Pavla Klečková s Emmanuelem Chilaudem už čtvrtou zimu poskytují nouzové přístřešky pro lidi bez domova. Letos jich městům a charitám předali přes 250. Tři kusy také osobně odvezli na Ukrajinu.
Oba měli dobrou práci a přemýšleli, že by odjeli jako dobrovolníci do Afriky, pomáhat třeba někde ve škole. Jejich rozhodnutí ale změnil článek v novinách. „Pracovali jsme v Karviné a jednou, to si vybavuju jako dneska, nás oslovil článek v místních novinách o tom, že zemřel člověk bez domova. Umrzl přímo v parku na náměstí. Říkali jsme si, jak je možné, že v 21. století někdo ještě vůbec umrzne. Na základě toho článku jsme si řekli, proč vůbec někam jezdit, když můžeme pomáhat i tady. A ne jen pár týdnů, ale dlouhodobě,“ vzpomíná Pavla.
Předsudky a bariéry
Zvažovala, že půjde do nějaké neziskové organizace pomáhat dětem nebo seniorům, shodou náhod se ale s partnerem seznámili s tehdejším ředitelem Armády spásy v Ostravě Holanďanem Hankem. Spontánně se rozhodli nakoupit pár baget a rozdat je místním bezdomovcům. Nevěděli ovšem, kde je najít. Jezdili autem po městě, až narazili na lidi, kterým mohli bagety předat. „To byl náš první kontakt s lidmi bez domova. Jejich nedůvěra byla veliká. My jsme se o nich ale chtěli dozvědět víc.“ Díky spolupráci s Hankem se připojili k pravidelné akci Armády spásy, která vždy na podzim připravuje polévku pro lidi v nouzi, a vyrazili do terénu.
„Terénní pracovníci nám vyprávěli o lidech bez domova a nás to hodně zasáhlo. Když jsme poznali příběhy konkrétních lidí, mladých i starších, a věděli, co je za tím, proč skončili na ulici, byl to pro nás šok. Vždycky jsem – asi jako většina lidí – vnímala bezdomovce jako ty špinavé, často agresivní lidi s čůčem v ruce, a tohle byl můj první náraz. Najednou rozumíte, proč jsou takoví a že alkohol je důsledkem, ne příčinou. Jejich chování je jen skořápkou, kterou si vybudovali kolem sebe na obranu. Ve skutečnosti jsou velmi zranitelní,“ vysvětluje Pavla.
„Měla jsem rukavice, čepici, ale i tak mi byla zima a oni mi říkali: ,Běžte se zahřát do auta, vždyť se celá třepete.‘ V tu chvíli jsem se až styděla za to, že jsem jim ukázala, jaká je mi zima. Najednou jsem na té druhé straně viděla pečujícího člověka. Už to z mého pohledu nebyli zlí lidé, ale byli hrozně vděční, že jim někdo dá jídlo, že se na ně usměje, že se zeptá, jak se mají. Ale nevěděla jsem, jestli jim vůbec můžu popřát hezký večer. My potom půjdeme někam do tepla, jenže oni nemají kam jít.“
Know-how z Francie v českém prostředí
Projekt nouzových přístřešků Iglou objevili jednou večer na YouTube a naprosto je nadchl. A protože Manu je Francouz, stejně jako autor nápadu Geoffroy de Reynal, bylo jednoduché ho zkontaktovat a cesta k přenesení jeho projektu do České republiky byla snadnější. Geoffroy souhlasil, poskytl veškerou dokumentaci a Pavla s Manu se pustili do výroby prvních Iglou. „První rok jsme je vyráběli doma. Vyřezávali jsme desky, nažehlovali, malovali… Kousky polyetylenové pěny jsme měli v obýváku, v kuchyni, úplně všude kromě ložnice. Těch prvních dvacet Iglou nám trvalo půl roku,“ připomíná Pavla.
Na základě zkušeností z Francie už věděli, že Iglou nemohou jen tak někam položit a musejí vždy komunikovat s městem. „Domluvili jsme se, že prvních dvacet Iglou darujeme Armádě spásy. Hned jsme se dostali do České televize a na základě zájmu médií se nám ozvala Praha a pak i další města, že také chtějí Iglou.“ Sami už by poptávku nedokázali pokrýt, proto založili spolek a začali spolupracovat s jednou firmou ze Zlína, která pro ně přístřešky vyrábí. Záběr se rozšířil z Ostravy do jiných koutů České republiky a posléze i za hranice. Dnes už Iglou slouží v jedenácti zemích od Polska po Kanadu.
