Na začátku jejich úspěchu stála hodina obchodního práva na vysoké škole. Dvě spolužačky sice tehdy měly na rozjezd vysněné značky spodního prádla jen třicet tisíc korun, jenže jejich odhodlání, píle, a především pak jasná vize je během pěti let dovedly až k milionovým obratům a pevné pozici na trhu. Andrea Kopalová se svou společnicí ale prezentují značku Paon trošku jinak, než je u podobného sortimentu zvykem. Kolekce fotí na “obyčejných” ženách, nepoužívají retuše a snaží se klást důraz na pozitivní vnímání těla. „Hodně k tomu přispěla spolupráce s projektem Tělo s příběhem, který pomáhá ženám sdílet své příběhy na těle i na duši, aby získaly zpět sebevědomí,” vysvětluje.
Na svých stránkách píšete, že vyrábíte prádlo pro ženy dnešního světa. Jaké ty ženy podle vás jsou?
Určitě mnohem cílevědomější a sebevědomější než v minulosti. Myslím, že je to hodně dané společností, ve které žijeme. Přestaly jsme se tolik zaobírat tím, co si o nás myslí druzí, dovolily jsme si být emancipované a také samy sebou. Dnešní ženy ale hlavně dobře vědí, co chtějí. Například co se týká spodního prádla, touží po kouscích, které je budou dotvářet, přizpůsobovat se jim a ve kterých se budou cítit sebevědomě i pohodlně zároveň. Občas je ale dost těžké perfektně padnoucí prádlo najít. Třeba když máte velká prsa, ale malý obvod hrudníku, je prakticky nemožné sehnat vhodnou podprsenku. Myslím, že právě kvůli tomu, že v komerčních obchodech spousta žen nedostane, co potřebuje a my šijeme prádlo na míru každé jedné zákaznice, jsme tolik vyhledávané. Navíc se aktivně snažíme podporovat myšlenku, že každá žena je krásná.
Právě důraz na pozitivní vnímání těla je podle mě asi jeden z nejzásadnějších pilířů vaší značky. Byla jste taková už na vysoké škole, kdy projekt vznikal?
Nebyla. Myslím, že je to i tím, že v devatenácti a vlastně celkově v období, kdy člověk dospívá, je do velké míry ovlivněný magazíny, reklamami a třeba i Instagramem, který měl tehdy obří boom a začala se na něm ve velkém prezentovat nepřirozená krása plná filtrů. Ani já a Togi (spolumajitelka značky Tuguldur Roštínská Burmaa) jsme tenkrát s myšlenkou body positivity nezačínaly a neukazovaly tělo takové, jaké reálně je. Musely jsme se ke všemu dopracovat a probojovat až po dvou letech, což i pro mě byla jakási cesta za osobní transformací. Většinu focení na začátku jsme si snažily ulehčit a vyhledávaly jsme stoprocentně krásné modelky nebo hodně pracovaly s retuší. Ale pak mi došlo, že já sama bych taková nechtěla být, že si nepřeju, aby o tomhle byla naše značka a že často falešná iluze krásy není nic, co bych toužila nabízet zákaznicím. Ani já se přeci nechci sužovat tím, že nejsem majitelka dokonalého těla a že mám celulitidu nebo pihy. Bylo by špatně, kdyby si lidé při pohledu na naše fotky říkali, že to není prádlo po ně, že si ho nemůžou obléknout, protože oproti modelkám mají pár kil navíc nebo menší prsa. Tehdy se to v nás zlomilo a rozhodly jsme se nabízet produkty na reálných ženách.
Co bylo tím impulsem k tak razantnímu přehodnocení konceptu propagace?
