Koza ven – s tímto heslem odvezl z porodnice ve Fakultní nemocnici Ostrava její přednosta Ondřej Šimetka porodnické lůžko, tedy kozu, a nahradil ji porodnickým gaučem. Video z říjnové akce viděly na Facebooku stovky tisíc lidí. WHAT se Ondřeje Šimetky ptal nejen na trendy v českém porodnictví, ale i na jeho zahraniční mise. Na Východním Timoru totiž vedl světově nejúspěšnější projekt na snížení mateřské úmrtnosti.
V čem je porodní gauč lepší než koza?
Když to řeknu laicky, gauč je vysoká matrace na tři díly, které se dají různě polohovat. Každé ženě tak umožní zaujímat při porodu přirozené polohy. Může ležet, klečet, může se o něj opírat, být na čtyřech, může si podložit tělo… Nenutí ji to do polohy na zádech jako na porodnické koze.
Jak se k vám gauč dostal?
Poprvé jsem se o něm dozvěděl asi před dvěma lety. V Británii jsme našli výrobce Croyde Medical, který ho tam dodává do porodních domů a center porodní asistence. V Anglii je to standardní produkt, v Česku se ovšem nedistribuoval, protože je tu porodnictví jinak stavěné. Když jsem pak hledal sponzora, měl jsem štěstí na Lilii Khousnoutdinovou z Nadačního fondu Propolis33, která byla z tohoto nápadu nadšená a velmi rychle ho pomohla zrealizovat.
Není porod na gauči pro porodníka složitější? Slyšela jsem argumenty hájící kozu, že na ní porodník na porod lépe vidí.
Gauč je pro porodníka opravdu složitější, protože musí na zem a žena na gauči rodí převážně v jiné poloze než na zádech. Poloha na zádech je výhodná pro personál, protože má větší přehled, ale není výhodná pro rodičku. Zato gauč je výhodný pro ni, pro porodní asistentku a porodníka už méně. Porodnictví se ale má točit kolem těch, kteří rodí, ne kolem personálu.
Jste známý rčením, že děti se mají dělat horizontálně a rodit vertikálně. Jaká poloha je tedy pro porod nejvhodnější?
To vzniklo spíš jako bonmot, hříčka se slovy horizontálně a vertikálně. Děti ať se dělají v jakékoliv poloze, ale pro porod je lepší poloha vertikální. Pro každou ženu to může být něco jiného. Někdo chce rodit na čtyřech, někdo v dřepu, někdo na boku… Každopádně bychom ženy neměli do poloh manipulovat, ale spíš jim dát prostor, ať se do nich samy dostanou, případně jim k tomu napomoci.
V naší porodnici také umožňujeme porody do vody, což jsme si kdysi možná ani neuměli představit. Ve vaně se také rodí různě, v polosedu, na čtyřech… Ze zkušenosti se nám potvrzuje, že při jiných polohách, než když žena leží horizontálně na zádech a má nohy nahoře, méně často dochází k porodním poraněním.
Ženy z různých koutů republiky k vám jezdí i za laskavým císařským řezem. Co si pod tím máme představit?
Laskavý císařský řez u nás provádíme od roku 2019 a nemyslí se tím samotný výkon, ale celý koncept od začátku do konce. Začíná indikací a tím, jak se o něm s lidmi bavíme, vysvětlujeme. Císařský řez probíhá téměř vždy ve spinální anestezii, tedy při plném vědomí ženy. Partner je s námi na operačním sále, necháváme dotepat pupečník, dítě hned během operace pokládáme ženě na hrudník, a když toho není schopna, jde dítě k tatínkovi. Jsou tam všichni tři spolu a my zatím dokončujeme operaci. Potom celá nová rodina odjíždí na pooperační pokoj, kde jsou spolu minimálně 24 hodin. Takto u nás probíhají téměř všechny císařské řezy.
Nevěděla jsem, že je to možné.
Jen zcela výjimečně musíme matku od dítěte separovat, například pokud má žena zásadní komplikace. Ale to se týká jen jednoho procenta všech císařských řezů. I u předčasných porodů se snažíme, aby proběhl bonding a dotepal pupečník. Neonatologové přímo na operačním sále ošetřují miminko, ještě když je připojené pupečníkem.
Vedle aktivit u nás máte i bohaté zkušenosti ze zahraničí. Vaše první cesta s Lékaři bez hranic vedla na Východní Timor těsně poté, kdy tam proběhl válečný konflikt. Neměl jste tehdy strach?
