Od účasti v soutěži Česko Slovenská SuperStar vydal dvě sólová alba. Zpíval s Lucií Bílou, Leošem Marešem i Kapitánem Demo. Na Instagramu ho sleduje 275 tisíc lidí. Romů i Neromů, mladých i starších. Rozmanité je také publikum na jeho koncertech a složení diváků YouTube kanálu Romflix s romskými seriály, který spoluzaložil s bratrem Marcelem a se svým partnerem a manažerem Lukášem Rejmonem.
Jak to vlastně s Romflixem začalo?
Úplně náhodně, kvůli jedné sázce. Bylo to tak, že když prohraju, budu se muset převléknout do ženského kostýmu a natočit nějaké srandovní video. Sázku jsem prohrál, musel jsem udělat dvouminutové video a dát ho na sociální sítě. Vůbec jsme nečekali, že bude mít takový úspěch. Původně jsem ho chtěl smazat, ale nakonec jsme si na základě reakcí řekli, pojďme zkusit seriál. Z toho vznikl první seriál Ďábelské cikánky. V pár seriálech ztvárňuju ženské role, ale třeba v Roma Place, který je o vztazích, hraju normálně kluka. Teď chystáme takový polomuzikál Amor, kde chceme dát šanci novým, talentovaným hercům i lidem z ulice.
Romflix je zábava, ale je asi důležitý i pro komunitu, protože romských pořadů se u nás moc netočí.
Právě, proto jsme se rozhodli v tom pokračovat, protože seriály nebo pořady pro Romy tady nejsou. Nechceme, aby byli Romáci zaškatulkovaní v seriálech jenom jako grázlové nebo takoví ti negramotní, co skoro neumí mluvit. V našich seriálech hrají úplně normální role a žijí v normálním prostředí.
Kdo je vaše publikum?
Jsem rád, že nás sledují i Neromové. Chodí pak na moje koncerty a zpívají moje romské texty. Je krásný, že se to tak spojilo i díky těm seriálům. Na koncerty chodí kluci, holky, dámy, babičky, všichni od tří let do sedmdesáti. Líbí se mi, že je to tak pestré a že se ty starší paní nestydí přijít, zatancovat si a udělat si fotku. Možná paří ještě víc než mladší lidi.
Než jste šel do soutěže Česko Slovenská SuperStar, vystupovali jste s rodinnou kapelou v Anglii. Pro koho jste hráli tam?
Žil jsem v Liverpoolu, kde jsme s taťkou založili kapelu Gypsy Brothers a vystupovali jsme po akcích pro Romy a Čechy žijící v Liverpoolu. Tam si nás všimli Angličani, kteří na naše písničky neskutečně pařili, a začali nás zvát na svoje akce. Jezdili jsme na koncerty po Anglii, na různé festivaly a publikum si to vždycky užívalo, lidi tancovali. Nechápal jsem to. Bral jsem romskou muziku jako běžnou věc, ale pro ně to bylo něco nového, temperamentního. Já jsem chtěl zpívat Beyoncé nebo Ushera, ale oni moderní muziku nechtěli, chtěli právě tohle romské etno. Vystupovali jsme i ve filharmonii, dělali jsme předkapelu romské královně z Rumunska, Esma se jmenovala. To byl asi největší boom, co jsme zažili. Měli jsme dokonce dělat předskokany Gypsy Kings, ale to už jsem byl v Superstar a už jsem to nestihl.
Cítíte závazek udržovat romštinu a romskou kulturu a tradice, i když jdete moderním směrem?
Díky tomu, že používám romštinu v textech, jsem se ji mnohem líp naučil. Dřív jsem romštinu moc nevnímal, nikdy se mi ani nelíbila. Bral jsem ji jako samozřejmost. Doma tak mluvila babička s mámou, táta, ale já jsem se spíš styděl mluvit romsky. Až když jsem starší, začíná se mi víc líbit a dokonce i doma mluvím romsky s bráchou nebo s mámou. Romštinu chci mít pořád v srdci, protože jsem Rom. Ale ty tradice… Některé romské tradice jsou pro mě „too much“.
Co třeba?
Nemůžeme se třeba ukázat před rodiči ve spodním prádle. Nebo na koupališti jsou v některých rodinách ženy zvlášť a chlapi mimo ně. Nebo kdybych měl přítelkyni a pozval ji k nám domů, nemohl bych s ní spát na jedné posteli…
Tak to bývá i v jiných rodinách.
