Golfistka Klára Spilková: V kabelce si stále nosím vlastní příbor

Se známou profesionální golfistkou Klárou Spilkovou jsme si během jedné z jejích velmi cenných volných chvílí popovídali o životě, užívání si přítomného okamžiku, udržitelnosti v golfu nebo o vztahu jednotlivých generací a národností k životnímu prostředí.

Procestovala jste kus světa, takže máte možnost srovnávat jednotlivé přístupy k prostředí a udržitelnosti. Promítá se nějak do chování diváků či pořadatelů golfových turnajů?

Většinou už máme na hřišti všechno připraveno od A až do Z. Standard je dost podobný, ale například v Americe pořád dostáváme plastové kelímky i PET láhve… Už jsem na to mockrát myslela. Nosím si sice vlastní láhev s pitím, ale na hřišti to prostě nejde, musíte si vzít, co vám dají.

A nikdy to neměli nějak chytře zvládnuto?

Na některých hřištích už jsou k dispozici třeba pítka. To je určitě ekologičtější. Ale bude se to muset řešit obecně, to je nevyhnutelné. Teď v Americe už jsem viděla rozdíly: na severu plasty více omezují na veřejných místech, v restauracích apod. Ale pořád na turnajích dostáváme třeba plastový příbor – tak jsem si pořídila cestovní a stále ho nosím v kabelce s sebou.

Takže vy osobně vnímáte, že je potřeba s tím něco dělat?

Já jsem vůči tomu asi trochu víc citlivá. Ale samozřejmě si uvědomuji, že jsem v této oblasti taky někdy líná. Ono tam, kde před touto problematikou obecně zavírají oči, to člověka časem pohltí. V Americe třeba vůbec neřeší plastové tašky, ve většině obchodů do nich dostanete každý nákup. Nemůžu samozřejmě říct, že je to takto všude, ale ve větších městech to lidé víceméně házejí za hlavu.

Vidíte ze svého pohledu generační rozdíly v přístupu k udržitelnosti? 

Mladá generace to podle mě vnímá víc třeba díky sociálním sítím, které unesou i videa, která by jinde být nemohla. Jinak žádné velké generační rozdíly nevidím. Často sleduji National Geographic, znám fotografy, polárníky a někdy jsem z toho smutná, ale vrací mě to na zem. K pochopení, že tady nejsme na planetě sami, že jsme součástí hrozně bohaté přírody a není dobré se nadřazovat nad žádný druh, jsme jen součástí celku. Podle mě je nejdůležitější to vidět a připustit si, že máme problém. Taky nedělám úplně všechno, co bych mohla. Nenosím si třeba látkový pytlík, když jdu koupit zeleninu. Ale aspoň si každý kupovaný druh nedávám do vlastního sáčku – prostě mi stačí jeden na všechno – a pak ho doma ještě k něčemu využiji. Zkrátka začít aspoň malou změnou.

A spatřujete nějaké rozdíly u nás a v zahraničí?

Můžu srovnávat hlavně s USA. A v tomto případě jsme na tom u nás mnohem lépe. Američanům chybí to konzumní uvědomění, že stačí jedno tričko nebo že nemusíme kupovat a pak vyhazovat tolik jídla… Ale myslím, že ta změna se už děje, což je fajn. A mám ještě jednu zkušenost. Byla jsem tak před pěti lety – to jsem to ještě tak moc nevnímala – v Amsterodamu a chtěla jsem po skončení pobytu v hotelu vytisknout na recepci kopii účtenky. A to jsem tedy toho pracovníka doslova rozhořčila, že po něm chci takové plýtvání. Když nad tím dnes přemýšlím, tak to byl možná ten první impuls, kdy mi došlo, že s naším konzumním způsobem života něco není dobře.

Golf je sport, který patří k těm nejvíce otevřeným přírodě, krajině.  Pociťujete například větší svobodu a volnost než při halových sportech? 

Přiznávám, že jak vás vtáhne soutěž, to soustředění, tak člověk nemá moc možnost to vnímat. Takže když si chci užít přírodu, vyrazím do lesa. Krajinu kolem resortu vnímám spíš esteticky – když například hrajeme na krásném hřišti, jako třeba naposledy v Seattlu. To nejde nevšimnout si. Ale jak to člověk jede už poněkolikáté, tak už to přestává vnímat. Potom je pro mě větší relax jít se prostě projít nebo si zaběhat. Ovšem musím jít sama…

Jak moc by bylo pro vás bylo těžké, kdybyste musela z nějakého důvodu náhle změnit sport? Byl by volbou opět nějaký individuální? 

Kdybych musela skončit s golfem, chtěla bych dělat něco kreativního, to teď trochu postrádám. A současně bych chtěla pracovat s lidmi. Golf je pořád jen o tobě, rozhoduješ se sama za sebe. A musíte se spolehnout na intuici. Pro mě bylo vždycky těžké řídit se instinktem, to se právě teď učím. Takže z tohoto hlediska by mě docela zajímalo, jak to chodí v nějakém týmu a jak bych v něm fungovala já. A nemuselo by to být ani ve sportu. Mám ráda focení, když jsem přítomná v tom okamžiku. To mi občas chybí.

Naladit se v klidu a přírodě jde samo, ale v náročném období, kdy plníme nějaký úkol, v práci, sportu nebo životě, to už jde hůř. Máte nějakou fintu, jak přijít blíž sama k sobě?

Mám to hodně spojeno právě přes tu zemi, cítím uzemnění. Je to takové to uvědomění si, že tu jsem, tady na planetě. A pak stačí nádech a výdech a hned je mi líp. A co se týče sportu… Vždycky jsem si hodně vyčítala, když jsem něco kazila. Teď, jak si procházím některými zkouškami, jak to ze sebe dostávám, ten vztek a smutek, umím se vrátit trochu víc k sobě, tak se to nějak děje. Vlastně ani nad tím moc nepřemýšlím, jen chodím po hřišti a jsem na sebe zkrátka hodnější. Tak, jak jsem si to přála. Mně se často moje přání splní, i když někdy to bývá takovou kostrbatou cestou…

Máte nějaký fígl, jak se srovnat, když se nedaří? 

Právě to uzemnění na mě dobře působí. To vědomí, že mám co jíst, kde spát a třeba že mám k dispozici krásné auto od společnosti, která skutečně usiluje o udržitelnost. A také jsem v pětadvaceti letech procestovala půl zeměkoule… S tím souvisí i to, že můžu vidět, jak žijí lidé jinde ve světě a že ne každý má takové štěstí jako já. Vědět, že mám dost, nechtít pořád jen víc. Být vděčná za to, co je a co mám.