Poprvé absolvovali společné focení do médií a rozpovídali se při tom o svém vztahu. Seznámili se tak, jak dříve bývalo zvykem – off-line. Zvláštní covidové bezčasí, během něhož byl největším společenským zážitkem nákup v samoobsluze, dokonale nahrálo tomu, aby se poznali v klidu a do hloubky. Bez zbytečných her, zvědavého přihlížení okolí a dalších faktorů, které mohou křehce vznikající lásku rychle zaplašit. Možná i proto Ester Geislerová a Martin Hronský Krupa věří ve šťastné konce.
Dělí vás deset let. Nese s sebou věkový rozdíl nějaká specifika, nebo ho ve vztahu vůbec nevnímáte?
Ester: Tím jako myslíte, že je Martin na mladý holky, jako jsem já? (směje se) Přiznám se, že když jsem ho viděla poprvé, tak mě vůbec nenapadlo, že je o deset let mladší. Myslela jsem si, že je mu třeba třicet tři. A když jsme si pak začali povídat, přišlo mi, že máme plno společných témat. Možná je to tím, že Martin je hodně zralý a v lecčems má dost odžito, a já jsem naopak v některých ohledech duchem mladá. Tím pádem jsme se potkali někde na půl cesty.
Martin: Když se o našem vztahu dozvěděl bulvár, docela to řešil. Dokonce mě dělali ještě mladšího, aby to bylo zajímavější. Ale já osobně jsem se nad tím nijak zvlášť nepozastavoval. Mnohem víc o tom debatovalo okolí.
Ester: Takhle je to asi se vším. Mnoho lidí kroutí hlavou nad láskou osob stejného pohlaví. Diví se, když je žena vyšší nebo silnější než muž. Komentují, proč ještě nemáte děti, nebo proč už je naopak máte. Mně třeba u toho věkového rozdílu přijde zajímavý, že když má mladší partnerku muž, nikdo to neřeší. U žen už je to předmětem diskuze. Naší velkou výhodou bylo, že jsme spolu začali chodit během covidu a vlastně jsme pořádně nevystrčili paty z domu, protože nebylo kam jít. Tím pádem si nás nikdo nevšímal, ani se nad námi nepozastavoval.
Martin: Lockdown a období po něm nám poskytlo opravdu hodně času na to se v klidu poznat, aniž by do toho jakkoliv zasahovalo okolí. Celý svět se zastavil, nedalo se nikam jít, ale my jsme si skvěle vystačili sami. Hráli jsme si doma třeba na to, že jdeme na koncert nebo do divadla. Hezky jsme se oblékli, koupili jsme si chlebíčky a stáčený víno, protože to k divadlu tak nějak neodmyslitelně patří. Nebo jsme si nalili skleničku, zapálili si a představovali jsme si, že spolu sedíme na baru.
Ester: A vedli jsme barové diskuze. (směje se)
U každého páru vždycky ráda přemýšlím nad tím, co asi stojí za tím, že jim to spolu funguje, nebo nefunguje. Na vás je na první pohled vidět, jak jste hezky sehraní. Existuje na to nějaká speciální kouzelná formulka, nebo se to prostě jen tak stane?
Ester: Těch faktorů bude určitě víc. U mě bylo rozhodující především to, že jsem v sobě měla jasno a byla jsem na vztah připravená. Během terapií jsem si dobře zmapovala a zpracovala svoje zranění. Díky tomu už jsem před nimi nepotřebovala utíkat a zahánět je workoholismem nebo nějakým experimentálním randěním, které pak stejně vždycky vyprchalo. Covid mi v tomhle ohledu poskytl skvělou příležitost zastavit se a udělat si v sobě pořádek. Díky intenzivní vnitřní práci jsem měla poměrně jasno v tom, co chci a co nechci, ale co je mnohem důležitější: byla jsem v pohodě sama se sebou. Za necelý půl rok jsem potkala Martina.
Martin: Já jsem to měl hodně podobně. Před covidem jsem měl plný diář. Chodil jsem na DAMU, zkoušel jsem divadelní hry, randil jsem. Vlastně jsem pořád něco hledal. To koronavirové zpomalení mě pak vedlo k rekapitulaci posledních deseti let a toho, co bych doopravdy chtěl. Jednou z těch věcí byl normální vztah. Pak se začal natáčet seriál Anatomie života, kde jsem Ester poprvé potkal…
Měli jste okamžitě jasno v tom, že k sobě patříte?