Měl. Nevěděl jsem ani, kde ta země leží, a netušil jsem, co mě tam čeká. Měl jsem asi měsíc po svatbě, s manželkou jsme se doma dívali na zprávy a zachytili jsme informaci o Východním Timoru. Během bojů za nezávislost tam došlo k velkým masakrům. Když se z ostrova stahovali Indonésané, vypálili téměř každou vesnici. Kvůli tomu se 80 procent populace Timořanů stalo uprchlíky ve vlastní zemi – utekli do hor nebo na vedlejší ostrůvky. Bylo to peklo. Když jsem to viděl, říkal jsem si: „Tak tam bych nechtěl.“ Druhý den mi volali Lékaři bez hranic, jestli bych mohl odjet. Nebyla to gynekologická mise, ale byla moje první a nechtěl jsem o tu šanci přijít. A ta práce mě nadchla.
Co jste tam měl na starosti?
Zprovozňovali jsme špitál v horách. Když jsme tam přijeli, město bylo úplně opuštěné. Jakmile jsme část nemocnice uvedli do provozu, začali Timořané snášet z hor nemocné, kteří měli třeba malárii, dengue, těžké průjmy, záněty plic, podvýživu, ale i úrazy nebo popáleniny. Zažili jsme také velkou epidemii spalniček. Původně jsem tam odjel na tři měsíce, nakonec jsem zůstal téměř půl roku.
Po misích v dalších koutech světa jste se na Východní Timor několikrát vrátil. Jak tam vypadalo porodnictví, potažmo celé zdravotnictví?
Za doby indonéské okupace poskytovali veškerou zdravotní péči Indonésané, ne ovšem moc dobrou a Timořanům neumožňovali se realizovat. Když Indonésie zemi opustila, najednou tam nebyl žádný doktor. Po fázi akutní pomoci jsem se vrátil už jako porodník. Zemi v prvních letech spravovala OSN, která tam ve spolupráci s WHO začala přivážet lékaře. Byl jsem v první vlně gynekologů, na celou zemi jsme byli všeho všudy dva nebo tři. Začali jsme tam budovat zdravotnictví od nuly. Jednou ze stanovených priorit bylo snížení mateřské a novorozenecké úmrtnosti.
Váš projekt na snížení mateřské úmrtnosti byl nejúspěšnějším na světě. Jak se vám to podařilo?
V té době byla mateřská úmrtnost na Východním Timoru asi 850, to byl nejhorší výsledek v Asii. Číslo vychází z toho, kolik žen zemře v souvislosti s těhotenstvím, porodem a šestinedělím v přepočtu na 100 tisíc živě narozených dětí. Pro srovnání v Česku je mateřská úmrtnost něco málo přes čtyři. S kolegyní jsme pod garancí OSN startovali výcvikový program pro porodní asistentky EmOC – Emergency Obstetric Care. Učili jsme je zastavit krvácení, provést vakuum extrakci, porodit koncem pánevním, zvládnout eklampsii, sepsi a další komplikace těhotenství, které dobře vyškolené porodní báby umí zvládnout. Program EmOC s krátkými přestávkami funguje dodnes, prošla jím většina porodních asistentek i lékařů a po patnácti letech se podařilo snížit mateřskou úmrtnost z 850 na nějakých 170. Východní Timor tedy snížil mateřskou úmrtnost o více než 85 procent. To je fantastické.
Když jsem tam byl naposledy v roce 2019, už i se svou rodinou a s dětmi, školil jsem porodní asistentky a lékaře, kteří mezitím vystudovali, směrem k atestaci. Vyprodukovali jsme zhruba deset specialistů, Timořanů. Teď už si to vedou sami.
Nebojovali jste v počátcích s nedůvěrou ze strany místních?
Lékaři bez hranic si zjišťují, do jakého prostředí jedou pracovat. Dobře víme, že nedůvěra populace se může obrátit proti nám, proto se snažíme poskytovat péči kulturně přijatelně. Což je rozdíl oproti tomu, jak děsně se tam chovali Indonésané. Kvůli tomu Timořanky nechtěly rodit v porodnicích, 80 procent žen rodilo doma. Když jsem tam byl poprvé jako porodník, neviděl jsem v porodnici jediný normální porod, k nám se dostaly jen komplikace. Ženy rodily doma, a když se jim to nedařilo, volaly napřed šamana. Když neuspěl šaman, teprve začaly shánět peníze na transport a pak ještě musely čekat, až bude den, protože v noci nebylo možné cestovat. K nám přijely s jednodenním zpožděním a nastal boj o život ženy. Postupně se to zlepšovalo a dnes rodí asi 50 procent žen doma a 50 v nemocnicích nebo v centrech s porodními asistentkami.
