Iva Pazderková je herečka, nikoli komička, to označení nesnáší, přestože dokáže lidi pořádně rozesmát. Jaká je ve skutečnosti? Netají se tím, že prošla těžkým obdobím naplněným psychickými problémy. To už je ale minulostí. V rozhovoru prozrazuje, jak se jí podařilo je zvládnout a také to, co si myslí o herectví a hercích.
Kde jste vzala svůj smysl pro humor?
Myslíte vážně tuhle otázku?
No jasně!
To já ale přece nemůžu vědět. Prostě ho mám. Možná je to věc, se kterou se narodíte, nebo vás formuje prostředí, ve kterém vyrůstáte. Když si vybavím svoji rodinu, něco jako humor se mi nezjeví. Vybavím si nádherné dětství, pozitivní vibrace. Naši mají určitě skvělý smysl pro humor, ale není to nic výjimečného. Jsou výjimeční spíš svým intelektem, přístupem k životu a nadhledem.
V čem spočívá jejich výjimečnost v přístupu k životu?
Neměli to vůbec jednoduché, naopak bych spíš řekla strašně těžké. Byli extrémně mladí, když založili rodinu, za minulého režimu pracovali od nevidím do nevidím, aby se postarali o dvě děti. Nikdy jsem ale neměla pocit, že bychom tím nějak trpěli nebo že by se tím nechali zlomit. Vždy jsem cítila, že je všechno v pořádku, že všechno dobře dopadne a postarají se o nás a že mezi tím je potřeba radovat se ze života. Nikdy jsem z rodičů necítila zahořklost nebo že by chtěli něco vzdát. Vrátím se ale ke smyslu pro humor. Myslím, že ho v Čechách máme hodně vyvinutý, ale proč ho mám já tak výrazně zformovaný, si netroufnu odpovědět, nejsem psycholog, ale herečka! Možná je to svým způsobem ochrana. Když nějakou situaci zlehčíte, nebo ze špatné uděláte humornou, je její řešení daleko jednodušší, a hlavně potom nikdo nevrtá do vás. To je asi alfa a omega toho, proč je humor tak výrazný rys mé osoby.
Stala jste se i herečkou kvůli tomu, že nerada odkrýváte své nitro, ale raději se schováte za cizí osud?
To zní hodně romanticky, líbilo by se mi, kdybych to takhle měla, ale myslím, že realita je tvrdší. Už jako malá jsem se chtěla předvádět. Bavilo mě, co můžu sama se sebou vytvořit. Koho by nefascinovalo, když ve čtyřech letech recituje Macha a Šebestovou dospělým návštěvám, a ony ho se zájmem poslouchají!
Přibyl pak ještě nějaký jiný důvod, proč jste se rozhodla pro herectví?
To se mě ptali i při přijímačkách na JAMU. Ale ani tam jsem neměla kromě toho, že mě to baví, jinou odpověď. To je celé, nechtěla jsem si vymýšlet. Roky jsme to samozřejmě kromě jiného probírali i s mým terapeutem. Je milion a jeden důvod, proč se člověk chce stát hercem, ale zároveň může být jeden jediný. Lidi, kteří jsou ochotní svlékat se večer co večer před jinými do naha, a to někdy doslova, nejen psychicky, určitě mají nějaké stejné rysy. Je to třeba dobrá cesta autoterapie, ale taky honění ega. Budu mluvit raději sama za sebe, abych neurazila kolegy. Moje ego hraní naplňuje, mám upřímnou radost, že lidi na dvě hodiny zapomenou na svoje starosti, nebo jim je pomůžu řešit, či si položí nějakou otázku, prožijí katarzi a uleví se jim. Ale ten závěrečný potlesk je stejně velkým uspokojením. Přece nebudu sedět a tvářit se, že mi to nedělá dobře. To je blbost.
Někteří umělci ale prohlašují, že je vlastně popularita otravuje.
Je to pro mě určitě jeden z důkazů, že svoji práci odvádím dobře. Na druhou stranu je spousta nesmírně talentovaných lidí, kteří populární nejsou, a je to nepochopitelné. Ale mít zpětnou vazbu je úžasné. Když potkáte dobrého zedníka, taky ho lidi pořád otravujou a chodí si k němu pro rady, i když on chce jen sedět na zahradě a pít kafe. A lékařům na potkání člověk vypráví všechny své symptomy a očekává diagnózu i doporučení léčby i ve frontě na WC… No a s námi se lidi třeba chtějí vyfotit. A očekává se od nás permanentní úsměv a ochota, to může být, pravda, někdy náročné.
Jak snášíte kritiku?
