„Když je mi špatně a opečuju někoho jiného, vždycky se mi zlepší nálada, protože vidím zpětnou vazbu od druhého,“ říká bytová designérka Jana Vařechová Holoubková. Pro časopis Marianne Bydlení proměnila řadu interiérů a souhra okolností ji navedla k proměně zahrady. Projekt komunitní zahrady u dětského domova v Krásné Lípě – první zahrady u nás, která podporuje hostitelství pro zdejší děti a pomáhá jim budovat pevné vztahy – pak spojil dohromady všechno, čím se zabývala a co ji bavilo. Vyprávěla nám o tom, jak to všechno začalo a jaké to je stát se hostitelkou.
Vždycky jsem se zajímala o hezké věci, děti, přírodu a svoji zahradu. Měli jsme dvě děti, o jedno jsme přišli, takže i jistá nenaplněnost, pocit, jako když jste bez ruky, a otázka, co dělat dál, asi pomohly tomu, že mě to zaválo na tábor, kde byly děti z dětských domovů. Vedla jsem pro ně dílničky, dělali jsme kokedamu, sázeli fazoli… Bavilo mě sledovat, jak tyto děti pracují s hlínou, jak vnímají přírodu. Pro ně to taky může být terapeutická činnost. Tam jsem se seznámila s ředitelkou dětského domova v Krásné Lípě a ta zrovna řešila úpravu dvora u jejich domova. Já jsem toužila dělat zahradu, a tak jsem jí navrhla: A co u vás udělat zahradu?
Prostor pro seznámení
Věděla jsem, že se na to dají sehnat peníze, protože je to aktuální téma. Zajímala jsem se o přírodní zahrady a už jsem znala nadaci Proměny, která proměňuje zahrady u školek. Absolvovala jsem i jejich seminář. Pracovala jsem taky s neziskovkou Ekodomov, která se zabývá zahradami a kompostováním a vzdělává děti v tomto směru. Sehnala jsem grant od nadace Via, a pak jsme na Darujme.cz získali dárcovskou částku. Už z toho, že váš nápad někdo ocení, máte radost.
Vybudovat zahradu přímo u domova nakonec bylo komplikované, proto jsme se zkusili podívat za plot, kde navazuje park, a pozemek byl k dispozici. To bylo vlastně mnohem lepší, protože do areálu dětského domova nemůže každý, ale na sousední zahradu může přijít kdokoli. Až když jsem zahradu vytvářela a poznávala ty děti, začala se mi v tom spojovat dvě témata. Komunitní zahrada je běžný jev, ale tato je specifická v tom, že se o ni stará domov a nabízí a hledá aktivity, při kterých by se tam děti mohly seznámit s potenciálními náhradními rodiči – hostiteli.
Hostitel je náhradní příbuzný, ke kterému jede dítě na prázdniny, na víkend, tráví s ním volný čas. Úplně nezávazně. Je to způsob, jak pomoct dětem dostat se do obyčejného života. Přijde mi skvělé, že se mohou neformálně seznámit na zahradě přes rostliny. Nedívají se hned na sebe, ale řeší spolu nějakou akci a nemusejí být nervózní.
Zapustit kořeny
Mají tam různé herní prvky a veliké pískoviště, říkám tomu písková duna, je to spíš biotop. U toho vyvěrá voda a vzniká přirozené jezírko. Boudu na nářadí složili učni z lesnického učiliště. Zahrada dětem rozšířila škálu aktivit. Někdo jenom sedí, relaxuje, někdo pěstuje, někdo se houpe na houpačce, někdo sbírá bobule. Zasadily se mraky jedlých keřů, děti natíraly plot, manžel se synem udělali lanovou dráhu, je tam krásné nové pódium… Teď ještě dodat náplň, aby to fakt žilo. Mým cílem bylo, aby v zahradě každý den někdo byl, aby se vytvořil pravidelný program. Děti se samy učí organizovat akce, nabízí se další možnosti rozvoje pro ně a pro okolí.
Děti jsou vykořeněné, pocházejí z různých částí republiky, ale na zahradě mají kořeny aspoň symbolicky. Když tam zasadí rostliny, vidí, jak rostou s nimi, a mají možnost si vybudovat vztah k místu, nejen k člověku. Vychovatel s nimi není celý život, ale rostliny jsou něco trvalého. Zahrada je tématem k hovoru s místními a má potenciál k vytvoření vztahů pro děti i pro vychovatele, kteří také nejsou zdejší. Bylo by báječné, kdyby se pro děti ve městě vytvořilo bezpečné prostředí díky tomu, že by je tam znalo víc lidí. Nemají šanci jít jen tak ven, jak to známe u našich dětí.
