Když bylo Anežce Chudlíkové (28) čtrnáct let, začala dělat na zakázku nehty. V sedmnácti fotila svatby. Ve dvaceti se stala influencerkou, sledují ji statisíce lidí. „Byl to úspěch, ale nechtěla jsem být závislá na sítích. Co kdyby někdo vypojil zásuvku a zůstalo jen to, co je hmatatelné?“ říká. A tak založila veganskou kosmetickou značku Not So Funny Any.
Posedlost kosmetikou začala už v dětství?
Byla jsem spíš holko-kluk, bavilo mě hrát s klukama fotbal. Ale když jsem zrovna chtěla být holčičí, měla jsem růžové úplně všechno, včetně podprsenky, kalhotek a třpytivých pink džín.
Hodně intenzivní vzpomínku mám na barbínu, u které byl set dětského make-upu. To mi bylo tak sedm a dost mě to chytlo. Pak jsem začala krást mámě make-up a už od dvanácti jsem
se zkoušela líčit celkem dost.
Prý jste v dětství byla trochu weirdo, divnodítě.
Byla jsem trochu jako Wednesday Addams v růžové verzi. Třeba jsem měla pavoučí farmu a rozdávala kámoškám pavouky, maminky mě musely milovat. Taky jsem pořád s něčím experimentovala, třeba se styly oblečení, nebo jsem zkoušela jezdit na jednokolce. Přišlo mi to normální, ale dětem kolem úplně ne, smály se mi a říkaly, že jsem divná.
Jak jste to snášela?
Přes den jsem dělala hrdinku, ale když mě máma uspávala, tak jsme si povídaly a ze mě to lezlo. Potřebovala jsem si poplakat a vypovídat se. Měla jsem momenty, kdy jsem se necítila dobře a nechtěla tolik vyčnívat. Až časem mi došlo, že je tahle moje divnost daná tím, že mám ADHD. Hodně mi pomohlo, že mi máma odmala vštěpovala, abych byla na svou jinakost hrdá. Přesvědčila mě, že je moje kreativita mou výhodou. Jak jsem vyrůstala, začalo mi být jedno, co si ostatní myslí. Prostě jsem si řekla, že tohle jsem já a takováhle
prostě budu.
Kreativitu jste brzy rozjela na sítích, na YouTube, Instagramu a TikToku máte statisíce sledujících. Kolik vám bylo, když jste začala být aktivní on-line?
YouTube kanál jsem si založila ve dvaceti v roce 2015, naštěstí začal celkem rychle fungovat. Na začátku jsem byla trochu kožená, malinko afektovaná, je znát, že se stydím. Musela jsem se naučit komunikovat s kamerou, přece jen, člověk mluví do stroje. Dneska je to stejné, jako když jdu s kámoškou na kafe, je to pro mě absolutně přirozené. Ještě před sítěmi jsem fotila svatby. Na střední škole jsem studovala fotografii, přítel grafiku. Když mi bylo 17, začali jsme se svatbami, celkem rychle se nám to rozjelo. Brzy jsem se dostala na hodně nadprůměrný plat.
Proč jste se rozhodla tuhle jistotu opustit a směřovat jinam?
Vždy jsem chtěla back up plán. Věděla jsem, že nechci být závislá na sociálních sítích a že nechci být ve službách. Říkala jsem si, že nikdy nevím, kdo vypojí zásuvku, a číslo sledujících, které vidím na mobilu, najednou vůbec nemusí být. Co kdyby zůstalo jen to, co je hmatatelné? A taky jsem si chtěla dokázat, že umím být byznys woman.
Před pěti lety, když jsem značku zakládala, koukali lidé na influencery skrz prsty, brali je jako póvl. I to mě vyprovokovalo dokázat, že umím něco víc. Že nejsem jenom nána, co se maluje. Což je ale samozřejmě povrchní pohled, protože make-up je o sebevyjádření, je to svého druhu umění. A protože mi právě líčení bylo nejbližší, začala jsem podnikat s kosmetikou.
Vaše značka je veganská. To musí být občas při výrobě limitující.
Jsem roky vegetariánka a chtěla jsem, aby mohl mou značku Not So Funny Any používat kdokoliv. Ať už původ kosmetiky řeší, nebo neřeší. Proto je moje značka veganská. Ze začátku to limitující bylo, dnes už ne, už je naštěstí mnohem víc rostlinných pigmentů.
Větší výzvou jsou obaly. Na ty tu bohužel nejsou továrny ani technologie. Sice si všichni myslíme, jak je Česko sklářská velmoc, ale když jsem dělala svůj první produkt, rozjasňovač, nemohla jsem skleněný obal sehnat, úspěšná jsem byla až v Itálii. Sice jsou tu továrny na lahve od piva, ale na podobně specifické věci ne.
Začátky byly tvrdé. Třeba v den rozjezdu značky nefungoval e-shop, přitom jste do podnikání dala všechny úspory. Jak to zpětně vidíte?
Ze začátku jsem často byla hodně down. Vlastně jsem řešila tři práce najednou – rozjížděla jsem kosmetiku, do toho jsem se točila na sítě a fotila svatby. Modlila jsem se, abych mohla pustit alespoň jedno z toho. Do toho mě ničila byrokracie. Nesnáším papíry, ale musela jsem se naučit, jak založit firmu, kam jít k notáři, jak vystavit faktury… S firmou jsem začínala ve 23 letech, všechno bylo jiný a nový. Hodně jsem to řešila s mámou, pracovala v byznysu a naštěstí mi uměla poradit. Ale některým věcem nerozuměla ani ona. Často jsem šla cestou pokus omyl.