Jaké zvyky nebo pověry se tam vážou k porodům?
Ve Východním Timoru je asi 40 jazyků a navzájem si ne zcela rozumí. Spojuje je jazyk tetum a v něm se porod řekne tuur ahi, což znamená sedět na ohni. A opravdu doslova sedět u ohně. Ženy, které rodí doma, se odebírají k porodu do chýše, v níž se zapálí oheň, tam žena sama nebo s tradiční porodní bábou porodí a měla by tam i zůstat následujících šest neděl. Oheň v přeneseném významu znamená, že po celou dobu porodu a po porodu žena nesmí přijít do kontaktu s ničím studeným. Pijí horkou vodu, musejí mít teplé jídlo, nesmí se umývat studenou vodou a tak dále.
To také bylo jednou z překážek, kvůli kterým nechtěly rodit v porodnici, protože tam třeba netekla teplá voda. Vedlo to i k úsměvným situacím – z našeho pohledu. V horách je sice zima, ale Východní Timor je tropická země a u moře je horko. I tam si ale ženy po porodu navlékly péřové bundy, pily horkou vodu z termosky a potily se. Při komplikacích jim příbuzní tajně, abychom o tom nevěděli, vkládali pod deku ještě rozpálené kameny, a někdy jsme k tomu řešili navíc i menší popáleniny. Ale takové byly jejich zvyky.
Narazil jste na kulturní rozdíly nebo tradice, s nimiž jste se nedokázal sžít?
Ne že bych se nedokázal sžít, ale frustrovalo mě, že tam žena neměla možnost rozhodovat. V okamžiku, kdy jsme potřebovali začít operovat, jsme museli čekat, až dá svolení muž. V tradičních oblastech v horách nestačilo slovo muže, ale musela se sejít celá mužská rada rodiny. Chvíli trvalo, než přijeli, uvařili si, sedli kolem ohně a radili se. To bylo náročné, protože jsme někdy hráli o čas, ale jejich zvyklosti musíte respektovat, takže jsme akorát vyvíjeli větší a větší tlak. Už se to ale mění, a když jsem tam byl naposledy, mnohé ženy o sobě rozhodovaly samy.
Ondřej Šimetka
Gynekolog, porodník, senátor. Během studií absolvoval zahraniční stáže, mj. na Stanfordu v USA. Po atestaci jako dobrovolník absolvoval 11 misí, s manželkou byli u založení české pobočky Lékařů bez hranic. Ve Fakultní nemocnici Ostrava působí dvacet let, od roku 2007 je přednostou gynekologicko-porodnické kliniky, kterou se svým týmem proměnil ve špičkové pracoviště. Ondřej Šimetka v Ostravě plánuje vybudovat Centrum porodní asistence „bez kompromisů“, které bude vedeno porodními asistentkami, jak je to běžné v zahraničí. „Chceme ukazovat trendy a měnit je, ale chceme jít spíš vlastním příkladem než cestou poučování,“ říká.
K nedávným úspěchům FN Ostrava patří výzkum mikroplastů v plodové vodě. Tým FN Ostrava spolu s Vysokou školou báňskou – Technickou univerzitou Ostrava jako první na světě prokázal přítomnost mikroplastů v plodové vodě. Plodová voda se odebírala ženám, které už měly odběr plodové vody indikovaný z jiných důvodů. Bylo pro to třeba vyvinout metodiku, aby celý proces proběhl bez použití plastů. „Museli jsme se mimo jiné vrátit ke skleněným stříkačkám,“ vysvětluje Ondřej Šimetka. Výskyt mikroplastů se potvrdil v placentách i plodových vodách. Otevřel se tím prostor pro další výzkum, který osvětlí, jak se mikroplasty do plodové vody dostávají, jak se tam chovají a jaké to může mít důsledky. „Diskutuje se o vlivu na imunitu, funkci placenty, předčasném porodu a podobně. Vrhá to i nové světlo na funkci placenty.“
