Žena, která boří veškeré stereotypy o duchovních. Asi tak jde nejlépe popsat stylovou, charismatickou a neustále rozzářenou farářku Církve československé husitské Martinu Viktorii Kopeckou. Na ulici ji totiž můžete potkat v tričku s Mickey Mousem, píše blog, na Instagramu ji sledují tisíce lidí a zároveň je také rodinnou terapeutkou. Jak se dají přitáhnou lidé do kostelů, proč je někdy její vzhled nevýhodou a jsou v Bibli nějaká znamení, co nás varují před změnami klimatu?
Jste elegantní žena, co má šmrnc a obrovskou životní energií. Navíc býváte médii prezentovaná jako “tak trochu jiná farářka”. Občas ale se ale může stát jinakost v mnoha ohledech spíš nevýhodou. Měla jste někdy ten pocit?
Ano, stává se mi to poměrně často. Zdá se, že nenaplňuji stereotypní představu o tom, jak vypadá farář. Pro někoho jsem moc mladá, pro někoho „příliš tohle a málo tamto“. Vzpomínám si na pohřby, když jsem sloužila krátce a přijížděla do krematoria, kde jsem v podstatě musela místní pracovníky přesvědčovat o tom, že jsem opravdu kněz, který tam jde do služby. A na svatbách se zase nezdá, že tahle „dívka v šatech“ si za chvilku oblékne talár a způsobí „našim mladým“ manželství. Dívám se na ty příhody s pochopením, a dneska už to považuju za výhodu, zůstala jsem sama sebou, nenechala jsem se zaklít představou ostatních lidí o tom, jak bychom měli jako faráři vypadat a vystupovat.
Na toto téma jste v jednom z rozhovorů dokonce zmínila, že Bůh nechce jen jednotu a šedost, proto vás klidně potkáme v tričku s Mickey Mousem. Jaká je tedy podle vás představa Boha o duchovních?
Věřím, že Bůh nás tvoří ve vší pestrosti, jsou nám naděleny různé talenty, vlastnosti i zvláštnosti. Myslím, že nám Ježíš ukázal svou životní cestou, že je naším úkolem mimo jiné najít sami sebe, stát se sebou, být autentický, cenit si vlastní opravdovosti. Žijeme ve společnosti, která vyzdvihuje jen určitý typ vzhledu i povahových vlastností, a tak se stává, že máme pocit, že nenaplňujeme ideál. Ale Bůh každého z nás tvoří tak, že se do nás vtiskává, miluje nás jako své děti a dává nám pocítit zázračnost života. Místo toho, abychom se radovali ze dní, které nám jsou dány, máme tendenci naříkat na svůj vzhled anebo jinou domnělou nedostačivost, nebo naopak přebytek. Farář má být především člověk. A člověk není dokonalý, z životních příběhů a chyb se učíme, hledáme způsob, jak utrpení přetvořit v sílu, jak najít smysl života. I farář chybuje a hledá (Boha, sebe, smysl, odpovědi), i farář cítí a prožívá, je součástí světa, a tak je prima, když z něj neutíká do chráněného prostředí fary, ale žije ve společenství, ve vztazích.
Ptám se hlavně proto, že vy se od ostatních farářů odlišujete nejen vzhledem, ale i chováním…Píšete blog, jste aktivní na Instagramu, připadáte mi otevřená pokroku a inovacím, což se podle mě o církvi jako takové říci úplně nedá…
To asi záleží na úhlu pohledu. Církve slouží Bohu a člověku dnes a tady. Pokud by nereflektovaly na posun v komunikaci, nehleděly na nové možnosti využívání technologií, tak by se s dnešním člověkem úplně míjely. Ale ano, forma i obsah církevních sdělení mohou vyznít tak trochu archaicky, nesrozumitelně a na tom je potřeba pracovat. V době korona krize církve velmi rychle zareagovaly a začaly nabízet bohoslužby nebo biblická čtení online, člověk najednou nechodil do kostela, ale chrám měl u sebe doma, třeba v kuchyni. A to je život prvotní církve. Církev se nezavírala do zlacených prostor, ale byla v srdci člověka, doma, ve společenství. V životě. A mě baví psát blog, komunikovat se čtenáři, hledat způsob, jak říct složité věci přijatelně a srozumitelně.
Jak by se tedy podle vás daly naplnit kostely, vehnat do náboženství svěží nádech a přirozeně děti naučit, co vlastně znamenají Velikonoce nebo Vánoce?
Jsem z generace, která sice teoreticky z domova i ze školy věděla, o čem jsou Vánoce a Velikonoce, ale dál jsme nedošli. Chyběly mi základní informace a pojmy, které člověk potřebuje, pokud chce aspoň trochu sofistikovaně popsat svůj duchovní život nebo se kriticky vymezovat proti církvi, to jako společnost neumíme. Žijeme z předsudků, které jsme se nikdy nepokusili postavit do reality a konfrontovat se se skutečností. Ale to je přirozené, sama jsem měla obavy přijít do kostela, připadala jsem si v tom dost jako slon v porcelánu. Naplnit kostely můžeme jedině, pokud oslovíme člověka s jeho aktuálními potížemi a budeme k němu mluvit řečí, kterou rozumí, vybavíme ho myšlenkami a věděním tak, aby sám uměl formulovat, co duchovně prožívá, a tak mohl kriticky i kreativně pokračovat v úvahách, budeme ho doprovázet tak, jak bude potřebovat – někoho poměrně zblízka a jinému dáme prostor si sám promyslet, jakým způsobem chce prožívat své duchovní bytí.
Četla jsem, že lidé v moderní době navštěvují své terapeuty za podobným účelem, za jakým kdysi chodili do kostela ke zpovědi. Proč by měli lidé vlastně přijít do kostela, když mohou využít právě služeb terapeutů, kde se jim například dostane i určitého rozuzlení problému nebo konkrétní rady?