Máme taky různé šílené svatební tradice. V některých romských rodinách je dokonce povoleno mít víc ženských. Nebo že žena nesmí chodit nikam a chlap může všechno. To neuznávám. Ale tyhle tradice se v naší rodině nedrží. Kromě toho spodního prádla. Nebo nahoty, nedej bůh.
To jste se asi ani nebavili o sexuální orientaci…
Vůbec. U nás je tabu mluvit celkově o sexu. Neexistuje, že bych si s mámou nebo tátou popovídal o sexu. Na to jsme si museli přijít sami. Táta měl homosexuální kamarády, ale nemluvilo se o tom. Každopádně i Romové jdou s dobou a už je to trošičku otevřenější. Ti, kteří chtějí udělat coming out, se i díky sociálním sítím nemusejí tolik bát říct to rodičům. Moje rodina byla úžasná a za to jí moc děkuju. Táta byl sice smutný a chvilku se mnou nemluvil, ale řekl si, vždyť je to můj syn. V některých rodinách ovšem člověka odepíšou a bohužel lpí na tom tradičním modelu: muž – žena – děti – vnoučata. Aby rod pokračoval dál.
Po účasti ve Výměně manželek jste říkal, že chcete děti.
Já budu mít děti! Určitě. Rodina je základ. Doufám, že se to v Čechách konečně povede uzákonit. Jak na konci Výměny řekl můj „desetidenní manžel“: „Nad čím ta vláda pořád přemýšlí?“ Doufám, že jednou budu moct mít dítě, a když si ho nebudu moct adoptovat, udělám si holt vlastní. Chtěl bych třeba tři čtyři děti. Ale zatím na to nemám čas. Zatím buduju, aby mohly žít v jistotě.
Naťukáváta tahle témata i ve svých seriálech?
Určitě. Máme tam i gay páry, které mezi sebou zažívají běžné věci jako jiné páry, že někdo zahnul a tak. Bál jsem se, jak na to budou reagovat Romové, ale neviděli jsme žádný negativní komentář. Jsem rád, že generace, která je teď v pubertě, i díky seriálům vidí, že je to normální věc.
Jak jste se vůbec s partnerem dostali do Výměny manželek? Přišla žádost z televize?
Když nás Nova oslovila, říkal jsem si, že se zbláznili. Co já bych dělal ve Výměně manželek!? Lukáš by do toho šel, ale čekal na moje rozhodnutí. Trvalo mi možná tři měsíce, než jsem se rozhodl. Mluvil jsem o tom s Monikou Bagárovou, myslel jsem, že mi řekne, že jsem blázen, ať tam vůbec nechodím. Ale ona byla první, která mě do toho cpala: „Musíš tam jít, to je bomba! Já bych šla hned!“ Nakonec toho nelituju. Náhradní rodina byla úžasná a byl to skvělý zážitek.
Když jste tu nabídku zvažoval, čeho jste se bál?
Bál jsem se, že se ukážu ve chvíli, kdy mi dojde síla. Nevíte, jak člověk zareaguje, když má nervy na vlásku a najednou vybouchne. A já jsem celkem nervák. Nevěděl jsem, v jaké rodině budu, v jakém prostředí budu spát, jestli tam bude nějaký psychopat, který mi bude dělat naschvály… Když jsem seděl v autě a jel do nové rodiny, bylo mi špatně, cítil jsem tíhu na hrudi a říkal jsem si, tyjo, do čeho jsem se to namíchal. A pak jsem vešel do bytu a všechno bylo úžasný. Překvapilo mě, že mě dali do romské rodiny, ale možná i díky tomu jsem měl pocit, jako bych je znal léta.
To na vás televize byla hodná. Tyhle pořady jdou spíš po konfliktech. Nabízelo se, aby vás šoupli do bílé rodiny rasistů a konzervativců.
I to mě napadlo. Já Rom a ještě do toho gay – tahle vražedná kombinace určitě bude někomu vadit. V takové rodině bych se možná ukázal v jiném světle než jako to sluníčko, které lidi viděli. Ani nevím, jak bych reagoval. Možná bych spal na hotelu.
Nedali vám dopředu žádné indicie?
