Fotograf Matěj Dereck Hard: Známé osobnosti se často nestydí a ukazují mi i sexuální pomůcky

Matěj Dereck Hard je určitě jednou z nejzajímavějších postav na tuzemské fotografické scéně. Publikuje knihy, ve svých sériích znázorňuje různé typy sebevražd nebo alkoholiků a v jeho pravidelné rubrice Livi’n, se kterou zabodoval i na Czech Press Photo, mapuje bydlení předních pražských umělců, hudebníků, sportovců a dalších zajímavých lidí urban scény. Nám prozradil, jaké to je „lézt” lidem do soukromí i proč to dneska nemají fotografové vůbec jednoduché.

Jaký by podle vás měl být fotograf, aby měl v dnešní době úspěch?

Myslím, že by měl mít hlavně originální nápady a pak dravost, vytrvalost. Myslím, že v dnešní době je fotografů totiž strašně moc a ta záplava fotek je fakt obrovská. Takže ti správní lidé, ke kterým by se vaše tvorba měla dostat, ji vlastně ani moc nevnímají, což je důsledek instagramové doby. S fotografií totiž strávíte tři vteřiny a přejdete na další. Navíc tohle povolání rozhodně není tak jednoduché, jak si všichni myslí. Dneska už je totiž hrozně těžké přijít s něčím novým. Je to sice smutné, ale přijde mi, že čistě jenom fotka už nikoho nezajímá.

A cítíte na sobě často tíhu z toho, jestli vaše dílo veřejnost dostatečně zaujme, překvapí nebo šokuje?

Na mě spíš občas padá tíha z toho, že dělám podle mého dobré a neotřelé věci, ale moc lidí je vlastně nezná. Je fajn, že moje práce lidi u nás baví, ale myslím, že znají především moje komerčnější věci, jestli to jde takhle nazvat. A ty umělečtější často zapadnou. Třeba moje knížka Photoman! z roku 2014 je světově prvním audiovizuálním fotografickým komiksem. A i moje další věci nejsou ve světě zas tak běžné. Unikátní je série, kdy jsem na fotkách zachycoval fanoušky různých hudebních žánrů a to tak, že jsem na snímcích vystupoval já – namaskovaný a převlečený do autentických kostýmů. A to, jak jako žena, tak i jako muž. Zmíním také sérii zátiší prezentovanou formou lightboxů, v nichž byly vždycky propriety jednotlivých typů lidí, které můžete potkat ve městě. A ty jednotlivé věci byly vždy od konkrétního zástupce té komunity, například od skejťáka Martina Peka nebo writera a umělce Pasty Onera. Myslím, že zajímavé jsou i moje další autoportréty, které znázorňují různé typy alkoholiků nebo série makro fotek zátiší focených na krvi, co zase představovaly různé druhy sebevražd. To byla v té době taková má art terapie. Svojí práci se snažím posílat i do světových soutěží, což je pro úspěch za hranicemi stěžejní. Mojí hlavní ambicí je momentálně představit lidem u nás i v zahraničí mojí volnou uměleckou tvorbu a s tím spojený i větší prodej sběratelských limitovaných sérií…

Kromě talentu ale asi musíte mít i skvělou přesvědčovací schopnost a taky vyvolávat v lidech důvěru. Ve vaší rubrice Livi´n, kterou děláte pro Red Bull, si vás totiž známé osobnosti pouští s foťákem přímo k sobě domů, abyste zdokumentoval, jak žijí…

No, ono to má více stránek. Když můj projekt Livi´n začal, tak jsem chodil k lidem, které jsem znal dlouho, jako třeba zpěvačka Sharlota nebo rapper Smack. Jenže pak vyvolala rubrika takový úspěch, že začala mít větší periodicitu a já tak často chodil i k lidem, s nimiž jsem se předtím nesetkal. Ale co si budeme povídat, samozřejmě všichni oslovení nabídku na focení u nich doma nepřijali. Častým argumentem, že do toho nejdou, je prostě fakt, že jde o jejich soukromí, do kterého pochopitelně nechtějí nikoho pustit. Jelikož tuhle sérii dělám už třetím rokem, mám hodně dlouhý seznam lidí, které bych rád nafotil a přicházejí pořád nové a nové tipy. Rozhodně bych ale nešel fotit někoho, kdo je zajímavý jen tím, že má hezké bydlení.

Bylo za ty roky něco, co vás u někoho v bytě vyloženě překvapilo nebo hodně zaujalo?

Docela mě překvapilo, že se mnozí hostitelé vůbec nestyděli a ukazovali mi dokonce i různé sexuální pomůcky. U galeristky Olgy Trčkové mě bavila její rozsáhlá sbírka umění a u fotografky Alžběty Jungrové zase krásná sbírka fotografických a dalších knih. Ale musím říct, že i když během mojí práce vždycky probíhala uvolněná atmosféra a jsem společenský člověk, tak lézt k někomu domů, a ještě tam fotit, není pokaždé provázeno těmi nejpříjemnějšími pocity. Ale to je naprosto logické… Jinak je celá série Livi´n i docela dobrý sociologický průzkum, když pak ty fotky člověk vidí vedle sebe třeba na výstavě…

V roce 2017 jste se svou sérií Livi´n dokonce získal i prvenství na Czech Press Photo – Grant Prahy. Tušil jste, jak velký ohlas bude mít?