Metoda faráře a psychoterapeuta možná míří stejným směrem, ale používá jiný postup a odlišné nástroje. Ani terapeut ani farář nevidí do hlavy člověka, neměl by ho soudit, spíš pomáhat najít řešení, které ten člověk přináší v sobě, jen je někdy těžké odpovědi v tom všem „hluku světa“ najít. Jako farář se snažím pomáhat lidem uvidět v životě i jiný rozměr než ten striktně racionální, logický a jako rodinný terapeut si s klienty prohlížíme systém celé rodiny a díváme se na vzorce chování, hledáme prostor k malým změnám, které mohou mít velký dopad na fungování celku. V obou rolích tedy hledám s lidmi smysl, hodnoty, cestu, ale pokaždé jinak.
Co pro vás osobně vlastně znamená slovo víra?
Důvěra ve smysl, víra je vztah, vztah s Bohem, sám se sebou, se světem. Víra je každodenní výzva, která mi klade otázku, kdo to vlastně jsem a co tady na světě dělám.
A ztratila jste někdy víru v nějaké její podobě?
Víra je živá linka, jednou nahoře, někdy taky docela nízko. Tenhle tep víry dokazuje, že je živá, křehká, nesamozřejmá. Víru je třeba střežit, někdy ji jen tak něžně chránit v dlaních před větrem a jindy se možné se o ní opřít a vydrží ten největší tlak. Víra je dech mého života.
Byla jste jednou z tváří kampaně Asociace společenské odpovědnosti “Naše planeta”, kterou nafotil Jan Saudek. Jak si vy sama propojujete téma změn klimatu, víry a náboženství?
Ochrana všeho Stvoření, naší Země, místa pro život, je pro mě zcela zásadní téma, ke kterému se mají církve vyjadřovat. Co možná s největší odborností a zároveň je na nich, aby ukazovaly další rozměry, které nejsou ve všech těch tabulkách a grafech dokládajících klimatickou změnu na první pohled viditelné. Třeba to, že na Zemi jsme hosty, že příroda je Božím chrámem, že dostáváme mnoho darů, které místo abychom se o ně dělili a radovali se z nich, se stávají záminkou k válce a k nenávisti. S ochranou přírody souvisí i naše zodpovědnost vůči dětem, které přivádíme na svět a které v tomto prostředí budou žít bez možnosti ten rozjetý vlak zastavit. Žijeme v době turbulentních změn. I koronavirus může být zajímavou souvislostí, která říká, ať zpomalíme, že takhle dál žít nemůžeme. Vztahy k lidem i k přírodě jsou odrazem toho, jakou to vlastně máme jako jedinci i jako společnost sebehodnotu. Zdá se, že jsme v tom velmi krátkozrací, krutí a bez schopnosti sebereflexe.
Jsou v Bibli nějaká znamení, co nás varují před změnami klimatu? Greenpeace například často využívají motiv Noemovy archy…
Životní prostředí, moře, hory, rostliny, jako třeba fíkovník nebo hořčičné semínky a další symboly, které souvisí se zásadními událostmi Ježíšova působení, lemují celý Nový zákon a ve Starém zákoně je příroda, déšť, zvířata a koloběh všech období vidět snad ještě víc. Čteme o tom, jak Bůh stvořil Zemi. A teď na chvilku nechme souboj přírodních věd s teologií a jen si uvědomme, že se to dělo bez přičinění člověka, který se v současnosti jeví jako nerozumný hospodář, kterému jde primárně o zisk, nikoliv o udržitelnost.
A jak moc se tedy promítá udržitelnost ve vašem životním stylu?
Když jsem zjistila, jak moc módní průmysl devastuje přírodu, přičemž průvodkyní mi je v této oblasti Kamila Vodochodská, rozhodla jsem se, že si nebudu nějakou dobu kupovat nové oblečení, že to potřebuju rozdýchat, že nechci přispívat k nedůstojné práci a k pomalé ekologické katastrofě jen kvůli levným novým džínům. Uvažovat o životě ve smyslu dlouhodobých konceptů, které nejsou na rok nebo na pět let, ale na mnohem déle, se vyplatí. Ono se nám to totiž všechno vrací v dobrém momentálním pocitu a ve smyslu, který se objevuje po nějaké době, když změníme své chování, své myšlení, svůj život.
Dá se podle vás přesvědčení v klimatické změny označit za náboženství? Ptám se proto, že Tim Nicholson, bývalý manažer jedné britské realitní firmy, který měl ve společnosti na starosti plnění ekologických předpisů, byl z firmy vyhozen, jelikož až moc tlačil své eko názory. Své zaměstnavatele poté zažaloval, že jde o diskriminaci kvůli náboženskému přesvědčení. Spor vyhrál, jelikož soudce rozhodl, že propuštění bylo opravdu aktem diskriminace podle zákona z roku 2003, kdy nikdo nesmí být propuštěn kvůli svému „náboženskému přesvědčení“.
Každá ideologie může mít kruté projevy i následky, každý extrémismus plodí další bolest a zlobu. Problematika klimatických změn je tak košaté téma, které zasahuje mnoho oblastí. Opírat se může o biologii, fyziku, etiku, i teologii, a žádná z těchto změn si ji nesmí přivlastnit a zmanipulovat ve svůj prospěch. Znalosti a moudrost mají sloužit nikoliv svazovat a umlčet dialog. Nakonec je to výzva k tomu, aby lidé společně hledali východisko, zkoumali možnosti, stávali se lepšími ve smyslu respektu, vzájemné ohleduplnosti a lásce k těm, kteří přicházejí na svět po nás.
