Obrazně překračují hranice českého showbyznysového rybníčku a teď mají šanci je se svojí hudbou překročit i fyzicky. Jejich singl By Now v národním kole bojuje o účast v evropském finále televizní soutěže Eurovize. V den, kdy jsme se sešli k rozhovoru, do půl šesté ráno seděli ve studiu a ladili postprodukci videoklipu.
Jste workoholici?
Jordan: Já určitě ano. A Emmička taky. Ale každý z jiných důvodů. Poslední rok jsem už podruhé začal chodit na terapii, kde se dostávám do oblastí, kam se ani člověk, co skládá písničky, jen tak nedostane. Zjišťuju třeba, že ty hnací motory, který ze mě dělají workoholika – toho člověka, co málo spí, hodně maká a dělá moc věcí – jsou vlastně nezdravý. Vycházejí z vnitřní bolesti a z frustrace, protože jsem vyrůstal na severu Izraele v prostředí, kde jsem to neměl rád. Chtěl jsem, aby byl můj život dynamičtější, ale tehdy jsem se neodvážil to změnit. Nebyl jsem typ člověka, co v pubertě uteče z domova, tak jsem to tam protrpěl a teď na to doplácím workoholismem. Všechno chci zažít, všechno chci vidět, všechno chci dělat a všechno se to musí dít hned, protože už před deseti lety bylo pozdě. Pro mě je workoholismus doplácení na nevyzrálost v pubertě, nevyzrálost na to být odvážný a začít si dřív plnit sny.
Emma: A já to zase vidím tak, že se dokážu stejně intenzivně válet na slunném ostrově i pracovat. Klidně bych zůstala tři roky na Bali bez mobilu. Všechny tyhle civilizační věci typu sociální sítě, tlak na výkon a na maximální výsledek mám spjaté s trvalým bydlištěm a s dennodenním životem, ze kterého jsem ale ochotná kdykoli vypadnout na jakkoli dlouhou dobu. Ale když už jsem tady a když už se tady rozhodnu něco dělat, tak chci, aby to bylo pořádně. Nejsem rozený workoholik, ale jsem ambiciózní.
Jordan: To je vznešenej workoholismus. Ten já nemám.
Emma: Nesmysl.
Jordan: Tak je to asi profesionalita.
Emma: Dobře, profesionalita. Když už děláme písničku, nechci udělat jen písničku, která zaujme skalní skupinu našich příznivců. Třeba náš poslední singl By Now. Když už do toho jdeme a je s tím ještě spjatá větší, nadnárodní ambice, tak to znamená, že tím prostě budeme žít čtvrt roku, ve dne v noci. Jsme sezónní workoholici! S vydáním jedné písničky souvisí velká produkce. Skládání, nahrávání, aranže, přetextování, přearanžování… Řešíme věci, kterých si nikdo nevšimne, ale my o nich víme. Lidé, se kterými spolupracujeme, nás někdy považují za zbytečně náročné. S tím ale dokážu žít.
Jordan: V tom se krásně doplňujeme. Když zrovna nejsme spolu, jsem schopný písničku ve studiu dotáhnout třeba jenom na 70 %. Už nemám sílu se v tom rýpat, dohadovat se a vynucovat si další vrstvy, opravy, změny, dodělávky. A tam nastupuje Emmička, která taky vidí, že to je na 70 %, navíc si myslí, že to je jenom 50 %, a začne vsechny nutit to ještě zdokonalit. Někdo u toho trpí, že se to řeší příliš, ale pak jí všichni dáváme za pravdu. To důsledné dotahování všeho, to je esence jejího perfekcionismu, který obdivuju.
Emma: Já ale jenom napodobuju to, co jsem viděla doma jako dítě. Pečlivost mé maminky je nedostižná! A tatínek taky jakožto producent neopouštěl studio dřív, než byl stoprocentně spokojený. To mám po obou rodičích, že jsem neschopná v klidu usnout, pakliže vím, že má jít do světa něco, co by mohlo být lepší, kdybychom tomu věnovali ještě trošku síly, času a peněz. Když se budeme bavit o videoklipu k písničce By Now, tak tam to platí taky. Lokace Grandhotel Pupp, kostýmy Vanda Janda, nejlepší make-up artistka, nejlepší technika, nejlepší štáb… Všechno bylo velkolepé a na žádném kroku jsme se nerozhodli pro kompromis. Když jde o uměleckou vizi, nic není too much.
Od 7. do 15. prosince pro vás můžou lidi hlasovat v národnim kole Eurovize. Co by pro vás znamenalo, kdybyste se dostali do evropského finále, které se bude konat v květnu v Itálii?
Emma: Za každý hlas předem moc a moc děkujeme. Celý ten princip soutěže je nám poněkud cizí, hudba není sport. Ale kdyby to náhodou klaplo a lidi by se rozhodli nás do té evropské Eurovize poslat, tak by to pro nás znamenalo širší rozhled a další motor a příležitost oslovit nové publikum. Eurovizi sleduje 200 milionů lidí! Znamenalo by to pro nás možná, že evropské turné, které chceme tak jako tak udělat příští rok, by snad nebylo po těch nejmenších možných kavárnách. Líbilo by se nám to tím spíš, že v druhé polovině roku 2022 bude české předsednictví Evropské unie, což třeba já silně prožívám. Na tom posledním před jedenácti lety jsem se mohla podílet v tiskovém oddělení Úřadu vlády a byl to pro mě silný zážitek. Jak běžně vůbec neřeším to, ze jsem poloviční Češka, tak tady mi hodně záleželo na tom, aby naše předsednictví proběhlo důstojně, abychom se ukázali před evropskými sousedy v nejlepším možném světle. Pro mě by v tomhle kontextu byla obrovská pocta reprezentovat naši zemi na evropské úrovni.
Jordan: Navíc Eurovize je hrozně populární v Izraeli a Izraelci by nám poslali hlasy.
Myslíte, že se do Izraele ještě někdy vrátíte?
Jordan: Jezdili jsme tam docela pravidelně. Když táta onemocněl, jezdil jsem častěji, a potom, když už nebyl, jsme tam byli asi jen dvakrát. Pořád je tam jeho rodina, ale mimo to, že bych je navštívil, bych na ten sever Izraele nejradši ani nepáchl, protože je to tam hrozný. Moc rád se vrátím do Izraele na dýl, ale musel bych k tomu mít nějaký pracovní důvod. Což je jedna z motivací, proč se chtít dostat na Eurovizi. Dalo by nám to třeba výchozí kredit začít řešit něco s Izraelci a moct tam hrát. Tam je úžasná hudební scéna, neskutečně progresivní, kvalitní, vkusná. Tak jak Emmu formovali Beatles, mě hudebně formoval Izrael. Když jsem odtamtud odcházel, bylo mi devatenáct, nic jsem neuměl, nezpíval jsem a byl jsem daleko od toho stát se muzikantem. Ale i když jsem tehdy hudbu nedělal, stejně z toho vycházím a hodně by mě mrzelo, kdybych se tam během svého aktivního muzikantského života nepokusil prorazit.