Vůbec. Ono to totiž vlastně nebylo nic nového, vezměte si, kolik je rubrik v časopisech o tom, jak bydlí známé osobnosti. I když je tedy pravda, že to fotím odlišně. Snažím se o focení uměleckou cestou, tak jak dané bydlení vnímám já, detaily i zákoutí bytů si dosvicuji a hledám pro mě originální úhly záběrů. Navíc je tam pak dotyčný vidět, kromě ústředního portrétu celku, také v nějaké interakci. To jsou nejzásadnější rozdíly. Rubrika Livi´n patří na redbull.cz k těm nejčtenějším a určitě s ní budeme pokračovat dále. Myslím, že lidi nebo porotu Czech Press Photo zaujala taky proto, že jsme vlastně všichni šmíráci, které baví nahlížet druhým do soukromí.

Ze všech sérií hodně vyčnívá příběh z Petrohradu, kde žijí vaši známí v dost stísněných podmínkách…

No, to byla strašně silná věc. Jeli jsme s mojí drahou přítelkyní do Petrohradu a tam se stavili i za jejími kamarády, kteří žijí v komunálním bytě spolu s dalšími rodinami. Všichni mají společnou koupelnu i záchod. No a ti známí si třeba udělali v tom svém jediném pokoji, který mají pro pouze pro sebe, v rohu i sprchu. Což je dost bizarní. Navíc když jsme tam přijeli, bylo zrovna v Petrohradu extrémní vedro a v tom bytě snad sedmdesát stupňů. Pamatuji si, jak ze mě strašně tekl pot. Ale zážitek to byl veliký a fotky dopadly skvěle. Důležité na konceptu Livi´n je, aby byli zajímaví ti adepti a nejinak tomu bylo v Rusku – kamarád je novinář a jeho partnerka grafička a malířka. Bylo by fajn, kdyby se něco podobného dalo fotit všude na světě. Dovedu si představit, že bych, kamkoliv po světe přijedu, našel někoho zajímavého a zvěčnil ho s jeho aktuálním bydlením. Vlastně si umím představit, že by tahle série mohla trvat až do konce života, i když jsem původně nechtěl dělat nic rozsáhlého a obecně se dlouhodobým projektům vyhýbám. Včetně mě už jsem do Livi´n nafotil asi okolo stovky lidí.

A jaké pro vás bylo nechat pro změnu nakouknout veřejnost do vašeho chuchelského bydlení?

Hrozné. Ale v Red Bullu mě poprosili, jestli bych neudělal vánoční speciál, v němž představím místo, kde žiji, já. No, a mně to vlastně nakonec přišlo fér k lidem, které navštěvuji u nich já. A navíc se to hodilo jako promo k výstavě, která startovala v lednu. Běžně trvá focení do rubriky Livi´n, tak dvě hodiny…Co tak vzpomínám, tak nejdéle jsem fotil šest hodin, ale to se dlouho čekalo na jednu rekvizitu. Jenže já sám sebe fotil hodin asi deset, a nakonec ještě spoustu věcí znova předělával, jelikož když člověk fotí sám sebe nebo svoje věci, nikdy není spokojený. Vlastně když bych měl říct, s kým to focení bylo nejhorší, tak stoprocentně to se mnou!

Vydal jste i dětskou knihu ZUličníci. Jak vás to vlastně vůbec napadlo?

Mám rád děti pro jejich bezstarostnost a nekritičnost. Takže jsou ideální cílová skupina a já jsem v podstatě také pořád dítě. Ale došel jsem k tomu tak, že jsem v roce 2012 vydal knihu, která se jmenovala Street Kids, kde bylo dvacet předních urban umělců a sportovců té doby u nás. Někdy jsem výtisky prodával formou „street hustle“ rovnou z kufru auta. No, a tak jsem se potkal s klukem, který pro reklamní natáčení vyrábí věci z plastu, jako třeba obří čokoládu nebo kávové zrno. To mě zaujalo a hned jsme se domluvili, že by mohl udělat figurky pro mojí dětskou pohádku, kterou jsem chtěl už tehdy realizovat. A to se za pár let vážně stalo. Figurky opravdu udělal zmíněny kluk, navíc se z nás stali skvělí kamarádi. Vytvořili jsme vlastní panáčky, které jsem nafotil tak, aby vypadali jako oživlé kreatůrky. Knihu vydala Mladá Fronta. Ale momentálně vymýšlím jinou pohádku, také s postavičkami, která ale bude o něco modernější a víc nadpřirozená. Nová kniha nebude tak poetická a naivní, protože když jsem jezdil po besedách pro děti v rámci propagace ZUličníků a viděl, co dnešní prvňáčky a druháčky zajímá a co řeší, zjistil jsem, že musím trošku „zmodernit“ a nejspíš také přitvrdit. Musí to být asi víc hard…

V té vaší pohádce říkají bytosti našemu světu Kazisvět. Jak ho vnímáte vy?

Když se člověk rozhlédne, všichni mají v ruce telefon a nejsou spolu absolutně schopni komunikovat, to mi na světě vadí obecně. Já vyrůstal na Vinohradech, kde jsme měli vnitroblok, ve kterém jsem si s ostatními dětmi hrál, jako někde na vesnici. Vůbec netuším, jestli něco podobného dnešní děti zažívají… Ale nevidím to tak černě a pevně věřím, že ano. Děti mi také občas přijdou nějak předčasně vyspělí. Je mi z toho docela smutno a stejně tak z toho, jak se chováme i my jeden ke druhému nebo třeba ke zvířatům, k přírodě. Tak nějak myslíme každý jen sám na sebe, ale jsme přitom propojeni telefonem se všemi a pořád. Ve svojí volné tvorbě se snažím mít často nějaký apel a poukazovat na věci, které mi vadí a které často dělám i já sám. Vždyť já ten telefon taky držím v ruce pořád…