Pokud je konstruktivní, někdo přijde, řekne proč a jak a nabídne řešení, vítám ji. S kritikou se vyrovnávám, bohudíky, dobře, co ale nesnáším, je, když mě někdo upozorňuje na chybu, o které vím. To mě rozčílí, což je hloupé. Tam nastupuje mé ego. Něco jiného je ale útok. Pokud někdo sprostě nadává, vyhrožuje nebo píše zlé bláboly s jasným cílem ublížit, to přece není kritika. Ten rozdíl je snad jasný. A autorů takových výlevů je mi opravdu líto. Jak prázdný, opuštěný a nešťastný takový člověk musí být. Nemyslím, že by takových lidí bylo víc než dřív, jen mají lepší platformy k takovým anonymním projevům. Mají tu najednou moc, která jim chybí v jejich vlastním životě, který nekontrolují nebo jsou líní kontrolovat. Nevědí, jaké to je, když je má někdo rád a oni jeho. Je to jejich jediná cesta, jak se realizovat. Mají najednou sílu někomu ublížit, beze jména, do očí by vám to nikdy neřekli.
Ale i když tohle všechno víte, stejně vám jejich útoky někdy ublíží a dotknou se vás.
Já se jim většinou směju nebo je lituji. Ale trvalo to. Pokud nejste sociopat a vládnete základní empatií, musí se vás to dotknout. Je pak na vás, zda budete vědomě pracovat, aby se to nedělo. Musíte se prostě zamyslet, proč to lidé dělají, proč mají potřebu druhým anonymně ubližovat.
Když říkáte, že vám je jich líto, neměla jste někdy potřebu je zachraňovat?
Dřív jsem se o to možná pokoušela, ale nejsem tady od toho, abych někoho zachraňovala. Občas odpovím a snažím se diskutovat. Je to ale většinou marné, protože když vám ten druhý tvrdí, že jedna a jedna jsou tři, i když mu trpělivě vysvětlujete, že je to nesmysl, ani pro jednoho taková diskuse není přínosná. Ale pokud se navzájem posloucháte a snažíte se pochopit jeden druhého, může dojít nakonec i ke shodě.
Někdy funguje, když jste na zle reagující lidi extrémně hodná.
To dělám a musím se přiznat, že někdy i trochu škodolibě na to, jaká jsem sluníčkářka. Když jsou hodně sprostí, pošlu jim srdíčko, láskyplné objetí a polituju je, že jsou tak smutní. Buď už neodpoví, nebo naopak ještě peprněji, ale to už dostáváme s přítelem záchvat smíchu. Ale nedělám to moc často.
Herec někdy musí hrát velmi těžké osudy a zvládat velmi vypjaté emoce. Nepotřebujete pak sami pomoc psychoterapeuta?
Je to dennodenní práce s velkými emocemi. Zkoušíte těžkou roli třeba tři měsíce každý den, ale tělo si chce občas zažít určitou emoci dané role v konkrétní situaci mimo zkoušku. Tak se někdy stane, že si roli přenesete do života. Ale zároveň při zkoušení pracujete s tím, co už jste v životě sami zažili. Je otázka, co bylo dřív, slepice, nebo vejce.
Tělu to totiž asi není jedno, trochu ho vlastně balamutíte, vyplavuje se adrenalin, zrychluje se tep, tlak, krev se přelévá do velkých svalů, a přitom se reálně nic neděje, jen hrajete. To musí být docela fuška.
Je to přece povolání, řemeslo! Máme na to své nástroje. Co by měli říkat takoví lékaři nebo záchranáři, kteří jsou často svědky příšerných událostí, ve kterých jde reálně o život. U herců jde jen o ně samé. Pokud si svým hraním ublížíte, jste možná přesvědčivý herec, ale špatný řemeslník, nebo jste propadli dojmu, že už nic jiného na světě než herectví není. Je pravda, že v představení Třetí prst levé ruky, které jsem začala od prosince hrát ve Studiu Dva s Martinou Randovou, je scéna, jejíž emoce ve mně zůstává i chvíli po představení, a není mi to příjemné. Ale od toho jsem herečka, abych si s tím poradila.
Můžete vůbec v takovém případě zatáhnout oponu, zavřít dveře u divadla a říct jednoduše čau, jdu domů.
Podle mě můžete. Musíte se naučit své emoce zpracovat, u některých rolí to jde hůř, u jiných snáz. Ale přece nepřijdu domů, nebudu stát před pračkou, plakat a deklamovat, bože já prožila cizí těžký osud. Já jsem tak rozervaná! Protože ono se samo nevypere a kočky se samy nenakrmí. A pak zjistíte, že máte hlad, a už je to dobré. Herci to mají sice všechno trochu bolavější, ale většina z nás je natolik egocentrická, že se politujeme a pak sami sebe zachráníme, abychom mohli tvořit další velké role. Já bych se o herce nebála. Holota jsme…
Tedy, pěkně o sobě mluvíte.
No vidíte, a přitom jsem nesmírně vděčná, že můžu svou práci dělat. Bývala jsem herečka, která musí hrát divadlo, protože to je celý její život, ale zároveň jsem věděla, že se může stát cokoli a já se tím nebudu moci živit.
Takže jste počítala i s horší variantou.
Samozřejmě, vždyť z hereckých škol vyjde každý rok na pět set lidí, kam je dáte, co budou hrát? Spousta z nich bude držet halapartnu vzadu na jevišti jako „křoví“. Děkuju Bohu každý den za svoje příležitosti a štěstí.
Pamatujete si moment, který vás vynesl nahoru?