140 dětských domovů
Zahrada je vlastně stejná jako navrhování interiéru, jenom je to venku, pracujete s rostlinami, s kládami, s hlínou, zvířátky a motýly, kteří vám to tam pomáhají udržovat při životě. Kdyby to člověk dělal profesionálně, musel by to nastudovat, ale když děláte přírodní zahradu, permakulturu, kde jsou principy po staletí stejné, stačí mít trochu estetickou vlohu a všímat si, kam svítí sluníčko, kde je vlhčeji, a tomu přizpůsobit základní kostru. O konkrétních rostlinách se poradíte, ale založit takovou zahradu zvládne opravdu každý.
Je to pilotní projekt. Možná by mělo smysl založit spolek, který by ho nabízel dětským domovům, a když už někde komunitní zahrada existuje, propojit je. Každý může nabídnout pomoc nebo se přijet do Krásné Lípy podívat, jak to tam funguje. U nás máme 140 dětských domovů. Podle mě se v okolí každého najde někdo, kdo trochu tíhne k zahradě, a ten by to celé mohl táhnout. Tady se zatím nenašel místní patron, který by to převzal po mně. Ředitelka hledá nové vychovatele a už jim o tomto záměru říká. Je jenom dočasu, kdy se najde někdo, kdo se bude starat o děti i o zahradu a bude se snažit, aby to tam vzkvétalo. Rostliny i vztahy.
Terapeutické rodičovství
Největší radost mám z toho, že se za rok fungování zahrady podařilo najít pro tři děti hostitele. Jednu holčičku si vozím domů já. Chtěla bych dítě do dlouhodobé pěstounské péče, s manželem už jsme prošli školením, je to ale složité. Musí s tím naráz souhlasit víc lidí, je to velký zásah, a proto je velmi těžké takové rodiny shánět. Když je do toho jeden zapálený, a zbytek rodiny ne, nemůžete je kvůli novému člověku ohrozit. Musíte chránit svoji rodinu, a až pak do ní případně přibrat někoho nového.
Pěstounská péče funguje tak, že si dáte požadavky a na magistrátu vám nabídnou složku dítěte. Zvolíte si třeba tři schůzky, na základě nich řeknete ano, nebo ne, a už máte dítě doma. Rovnýma nohama. Případné zklamání pro dítě, které by se vracelo, je strašné.
Role hostitelky je báječná v tom, že je naprosto dobrovolná pro obě strany, ví se to už od začátku a nemělo by vznikat žádné trauma. Doma máme dítě, kterému je 13, a musíme brát ohled hlavně na něj. Milý synu, nepřijde ti náhradní sestra a nebude ti okupovat tvůj prostor a nesebere ti maminku a tatínka, ale jezdí sem jako kamarádka. Je to přirozenější. Hostitelka, o které málokdo ví, tu vždycky byla, vždycky si vychovatelé brali děti domů. Takovým hostitelem se může stát kdokoli. Samozřejmě to musí projít oficiálním schválením a musíte jít na vyšetření k psychologovi, to je ale všechno.
Není to normální rodičovství, je to terapeutické rodičovství a je dobré se na to připravit a mít psychologickou podporu. Ty děti mají specifické projevy chování. Měli byste vycházet z historie rodiny, podporovat jejich identitu a zvládat náročné, frustrační projevy, které se vždycky po nějaké době projeví. I pro ně je to těžké.
Vybavení, aktivit nebo jídla mají děti v dětských domovech hromady, co ale nemají, jsou normální vztahy. Je snadné jim poslat plyšáky, mobily, ale nikdo už děti nenaučí se o ten mobil nebo plyšáka starat a dělit. Potřebují, aby jim někdo věnoval čas, potřebují jednoho stálého člověka, který nezmizí jako vychovatel. Naší holčičce už takhle zmizeli tři. Nemůžete se těm dětem divit, že koukají po materiálním povrchu, protože hlubokou vazbu neznají. Ani z rodiny, ani z domova. Proto vztah, který si s nimi vytvoříte, byť by to bylo jednou za 14 dní, ale dlouhodobě, je ta největší deviza.
Jana Vařechová Holoubková v srpnu získala od Nadace Lilie & Karla Janečkových titul Laskavec spojený s finanční odměnou. Uděluje se dobrosrdečným a laskavým lidem, kteří konají dobré skutky a zajímají se o své okolí, o lidi, zvířata či přírodu. Znáte někoho, kdo by si takové ocenění zasloužil? Nominujte ho pomocí formuláře.