Laskavost spojuje
Prvotním záměrem bylo zajistit, aby už žádný člověk na ulici neumrzl. Kromě toho, že přístřešek při správném používání poskytuje o 15 až 18 °C vyšší teplotu, než panuje venku, má i další benefity. „Už na základě prvních zkušeností jsme viděli, že Iglou opravdu pomáhá. Nedává jen teplo, ale pomáhá navazovat i první kontakt mezi lidmi bez domova a terénními pracovníky a charitami. Lidé bez domova najednou cítí, že se o ně někdo zajímá. Začali odhazovat svoji tvrdou skořápku a víme i o případech, kdy se díky tomu začali socializovat.“
Projekt funguje jako nezisk. Iglou prodávají pouze za náklady, a to výhradně městům nebo charitativním organizacím. Do Plzně se Iglou například dostalo díky otci Šebestiánovi, velkému zastánci lidí na okraji společnosti, který působí v tamější farnosti. S Pavlou se seznámili prostřednictvím Nadace Lilie & Karla Janečkových, která oběma za jejich aktivity udělila ocenění Laskavec. „Iglou nás neživí, děláme to srdcem. Víme, že my se máme dobře, proto to chceme společnosti nějak vrátit. Na druhou stranu nás to naplňuje a zjistili jsme, že dostáváme mnohem víc. Když vidíme úsměvy lidí bez domova a pozitivní zpětnou vazbu od organizací, tak víme, že to má smysl,“ dodává Pavla, která se ve stejném roce, kdy získala Laskavce (2020), stala také Ženou regionu za Moravskoslezský kraj.
Pro koho se Iglou hodí?
Třeba pro lidi bez domova, kteří mají pejska, protože do nocleháren se se zvířátkem nesmí a oni by ho nikdy venku nenechali. Raději by sami spali venku. Druhý příklad jsou páry. Noclehárny bývají zvlášť pro ženy, zvlášť pro muže, a pokud se dvojice nechtějí rozdělovat, raději zase zůstanou venku. Pak může být důvodem nemoc. Tady na Ostravsku je například pán, který má schizofrenii. Takový člověk do noclehárny nepůjde, protože není schopen být v uzavřené místnosti v mnoha lidmi. Iglou může být i pro lidi, kteří se napili, protože do noclehárny s alkoholem nesmějí. Iglou je dočasné řešení, jak takovým lidem nabídnout možnost, aby nezmrzli. Některé organizace ho využívají i jako rozšíření kapacity nocleháren, někde třeba vůbec nemají noclehárnu pro ženy.
Nešlo by využít i jinak?
Často nás oslovují lidé, že by si ho chtěli koupit pro soukromé účely. Někteří by ho chtěli třeba na hory. Ale komerčnímu prodeji se pořád bráníme. Nechceme, aby se pak stávalo, že někdo bezdomovcům Iglou ukradne, když uvidí, že oni ho mají zadarmo. Teď, když se zvyšovala cena energií, nás začali oslovovat lidé, že by si ho pořídili domů, aby ušetřili na elektřině. Ale těm říkáme: Pokud máte byt, nejste na tom tak špatně jako lidé, kteří nemají ani tu střechu. Taky se objevují nápady, že by bylo Iglou dobré pro pejsky a kočičky. Iglou jsou ovšem uzpůsobena lidským parametrům a tomu, jak hřeje lidské tělo, aby si ho člověk dostatečně vyhřál. Máme Iglou pro jednoho člověka a pro páry. Pokud si chcete vzít pejska dovnitř, potřebujete Iglou pro jednoho, protože větší si nevyhřeje a přístřešek už nebude mít takové tepelné vlastnosti, jaké má mít.
Co když si člověk uvnitř zapálí cigaretu? Je to bezpečné?
K Iglou přidáváme směrnici a v ní zakazujeme, aby uvnitř lidé kouřili. Pokud by si tam zapálili, tak Iglou vydrží, ale není to záměr. Iglou testovalo na hořlavost i ministerstvo vnitra a jejich odborníci byli sami překvapení, jak bylo odolné. Samozřejmě všechno zapálíte, ale díky aluminiové fólii uvnitř to nebylo tak snadné.