Myslím, že k tomu hodně pomohlo Tělo s příběhem, projekt, který jsme objevily minulý rok. Já holky zaregistrovala, když měly rozhovor v DVTV, hned se do jejich práce zamilovala a během dvou měsíců je oslovila s tím, že bych ráda propojila myšlenku našeho prádla s jejich myšlenkou pomáhat ženám sdílet své příběhy na těle i na duši, aby získaly sebevědomí. Nabídla jsem, že bychom mohly na několika z těch, které u nich na Instagramu sdílely svou cestu, nafotit naše produkty, zdůraznit příběhy na jejich těle a vše propojit i sepsat na náš blog. Musím říct, že příběhy to totiž byly opravdu silné. Třeba ten Barči Hájkové – maminky dvou dětí, které kvůli rakovině sebrali část tváře, ale stejně z ní energie jen srší. Právě ona je podle mě dokonalou ukázkou toho, že i když si projdete vážnou nemocí, můžete nadále být krásnou a úžasnou osobností, co dokáže své pozitivní nastavení přenášet na ostatní. Ono vlastně celé focení bylo jedno z nepozitivnějších, které jsem kdy dělala. Vládla tam totiž neskutečně nabíjející ženská atmosféra. S Kačkou a Luckou, které za projektem stojí, jsme od té doby už spolupracovaly a podílely se na hodně věcech. Takže právě tahle spolupráce nás popostrčila k tomu, abychom razily myšlenku, že by měly být všechny ženy hrdé na svá těla, i když nesou známky života. Že by je měly přijmout, ne je shazovat.
Bylo by špatně, kdyby si lidé při pohledu na naše fotky říkali, že to není prádlo po ně, že si ho nemůžou obléknout, protože oproti modelkám mají pár kil navíc nebo menší prsa.
Spoluzakladatelka Paonu Andrea Kopalová.
V době Instagramu, kde jsou vyretušované fotky a umělá krása stále v kurzu, je to ale asi pro spoustu žen občas složité.
Myslím, že se ten trend naštěstí začíná pomalu obracet a najdete tam i mnoho osobností, které filtry a retuše nepoužívají. Samozřejmě, že generace, která na podobném způsobu sebeprezentace vyrůstá, je hodně ovlivněná a znám hned několik dospívajících dívek, které ve světě Instagramu denně žijí a začínají mít komplexy. Ale jak jsem řekla, je důležité, že se společnost se začíná probouzet, což můžeme vidět třeba i u líčení, kde je přirozený vzhled v módě.
Co si tedy vlastně vybavíte, když se řekne sexy prádlo?
Průhledný tyl a křížené gumičky, ty mám moc ráda. Ale každá žena se samozřejmě cítí sexy v něčem jiném. Důležité je, že každá z nás sexy být může, je to jen o tom, co máme v hlavě, jak se vnímáme. Já taky nemůžu říct, že jsem stoprocentně spokojená se svým tělem, ale snažím se ho přijímat takové, jaké je. A třeba mi proces příjímání bude trvat do konce života, ale jde o to zbytečně se nenervovat a nepřidělávat si další starosti, protože naše tělo nám může dát skvělé věci. Je jen potřeba vážit si ho takového, jaké je.
Pracujete s ekologickými materiály, jako je například bambus nebo biobavlna. Jaká byla vaše cesta k udržitelnosti?
Začínaly jsme s úplným základem a k udržitelnosti a materiálům, které používáme dnes, jsme se dopracovaly postupně. Zjistily jsme totiž, že jsou nejen mnohem příjemnější na těle, ale mají i spoustu benefitů. Třeba bambus je antiseptický a prodyšný. Před třemi lety začaly být technologie na vytváření materiálů jako biobavlna, modal a tencel konečně víc dostupné Předtím je v Čechách moc lidí neznalo. Tehdy jsme se toho chytly. Bavilo nás, že pracujeme s materiály vhodnými pro tělo i pro planetu, že nevytváříme další zátěž. Dva roky jsme třeba plánovaly kolekci plavek z recyklovaných PET lahví, které byly nalezeny na dnech oceánů. Už je sice konečně venku, ale nebylo to jednoduché, protože kvůli covidu výrobny přestaly fungovat a my nemohly sehnat látku. Na podzim zase připravujeme kolekci, v níž bude tyl z recyklovaného polyesteru, což je pro nás další level.
Dá se popsat, jak se za ta léta změnil váš přístup k podnikání?
Myslím, že se změnil hlavně přístup ke kolekcím. Víme, jaké materiály se k sobě hodí, máme přehled o trhu, zjistily jsme, co se kde dá sehnat, komu napsat a při vytváření střihů víme, co kam patří. Hlavě u podprsenek do sebe musí všechno dobře zapadat – komponenty, gumy, zapínání, materiály, lemovačky. Vše jde teď prostě rychleji. Na začátku jsme s Togi musely všechno složitě hledat, byly jsme laici. Co se týká mě, tak za těch pět let, co fungujeme, jsem se naučila mít ostřejší lokty a tolik se nenervovat kvůli maličkostem. A taky se nebát veřejně mluvit o tématech, o který bych si to předtím nedokázala představit.