Jediné, co mi řekli, bylo: „Vezmi si kytaru.“ Čekal jsem, že půjdu do nějaké muzikantské rodiny. Když už jsem viděl, že jsou to Romáci, myslel jsem si, že umí hrát na kytaru. Ale tam zrovna nikdo na kytaru neuměl.
Takže Romové, kteří nejsou muzikanti. Většinou ale bývají, ne?
Většina jich je. Romáci vyrůstají s muzikou. U nás doma jsme dokonce pouštěli romský písničky na plný bomby a u těch jsme i usínali.
Co jste poslouchal jako malý, kromě romských písniček?
Já právě vůbec neposlouchal romské písničky, jenom ty, co doma pustili máma s tátou. Poslouchal jsem poprock, hodně jsou koukal na Disney Channel, vyrůstal jsem s Mariah Carey a Whitney Houston. V jedenácti jsem si řekl, že jestli se mi někdy splní sen a budu zpěvákem, budu zpívat stejný styl, který jsem poslouchal. No, a vůbec nezpívám stejný styl.
Kam byste se stylově zařadil? Máte v repertoáru latino, ale i balady a duety s Ewou Farnou nebo Lucií Bílou.
Někdy vypustím ven baladu, která se vůbec nepodobá latinu a je spíš v romském duchu, ale většinou se stylizuju do latinoamerického stylu. Latino je mi blízké, protože má stejné rytmy, jako máme my Romáci. Ne zrovna tady v Čechách, ale třeba balkánská romská muzika je podobná. Přitahovalo mě, že je hodně taneční. Nemám na koncertech rád takové ty „umíráky“. Samozřejmě lidem se líbí, když si u písničky na koncertě odpočinou, pobrečí si, ale já mám rád, když se paří, když lidi tancujou, zpívají, když se potí… Proto latino. Myslím, že latino dostane ze židle každého.
Mě ze židle zvedlo vaše vystoupení na Slavících s Kapitánem Demo a Zdeňkem Godlou. To bylo hodně vtipné překvapení. Jak to vůbec vzniklo?
Kapitán Demo mě oslovil, jestli bych s ním neudělal písničku na jeho desku, a byl to právě Čardáš. Říkám, jasně, zbožňuju Kapitána Demo, jdu do toho! Až když jsem jel do studia, zjistil jsem, o čem ten text je. „Hoď mi tam éčko, cigánský géčko, snad mi z toho nepukne to moje srdéčko.“ To je vlastně… Nerad to slovo říkám nahlas, ale prostě je to celé o drogách. Hlavou mi jelo, tyjo, o čem to zpívám? Vždyť já jsem úplně největší hejtr proti drogám! Ale je to nadsázka. „Kolik čar dáš za jeden čardáš?“ Někdo to může brát i jako kouzla. Nevěřil jsem, že s tím budeme vystupovat v televizi. Ale bylo to hrozně fajn, udělali jsme tam bordel a myslím, že to splnilo účel.
Vystupovali jste s tím i někde živě?
Leoš Mareš měl velký koncert v O2 aréně, kde jsem byl hostem. Potom byla krásná afterparty a Leoš nevěděl, že tam budu ještě zpívat. Vtrhli jsme na pódium a zpívali tuhle písničku společně. To se všichni zvedli ze židlí a jeli čardáš. To bylo poprvé, co jsme spolu s Kapitánem Demo vystupovali někde před lidmi bez kamer. Kapitán Demo je šílenec, v dobrém slova smyslu.
Koho si pozvete na svůj velký koncert, který se chystá na únor příštího roku?
Třeba Lucii Bílou, Monču Bagárovou, Markétu Konvičkovou nebo rappera Refewa a spoustu dalších. Můžu prozradit, že tam budou i Gypsy Brothers. Moc se těším, je to splněný sen. Baví mě hlavně ty přípravy kolem. Není to takový ten klasický koncert, kdy vejdu na pódium a odzpívám hodinu a půl. Tady bude velká stage, světla, ohně, všechno naplánované na sekundu přesně. Řeší se pozadí, co půjde do LED obrazovek, řeší se choreografie, tanečníci, kapela. Řeší se hudba, která se předelává písničku po písničce. Čeká mě ještě hodně práce a jsem z toho nervózní. Až přijde den koncertu, nechci s nikým mluvit a budu meditovat v šatně, dokud se neotočím na stage.