Když zmiňujete ministerstvo vnitra, nebylo by využitelné pro vojáky?
V té době, kdy Iglou testovalo ministerstvem vnitra, se nám ozvala i armáda, která ho chtěla otestovat pro vojáky v České republice. Pořád se to ale nějak rozcházelo s naším vnitřním nastavením. Opravdu jsme chtěli Iglou využít pouze v rámci nezisku pro lidi bez domova a báli jsme se, že jakmile ho poskytneme jinam, začali by ho lidé bezdomovcům brát nebo ničit.
Nedávno jste ale vezli Iglou na Ukrajinu…
Teď je samozřejmě úplně jiná situace. Ve válce jsou nevinní lidé. Proto jsme svůj postoj přehodnotili. Asi před čtyřmi lety jsme navštívili Kyjev a Černobyl, protože jsem dítě Černobylu a vždycky jsem ho chtěla vidět. Člověk, který nás tam tenkrát provázel, teď bojuje v Záporoží. Od začátku války jsme s ním v kontaktu, a když začala zima a on nám vyprávěl, že spí v sutinách rozbombardovaných domů, nabídli jsme mu, že mu darujeme Iglou. Dostat ho z Ostravy do Záporoží ale není jednoduché, proto jsme se vydali do Lvova, odkud už zásilka mohla pokračovat poštou.
V mezidobí se nám ozvali další lidé z Ukrajiny a dvě Iglou momentálně testuje tamější ministerstvo vnitra, jestli by ho nemohli využívat vojáci. Zatím jsou jednání na začátku a uvidíme, jestli bychom mohli tímto způsobem pomoci. To už by ale nebylo darem, to bychom nezvládli.
Jak dlouho jste na Ukrajině zůstali?
Věděli jsme, že Lvov není válečná oblast, proto se můžeme chvíli zdržet. Chtěli jsme zažít, jak se tamější lidé cítí. Bylo pro nás důležité tam strávit jednu noc. To bylo z 31. prosince na 1. ledna.
Jak jste tu silvestrovskou noc strávili? Tam se asi neslavilo…
Upřímně jsem byla překvapená, jak se místní byli schopní rychle přizpůsobit. Všude sice vidíte vojáky, ale restaurace, obchody normálně fungují. Mají jiný kalendář, takže u nás už bylo po Vánocích, ale u nich teprve začínaly. Panovala moc krásná vánoční atmosféra. Nikdy jsem neviděla tak krásné město, co se týče kreativity. Každá restaurace byla jiná, ale silvestra jsme tam neslavili. Mezi půlnocí a pátou ráno mají v zájmu své bezpečnosti zákaz vycházení a od roku 2014 platí zákaz ohňostrojů. Takže jsme si jen zašli na večeři a já jsem potom poslouchala ukrajinskou televizi a proslov pana Zelenského.
Dvakrát jsme ovšem zažili poplach, což se ve Lvově běžně nestává. Poprvé to bylo kolem druhé odpoledne. Byli jsme zrovna venku na trhu, a když to začalo, ptali jsme se, kam se máme jít schovat, ale prodejci nám říkali, že se nikam schovat nejdou, mají tam přece věci. Až mě to vyděsilo, jak moc si na ten stav zvykli. Až když kolem projely čtyři sanitky, všichni strnuli. Další sirény zazněly po půlnoci. Hned jsme se běželi schovat. Pro nás to bylo nové a ten pocit byl hodně nepříjemný. Skoro celou noc jsem nespala. Byla to obrovská zkušenost. Víc jsme si uvědomili, jaké máme obrovské štěstí, že žijeme v Česku a máme svobodu.
Jaké máte s Iglou další plány?
Nejlepší by samozřejě bylo, kdyby už žádné Iglou nebylo potřeba. Bohužel to tak není, proto se chceme dostat i do dalších zemí a obecně rozšiřovat informaci o tom, že něco takového existuje. Vždycky zdůrazňujeme, že je to dočasné řešení, protože státy by měly pracovat i na jiných opatřeních, která pomohou řešit problémy lidí bez domova.
