidí zastavila. To někdy cítím z reakcí na mé nápady. Nejvíc důležité je všechny kolem nadchnout a přesvědčit je o té představě, což mi dřív nedocházelo tak intenzivně jako teď. Protože do hlavy nevidí nikdo nikomu. A když to reálné není, tak o tom ani nemluvím. Mám velké štěstí, že mi dělá manažerku moje sestra a že něco podobného má v sobě také. Společně máme spoustu nápadů. Ale děláme taky spoustu chyb a společně o nich mluvíme a snažíme se z nich učit. I když je to někdy docela náročné. Hlavně si ty chyby přiznat.
Co si přejete teď?
Mám v hlavě nápady na nějaké klipy. Bude to vyžadovat hodně energie, tak s ní zatím šetřím a jen tak pomalinku našlapuji. Chci se teď maximálně soustředit na holčičky. A začala jsem psát. Spousta věcí mě napadla na dovolené v Londýně. Možná bude nová deska dřív, než jsem myslela. Uvidíme… Nechci to zakřiknout.
Dokážete říct, které téma je pro vás tak zásadní, že se z něj musíte vypsat?
Každý den je to něco jiného. Spíš mě spousta věcí napadne za pochodu. Naposledy, to byl zrovna pátek třináctého a zároveň úplněk, mi kamarádka napsala, že podle astrologie dnešním dnem všechno staré končí. Tak jsem napsala básničku o tom, že zítra začíná budoucnost.
Jak poznáte, že je to ono?
Nepoznám. Jen nepustím nic, o čem nejsem stoprocentně přesvědčená. Pak to přece jen pošlu ven, a většinou bych ještě něco změnila, ale už to nejde. U textu je pro mne zásadní, co tím chci sdělit. Někdy to jde rovnou, jindy se upravuje a cizeluje každé slovo. V podstatě pořád píšu s mým kamarádem a kapelníkem Davidem Hlaváčem. Už jsme pěkně sehraní.
Je pro vás psaní forma terapie?
Je to víc zábava. Koncentrát myšlenek uspořádaných do rýmu. A někdy vlastně jen ten koncentrát. Bez rýmů. Ale začnu psát holčičkám deník. To možná bude určitá forma terapie. Myslím, že by to mohlo být pro ně cenné, až budou velké. Třeba to poslouží dobře i pro řešení některých problémů, se kterými si nebudou vědět rady. Protože skrz to pochopí některé věci, na které my většinou přijdeme až na terapiích, na kineziologii nebo na konstelacích.
Vyzkoušela jste někdy konstelace?
Jasně. Tolikrát, že ani nevím kolikrát. A proto k tomu můžu říct jen to, že jsem po letech došla k tomu, že ať už jde o konstelace, lékaře západní medicíny, odborníky na čínskou medicínu, homeopatii, kineziologii nebo psychoterapeuty, vždycky je nejdůležitější najít lékaře, terapeuta, který rezonuje právě s vámi. To, že pomohl vašemu kamarádovi, vlastně nemusí vůbec nic znamenat. Nejdůležitější je vzájemná důvěra a napojení a společná cesta za uzdravením.
Umíte na sobě pracovat?
Snažím se si nelhat a vidět svoje chyby. A to s sebou přináší docela dost práce. I když to může znít jako fráze. Ono třeba jen obecně rozpoznat manipulaci je někdy dřina. Je zajímavé, že k tomu, aby člověk začal prozkoumávat ducha, ho často navede nemoc.
A pochválila jste se za to, co jste ten minulý rok dokázala? Měla jste velké turné, koncert ve Fóru Karlín, kde jste lítala vzduchem…
(Chvíli mlčí) Hm, možná jsem si tu bundu v Londýně měla koupit! Ale vlastně nevím, co na to mám říct. Asi spíš koukám pořád dopředu. Teď promýšlím, jak spojit ty naše koncerty s divadlem, které mi chybí. Něco mezi akustickým koncertem a představením, ale ne muzikál…
Štvou vás škatulky? Že si musíte vybrat, jestli jste herečka, nebo zpěvačka?
