„V životě by mě nenapadlo, že zrovna já budu dávat rozhovor o cestování. Moje spontánní několikadenní cesty vlastně ani žádné pořádné dovolené nejsou,“ směje se herečka Barbora Bočková. Její domovskou scénou je Divadlo Na zábradlí, kde ji teď můžete vidět třeba v představení Persony nebo Vzkříšení. Divadelní prázdniny si obvykle moc neužívá, neustále něco točí. Vidět jste ji mohli v seriálu Případy 1. oddělení, Matematika zločinu, Zlatá labuť nebo v kinech v dramatu #annaismissing. Pro WHAT vyprávěla o zimní romantice v Polsku i o vyklízení odpadků po festivalu v Glastonbury.
Naši první společnou dovolenou jsme s Vojtou (Bářin partner, herec Vojtěch Vondráček – pozn. red.) jeli autem do Polska k moři. V lednu. Byl to spontánní nápad: „Jé, hele, máme čtyři dny volno, pojeďme někam!“
V Polsku nás přivítaly lezavá zima, neustávající déšť a severní vítr. Ubytování v hotelu s výhledem na moře, kam by se člověk v sezoně asi nedostal, bylo skvělé. Vůbec nám nevadilo, že prší a restaurace jsou zavřené, vždycky jsme si sbalili svačinu, šli dvě tři hodiny po pláži jedním směrem a pak zase zpátky. Byli jsme promáčení až na termoprádlo, ale vážili jsme si toho, že jsme tam v podstatě sami.
V turistickém resortu, kde je hlava na hlavě, bychom přehlcenou mysl nevypnuli ani jeden. Cestuju hlavně proto, abych změnila prostředí a byla blízko živlu, ať už je to moře nebo oceán. A vlastně cestuju i proto, abych se izolovala od ostatních. Nikdy mě ale nenapadlo jet úplně sama, to by mi bylo smutno. Potřebuju mít vedle sebe někoho blízkého, s kým si můžeme říkat, jak je nám hezky.
Intenzita v Glastonbury
Jednou jsem výjimečně pár kilometrů sama po své ose cestovala. Bylo to v Glastonbury, kam jsme s kamarády vyrazili na brigádu uklízet odpadky po festivalu. Tam jsem si po dvou týdnech práce vzala dva dny volna a přespala na posvátném kopci Tor.
Do dneška nejsem s to pochopit, kde jsem se to vlastně octla. Do Glastonbury se tehdy sjela skupina asi padesáti lidí z celé Evropy, Španělé, Poláci, Češi… Bylo to v roce 2016, kdy si s tříděním odpadu a udržitelností organizátoři festivalu ještě moc hlavu nelámali. Teď už se to určitě změnilo, ale tehdy si každý účastník festivalu postavil stan, po skončení odjel a co se mu nechtělo brát s sebou, nechal na místě. Když jsme po příjezdu stáli uprostřed rozsáhlých polností plných stanů a odpadků, bylo to jako v postapokalyptickém filmu.
Jakmile jsme se rozkoukali, začali jsme zakládat naše vlastní stanové městečko. Buď jste zbytečně poctiví a přivezete si sem svůj vlastní stan z domova, anebo si vyberete jakýkoliv kus, co tam zůstane – jako na veletrhu stanů. Ty stany jsou opravdu jako nové, čisťoučké, pokud zrovna není bahnitá sezona. Přes den chodíte po polnostech, sbíráte a bouráte, večer sedíte u ohně a žijete si jako taková prazvláštní komunita.
Po třech dnech se skupina zhruba o třetinu ztenčí, protože tahle část pracantů sem přiletěla jen vysbírat ztracené drogy. A jeden šťastlivec dokonce našel plnou obálku peněz. Jestli na něco nemám talent, tak na hledání peněz. I když jsem pořád koukala pod nohy, objevila jsem jen jednu dvě libry. Ale našla jsem třeba náhrdelník, hodinky, batůžek a taky spoustu třpytek a kamínků. Do dneška mám doma v šuplíku jako vzpomínku růžové kamínky, co jsme tam po sobě s kamarádkou lepily.
Oživlá Narnie
Ze začátku berete všechno spíš jako recesi, ale po pár dnech se v tom světě zabydlíte. Ani nevíte, jak se to otočí, a přijde vám to jako norma, váš nový běžný život. Proměníte se v úplně jiného člověka. Vše, co potřebujete k žití, si najdete, nebo to s někým vyměníte. Peníze nebyly potřeba. I proto mi tam přišlo úplně přirozené jet pak do vesnice stopem a neplatit za autobus.