Přesně nevím, možná to už začalo u skvělé vedoucí ateliéru na JAMU, Niky Brettschneiderové, budiž jí země lehká. Přijímačky se mi podařily na první pokus, protože ve mně něco viděla. Už ve druháku jsem hrála v Mahenově divadle. A bývalý umělecký šéf Fidlovačky se ve třeťáku přišel podívat na kolegy z vyššího ročníku na představení, ve kterém jsem taky účinkovala a rok nato mě po promoci vzal do představení na Fidlovačku… Možná jsem zajímavý typ, mám štěstí, jak vypadám. Je to souhra mnoha okolností. Pak přišlo Na stojáka, kam mě přihlásil tatínek, a mně na druhý pokus konkurz vyšel. Asi mám víc štěstí než rozumu. Pohrávám si s myšlenkou, že možná nějaký talent mám, ale to má milion lidí.
Věříte na náhody?
To je těžká otázka. Záleží na tom, jak se k takovým v uvozovkách náhodám postavíte. Jakou cestu zvolíte. Já i přes obrovský strach z neznámého jdu do nových věcí. Taky si třeba předem myslím, že mi to nepůjde, ale vyzkouším to, jinak by život nebyl zábava, nenaučila bych se nic o sobě ani o světě.
Herectví je náročné nejen kvůli emocím, ale i vinou toho, že práce není vždy jistá. Nesou tuhle nejistotu ženy lépe?
Připadá mi, že pro muže musí být přímo frustrující. Muži jsou víc zacílení na to, aby po sobě něco zanechali, a divadlo je hodně pomíjivé. Když navíc nejsou úspěšní, je to pro ně komplikace, hůř nesou selhání v práci. Ženy jsou lépe nastavené na okamžitou odezvu a taky na neúspěch.
Když je vám ouvej, jdete pro útěchu nebo radu spíš za mužem, nebo za ženou?
Jdu za blízkým člověkem, tohle nerozlišuju. Samozřejmě ale nepůjdu s problémem menstruační bolesti za mužem, záleží taky na tom, co zrovna řeším.
Věříte na ženskou sílu? Že jsme v některých ohledech silnější, i když se nám říká slabší pohlaví?
Myslím si, že ženská síla plyne z nastavení za každou cenu přežít, vydržet příkoří i bolest. To je spojené s úlohou matky, občas musíte popřít sama sebe. Takže jestli něco jako ženská síla existuje, pak je to právě tohle.
Vypadáte spokojeně, vždycky to tak ve vašem životě nebylo. Znamená to, že už žijete v harmonii, máte okolo sebe dobré ženy a muže?
Harmonie u mě nastává ve chvíli, když jsem s lidmi, kterým můžu být přínosem. Čím je člověk starší, tím víc harmonii potřebuje. Snáz se totiž unaví a vyhledává lidi, se kterými harmonie nastává.
Řekla jste zajímavou věc, že harmonie je pro vás být s lidmi, pro které jste přínosem. Obvykle to lidé říkají obráceně – kdo je přínosem pro ně.
Obojí je důležité. Protože když jste pro někoho přínosem, platí to i obráceně. V tomhle jsem asi už vyrovnaná.
Ale měla jste období velkého hledání.
Zhruba 35 let! Teď už jsem skoro pět let v pohodě. Je to fajn.
Uvědomila jste si, když ta doba přišla – když jste přestala hledat a tápat?
Já se prostě unavila. Únava je obecně pro herce docela dobrá věc. Říká se, unavený herec, dobrý herec. Zbytečně nepřehráváte, jste pravdiví. U mě to platí i v životě. Unavila jsem se a došlo mi, že bude o hodně lepší věnovat energii ke kultivování sebe sama než se pořád ze sebe snažit vyrobit někoho jiného. To je nesmysl.
Vy jste chtěla být někdo jiný?
No jasně, nonstop celý život. Bylo hodně variant, kým jsem chtěla být. Snažila jsem se permanentně vcucnout do někoho jiného, proměnit se v něj. A pak mi došlo, že bude nejlepší vyrobit nejlepší variantu sebe. Dost se mi ulevilo a mému okolí, myslím, taky.
Pamatujete se moment, kdy vám to došlo?
Bylo to asi v pětatřiceti. Byla jsem na tom psychicky moc špatně, v blbé životní situaci. Došlo mi, že se musím probrat. Někdo má výhodu, že to ví odjakživa, já si musím osmkrát sáhnout na rozpálená kamna, abych si uvědomila, že to fakt není dobré. Jsem experimentátor.
A tak hlavně, že jste to přežila…
Přesně, to je ta dobrá varianta. A ještě když si k tomu uvědomíte, že to byla blbost, to věčné hledání a pochybování, zda jsem dost dobrá. Sebereflexe je alfa a omega šťastného života.
Máte už spoustu důvodů myslet si, že jste dost dobrá.
Jo, došlo mi, že lepší to už nebude, že tohle už je ono, a s tím musím pracovat. Když si chcete ušít šaty, a nemáte doma brokát, neušijete brokátové z bavlny. Musíte si vyrobit jednoduché, funkční, bavlněné, které jsou krásné samy o sobě.
