Petra Nesvačilová teď pomáhá k vysoké sledovanosti seriálu Osada komediální rolí rázné a nekomplikované kadeřnice Heleny, která jí snad nemůže být vzdálenější. Petra se dosud od mainstreamu držela dál. Hraje spíš v nezávislých kusech a jako dokumentaristka si vybírá náročná témata. Když před časem oslovila ke spolupráci respektovaného výtvarníka Michala Bačáka, byla z toho nervózní. Nebylo to kvůli filmu. Přála si, aby ilustroval její první knihu. Zrovna vyšla a jmenuje se Skutečná.
Skutečná Petra? Je tam skutečně něco o vás, nebo je to fikce?
Určitě je to i fikce. V knize se odehrávají příběhy, které jsem měla potřebu zaznamenat, protože mi přišly buď paradoxní, neskutečné, nebo i obyčejné, protože i ta obyčejnost je velmi krásná. Některé fejetony jsou seskládané třeba z dětství nebo z věcí, které mi přišly zajímavé. Jsou tam povídky, které se mě vůbec nedotýkají, ale všechno píšu v ich-formě, takže si někdo může myslet, že jsem to zažila. Nezažila. To Skutečná znamená Skutečná kniha.
Nebojíte se, že si to vykrade bulvár a na základě toho vyfabuluje nějaké nesmysly?
Toho se nebojím, protože mám pocit, že bulvár může kdykoli, cokoli, jakkoli bude chtít. To je tak poslední, co by mi vytvářelo obavy. Stejně tak si vždycky říkám, že skrze rozhovory, kdy kolikrát řeknu věci, jak je cítím, nebo i skrze mé dokumenty se toho dá dost vykrást a zneužít v bulváru.
Napsalo se někdy něco, co vás naštvalo?
Jó, různý blbosti. Vždycky mě to třeba i na vteřinu vyleká, ale pak se tím nenechám stáhnout, abych tomu dávala prostor. Radši nad tím mávnu rukou. Stejně už je to napsaný a už s tím nic neudělám. Určitě to vždycky byly situace kolem mých partnerských vztahů. Viděla jsem, že to mému chlapci nikdy nebylo příjemné. Někteří lidé to v sobě nemají, aby jim to bylo jedno. Proto se snažím tomu tématu být co nejdál.
Kdy vlastně přišel první impuls napsat knihu?
Psala jsem od dětství a vždycky mě bavila představa, že budu mít knihu. Ale taková ta dětská představa. Představujete si, že dostanete Nobelovu cenu za mír, protože uděláte takovou knížku, která vytvoří mír a milosrdenství na celé planetě. V dospívání to potom ubývalo, ten krásnej naivismus. A pak mi jednou nějaká paní někde na ulici zničehonic řekla, že jednou napíšu knihu. Je to taková srandovní historka, to se mi občas stává.
Michal Bačák: Pořád žiju v pravěku
Když se ponoříte do jeho poetických obrazů plných precizních detailů, mohou vás překvapit nečekané souvislosti a hravé poťouchlosti. Michal Bačák je vtipný a všestranný ilustrátor, držitel ceny Czech Grand Design Award. Zdobí porcelánové nádobí, pracoval pro značku Preciosa, vytvořil design na karbonové kolo pro thajského sběratele a zrovna dělá na ilustracích pro barokní orchestr Collegium 1704. Jeho práci můžete vidět v galerii Křehký a teď i v knize Petry Nesvačilové. Knihám se však jinak téměř nevěnuje.
Proč neděláte knihy?
Možná proto, že jsem studoval produktový design na Umprumce, mám daleko blíž k aplikované ilustraci nebo třeba k architektuře. A potom i skrz lidi, kterými se obklopuju a se kterými se kamarádím – to jsou spíš architekti, designéři. I zakázky jsou pak hlavně z designových studií a od různých výrobců. To je oficiální důvod. A neoficiální důvod je ten, že pokud bych si sám nenapsal knížku, což by bylo mezi mými sny, za kterými si zatím plně nejdu, tak si myslím, že jako knižní ilustrátor bych se asi neuživil. Mně docela dlouho trvá, než něco nakreslím. Je to ruční kresba, tím nechci shodit počítačovou grafiku, ale u mě je ten proces delší trať.
Jaká by měla být vaše kniha?
Sám nevím, jak to pojmout žánrově, ale byla by to taková ilustrovaná kniha souvislostí, protože mě zajímá svět, ve kterém žiju, zajímá mě historie, zajímá mě příroda a ty souvislosti bych chtěl dát do knížky. Byl by to náš svět od počátku až po dnešek nebo po budoucnost ve zkratce. To je můj sen.
Hodně kreslíte rostliny, jsou i na titulce Petřiny knihy. Je příroda vaše hlavní téma?
Je to z té práce asi nejviditelnější, ale radši tu přírodu obdivuju venku a pěstuju ji. Nekreslím živé kytky. Samozřejmě je to nějak inspirované, ale rád tam vždycky ještě něco přidám. Takový magický realismus. Ale že bych měl třeba udělat herbář, to bych asi nezvládl. Řemeslně bych to zvládl, ale psychicky ne, to bych u toho umřel. Vždycky v tom musím mít něco, co to jakoby popře, nějakou mystifikaci, nějaký příběh…