No, takhle mi dáváte vybrat jen vy, novináři. V době, kdy se všechno míchá, mi to přijde úplně nedůležité. Měla jsem celý rok koncerty i jsem točila. Byl to krásný rok. Jen po tom divadle si stýskám. Ale ještě to nejde, holčičky jsou moc malé, zkoušení trvá dva měsíce a pak se musí logicky pravidelně hrát a já bych jen omezovala všechny kolem svým nečasem.
Máte pocit, že Bára Poláková už je značka?
No, cítím větší a větší zodpovědnost za to, co dělám a říkám. S kým se spojím, koho podpořím. A vidím to jako takový celoživotní koncept. Cestu.
Změnila jste se po té šňůře koncertů a megakoncertu?
Dalo mi to asi takový klid. A taky vděčnost. Někdy, když jsem před něčím mívala strachy, tak jsem si vybavila momenty, kdy jsem byla před nějakým přímým přenosem, na který koukalo hodně moc lidí. A teď si budu vzpomínat na Fórum jako na velkou věc, kterou jsem zvládla. Strašně moc mi pomohl Jirka Zeman, můj kamarád, který to celé režíroval. A to lítání bylo euforické. Nejdřív jsem myslela, že není možné, abych jen za ruce, bez jištění, zvedla člověka. Nejdřív jsme to zkusili pět vteřin, pak deset, a nakonec to bylo asi padesát. Je zajímavé pozorovat, jak to naše tělo dokáže všechno, když moc chce hlava a srdce.
A musejí se sny vždycky splnit?
Je příjemné, když se to stane. Ale může to někdy i zklamat. Protože to snění může být v představách ideálnější než realita. To se mi teda párkrát stalo. Takže si sním docela ráda.
Berete věci, které se vám povedly, jako vítězství?
Asi ne. Vítězství beru jako moment, kdy zvítězím nad něčím nebo někým. Nevím, přijde mi to nějak zbytečné, takhle přemýšlet. Spíš ráda tak pluju a fandím. Samozřejmě by bylo jiné, kdybych dělala nějaký sport. Tam to objektivní vítězství je dost nezbytné. Já v sobě nemám přirozenou soutěživost. Možná je to skrytá zbabělost, že bych nechtěla být druhá nebo třetí. Ale spíš mě to nezajímá. Teda nemluvím o deskových hrách a hodně dlouhé túře na běžkách, kdy jen to, že dojedete zpátky na chalupu, znamená malé vítězství.
Máte v sobě nějaké hranice?
Vlastně nemám. A můžou za to naši. Když jsem byla přesvědčená ve svých třinácti o tom, že si vezmu Briana Harveye z East 17, mamka se tvářila, že je to možné. Že tomu taky věří. Nikdy mě nesrazila, ani u takovéhle blbosti. Možná proto, že ona sama si pamatuje, jak ji doma sráželi. Chtěla tančit a vždycky, když o tom mluvila, se jí smáli.
A bojíte se někdy?
Bojím. Mám různé strachy. Třeba těsně před úrazem nebo před pádem, kdy za setinu vteřiny projde strach celým tělem. Nebo pak strach, když se rozbuší srdce, protože potkáte někoho, před kým jste nervózní. Pak mám strachy pracovní před vystoupením. A zajímavé je, že všechny tyhle strachy se dost zmírnily, když jsem zažila dva porody. Od té doby je všechno nějak lehčí. Teda až na ten strach o děti. Ten je šílený a zároveň je jasné, že ho budu mít navždy.
Chtěla byste třetí dítě?
Ano. Jen myslím, že pak už nebudu pracovat, dokud nepůjdou do školy.
To byste vydržela?
Jo. Teda asi bych si vymyslela něco doma. Šila bych panenky nebo plstila andělíčky nebo něco prostě vyráběla. Budu brzy pomáhat svým kamarádům, kteří vedou montessori školku, s vybudováním udržitelné ekologické soběstačné základní školy. Strašně se na to těším. Co může být víc než pokusit se vytvořit prostředí pro děti, kde se budou cítit bezpečně, a pomoci jim rozvíjet jejich talenty.