Samotné městečko Glastonbury je malé mystické místo plné obchůdků s podivnými názvy a s cedulemi na baráčcích, ve kterých léčí bohyně. Je tady vše, co byste neoznačili za normální. Taková oživlá Narnie nebo Příčná ulice. V zahradě Chalice Well s kovovými studánkami vyvěrá načervenalý léčivý Dračí pramen, Red Spring, u kterého jsem strávila snad pět hodin. Jenom jsem seděla, poslouchala malé vodopády a koukala.
Historie Glastonbury je spjatá s legendou o králi Artušovi a svatém grálu. Na kopec Tor vede posvátná spirálově obtáčející stezka a cesta sedmi úrovní má trvat několik hodin. Dnes se na Tor chodí přímou cestičkou, což zabere jen pár minut. Přišlo mi to jako zajímavý protipól k festivalu. Zářivé, tiché městečko, kde se prodávají minerály a léčivé předměty, a pár kilometrů odsud se jednou za rok probudí divočina.
Naše brigáda v Glastonbury trvala jen tři týdny, ale pocitově jsem tam strávila tak rok. Byl to intenzivní, těžko popsatelný zážitek, který ve mně ještě dlouho dozníval. V té zahradě jsem poprvé v životě zažila absolutní klid a po čase jsem si nechala vytetovat symbol Chalice Well jako takovou hmatatelnou vzpomínku.
Po návratu do Čech jsem na okolí bezpochyby působila jako mimozemšťan, no, spíš blázen. Měla jsem peříčka ve vlasech, kamínky na obličeji, proměnily se mi oči. Ale cítila jsem se ve své kůži jako nikdy předtím. Bezmála měsíc trvalo, než jsem se vrátila nohama zpátky na zem, do rytmu města. Nebudu lhát, trochu se mi po tom místě stýská.
Vystřelit a jet
V době, kdy jsem studovala fyzioterapii, jsem cestovala mnohem víc. Měla jsem jasně vymezené období volna a volné víkendy. Tehdy jsme s bývalým přítelem vyrazili na měsíc autem po západním pobřeží Španělska a Francie, letěli do Kalifornie nebo prostopovali Katalánsko. Teď na to tolik prostoru není. Když mám Na zábradlí divadelní prázdniny, často je trávím prací – letos v létě jsem točila pokračování seriálu Zlatá labuť.
Vymezit si čas na dovolenou předem se mi moc nedaří. Třeba minulý rok jsem celé prázdniny nikam nejela, na konci srpna se mi uvolnilo pár dní, ale Vojta měl zrovna práce nad hlavu a nikdo další z mých blízkých nemohl. Přemítala jsem, s kým mi je hezky, a vzpomněla si na Natálku, sestru herečky Dendy Barešové. Seznámily jsme se ten rok na festivalu ve Varech. Sice jsme si tam povídaly sotva půl hodiny, ale i takhle krátký čas stačil, abychom zjistily, že si rozumíme. Den před odjezdem jsem jí napsala, jestli by se mnou nejela spacím vlakem na otočku k moři do Chorvatska. Odepsala, že jo. Ráno jsme se sešly před pražským hlavním nádražím a přihlouple se usmívaly, co to děláme za ztřeštěnost. Takovéhle hurá akce jsem schopná zorganizovat velmi rychle a nakonec z toho vyjdou ty nejlepší zážitky. A v tomto případě i nové přátelství.
Podobnou „rychlodovolenou“ jsem zažila i díky návrhářce Jitce Ročňové, pro jejíž značku ROJI jsem fotila v Normandii. Večer jsme přiletěli, ve čtyři ráno vstali, šli fotit a druhý den se vrátili zpět do Čech. Tyhle zážitky stojí za to. Člověk nemá žádná očekávání, vyrve se ze svého běžného rytmu a je jen šťastný. Navíc když něco plánuju dlouho dopředu, většinou to nevyjde. Jednou jsem den před plánovanou dovolenou chytla covid a podruhé jsem před odjezdem skončila v nemocnici. V mém případě je asi jistější vystřelit a spontánně jet.
Příliv a odliv
Mám moc ráda oceán, příliv a odliv. Nespočetněkrát jsem se pokoušela meditovat, ale nikdy jsem nedokázala zkrotit myšlenky. U moře nebo oceánu se mi hlava vypíná raz dva. Jen sedím, koukám, poslouchám a v hlavě se mi bez práce tříbí myšlenky. Rozbouřené moře, vítr, to je moje.
All inclusive jde mimo mé požadavky, asi si to trošku potřebuju zasloužit. Že je nevlídno a já něco překonám, ve mně probudí pocit zadostiučinění. Tenkrát s Vojtou v Polsku jsme si za celou dobu ani jednou nepostěžovali. Mokrý boty, mokrý ponožky, ale byli jsme nejšťastnější lidi na světě. Když přijdete do tepla a sucha, je to odměna.
