Herečka Tereza Hof ráda přeskakuje. V životě, v hovoru i mezi filmem, divadlem, televizí a rozhlasem. Občas si dokonce odběhne jako instruktorka na jógovou podložku. Má hluboký hlas a stroboskopické myšlení ovlivněné ADHD. V hovoru s ní na vás dýchne tajemný duch severu, kde nějaký čas žila a porodila dceru. Island před několika lety opustila a je zpátky v Česku. Jak dlouho tu bude, neví. Otevřeně přiznává, že se v tom všem – stejně jako mnozí z nás – tak trochu plácá a hledá, co a jak dál.
V uplynulých letech jste prošla řadou intenzivních změn, které by s většinou lidí hodně otřásly. Vnímáte svou velkou vnitřní sílu, která vám pomáhá podobné situace ustát?
Jak kdy. Občas věci zbytečně řeším a hrotím, ale pracuju na tom. Myslím, že mám celkem dobrou míru sebereflexe. Určitě k sobě umím být kritická, někdy až moc. Ale v zásadě vydržím docela dost.
Přij de mi, že většina českých žen je nastavena na to takzvaně vydržet, ať už se děje cokoliv. Jak to mají v tomto ohledu Islanďanky?
Islanďanky jsou nesmírně emancipovaný, silný, sebevědomý, pracovitý. Uměj se o sebe postarat a jsou na to patřičně hrdý. Pro mě osobně reprezentují ženskost v tom pravým smyslu slova. Rovnoprávnost je tam přirozeně zakořeněná, promítá se to mimo jiné i do přístupu k sexualitě.
Třeba ve Finsku je celkem běžné, aby žena přišla za cizím přitažlivým mužem v baru, sama mu nabídla sex na jednu noc, a nikdo se na ni nedívá skrz prsty. Máte na mysli právě tohle?
Jo. „It’s ok to be a slut.“ („Je v pohodě být coura,“ pozn. red.) I o tom je sebevědomí Islanďanek, že si můžu dělat, co chci, a nikdo mi nebude diktovat, co smím, nebo nesmím. Co je to „coura“? Jen nějakej společenskej konstrukt.
Je Island k ženám laskavější i v otázkách klasických společenských tlaků na to, aby se v určitém věku vdaly a měly děti? Přijde mi, že u nás je na všechny, kdo vybočují, stále nahlíženo s jistým údivem nebo lítostí.
Na Islandu má většina lidí děti docela brzo. Vztah se pak třeba rozpadne, rodiče mají střídavku a do toho se rodí děti z nových partnerství. Celkové klima je tam hodně prorodinné, ale tolik nezáleží na formě. Svatba tam určitě není tak významné téma jako třeba u nás, žena si například nebere mužovo příjmení.
Když jsme u toho příjmení – vy jste Hofovou změnila na Hof, proč?
Zrušila jsem si přechýlení, abych měla stejné jméno jako dcera. Vždycky jsem věděla, že si chci rodné příjmení nechat, protože ho mám ráda, a navíc vzít si jméno muže by pro mě osobně bylo ponižující. A to teď nemyslím jako nějakou obecnou kritiku téhle tradice, je to čistě moje osobní perspektiva. Já prostě nejsem tenhle typ.
Ale partnerství jako takovému jste nakloněna?
Jo, to jsem, i když už jsem nějakých šest let sama. Já bych někoho ve svým životě klidně přivítala, ale nějak se mi to nedaří. Obecně teď v rozhovorech s přáteli máme vztahy jako velké téma, vnímám to i celospolečensky, vyvstává nějaká potřeba celý tenhle koncept redefinovat. Každopádně mám kolem sebe naštěstí i spokojené vztahy nejrůznějších pohlaví.