Martin: Mně se Eťa líbila hned první natáčecí den. Může za to taky její neskutečně nádherný pohled, kterým se na mě dívala. Postupně jsme si začali povídat…
(Ester vstupuje do hovoru, pozn. red.)
Ester: Ty ses mi taky líbil. Já jsem si tě na začátku vnitřně trochu zakázala a radši jsem si tě dala do kolonky „kamarád“. Pamatuju si, že jsem si říkala, že nemá smysl, aby z toho nebyla jen nějaká milostná epizodka, na kterou jsem už neměla náladu.
Martin: Já jsem o tobě na začátku nic moc nevěděl kromě toho, že jsi hrála ve Snowboarďácích, a tak jsem si tě progoogloval. Tehdy jsem si řekl: „Aha, tak ona má dvě děti a je o deset let starší. Ta bude určitě mít nějakýho manžela, takže z toho asi nic nebude.“
Ester: Ale i tak jsme si spolu hodně povídali a postupně jsme se toho o sobě dozvídali víc a víc. Mě třeba hodně zaujalo, že Martin tvoří vlastní autorský věci. Došlo mi, že vlastně oba stojíme určitým způsobem rozkročení mezi herectvím a uměním. A komunikujeme tak se světem. A pak už to bylo docela rychlé. Líbily se mi na něm jeho houževnatost, zápal a vášeň, s jakou do všeho jde. A všímala jsem si i takových praktických věcí, že umí vzít za práci, vytvořit teplo domova, uvařit a uklidit. Navíc jsme se spolu pořád něčemu smáli a smějeme se doteď.
Martin: To je pravda. Smějeme se často a hodně. Její humor a nadhled na ní miluju už od začátku.
Ester, spolu s párovým terapeutem Honzou Vojtkem děláte už čtvrtým rokem tzv. Terapii sdílením. Promítá se nějak to, co se od Honzy dozvídáte, do vašeho osobního života?
Ester: Určitě mě to ovlivnilo. Minimálně jsem se naučila plno věcí, které se ve vztahu odehrávají, zařadit a pojmenovat. Taky jsem se zbavila řady blbých návyků. Dřív jsem partnery nerada, nebo spíš pozdě, upozorňovala na nějaké chování či situace, které jsou mi nepříjemné. Příklad? Třeba, když jsem hodně unavená a někdo mi zírá pod ruce ve chvíli, kdy něco dělám v kuchyni. Mám to spojené s obdobím v minulosti, kdy jsem byla často kritizována za to, co a jak dělám. Dneska nemám problém to Martinovi otevřeně sdělit a vysvětlit, aby měl jasno v tom, proč mě to trochu napruzuje. Takže jsem určitě mnohem přímější ve způsobu, jak s tím druhým komunikuju. Nebojím se jít s kůží na trh a přiznat určitou zranitelnost.
Martin: Já si myslím, že naší velkou výhodou bylo, že jsme si od začátku hodně povídali. Řešili jsme osobní věci, neklouzali jsme po povrchu, naopak jsme se nebáli jeden druhému otevřít. Takže jsme náš vztah začali budovat na nějakém poli důvěry. Možná tomu nahrávala i ta covidová a postcovidová doba, kdy jsme opravdu maximum času trávili doma a měli jsme na tyhle věci víc času. Určitě mě taky ovlivnilo to, co Eťa dělá. Třeba Terapii sdílení LIVE jsem viděl snad šestkrát a pokaždé jsem si z toho odnesl nějakou novou informaci. Hodně ve mně rezonovala slova Honzy Vojtka o sebenaplňujícím proroctví. Je to pojem Roberta Rosenthala, který svou knihu končí takto: „Pokud budete svému dítěti tvrdit, že je debil, nezklame vás.“ Mně třeba doma opakovali, že mám „jedovatý ruce“. Připadalo jim, že pokazím cokoliv, čeho se dotknu. Později v životě jsem v sobě naštěstí našel dost síly na to, abych dokázal, že to tak není.
Ester: My se na těch přednáškách s Honzou Vojtkem mimo jiné bavíme o různých psychologických pojmech, jako je například zmiňovaný Pygmalion efekt, kdy lidé mají sklon chovat se tak, jak od nich ostatní očekávají. Taky máme perfektně zmapované různé fáze vztahu, takže si pak s Martinem doma nahlas říkáme: „Aha, teď se dostáváme ze symbiotické fáze do fáze reality.“
Martin: Já jsem za Honzu Vojtka fakt rád! Máme v něm velkou oporu. Je to náš společný přítel, za kterým můžeme přijít úplně s čímkoliv. A hlavně, on by si koupil baseta jako já! A to o člověku něco vypovídá.
