Jan Plecháč je uměleckým ředitelem sklárny Moser, v minulosti navrhoval mimo jiné pro dánské Menu, italské Cappellini nebo český Lasvit. Jeho žena Markéta Plecháčová dříve působila coby zpěvačka dua Verona, aktuálně je na mateřské. WHAT zjišťoval, jak hledat partnerskou harmonii se třemi dětmi v zádech.
Kde jste se seznámili?
Markéta: Na střední škole uměleckoprůmyslové. Znali jsme se od prváku, ale dohromady jsme se dali až před maturitou. Chodili jsme sice každý do jiné třídy, ale byli jsme ve stejné partě kamarádů a jednou jsem dostala nápad, že začnu hrát squash. Koupila jsem si raketu, před školou nadhodila, jestli někdo nehraje, a Honza se přihlásil. Neměla jsem žádné vedlejší úmysly…
Honza: Ale já měl!
Jste spolu devatenáct let a stále působíte velmi harmonicky.
Honza: Asi je to tím, že máme podobné životní hodnoty. Jsem šťastnej, že mám děti zrovna s Markét, protože na to, co je a není správně, máme úplně stejné nazírání. V zásadních věcech jsme za jedno.
Markéta: Taky jsme oba dost požitkáři. Rádi si nalijeme kafíčko, vínečko, pustíme si oblíbenou hudbu. Jsme užívací si typy.
Honza: Vždycky jsem byl hodně upnutý na práci a vlastně jsem na ni upnutý pořád. Neumím si moc ulevit, ale Markéta mě učí být větší požitkář.
Markéta: Jsem vděčná, že Honza tak miluje svou práci a dělá toho hodně, ale někdy ho musím mírnit. Prací žije tak moc, že z toho kolikrát nespí, nejí a má až sebedestruktivní sklony. (Otáčí se k Honzovi) Ale pořád si umíš užít moment. Jsou lidi, co to neumějí vůbec.
Foto: Honza Zima
Jak se vlastně stíhá požitkařit se třemi dětmi?
Markéta: Naštěstí máme babičky, které nám pomáhají, takže občas je možnost vyrazit někam na drink a někdy i přes noc.
Honza: Ale málo. Oproti jiným párům málo.
Markéta: Nemyslím si, že málo. Někteří lidé neumějí od dětí odejít vůbec. Teď nikam moc odjet nemůžeme, protože máme miminko a já děti většinou kojím do dvou let. Ale když už někam jedeme sami dva, jsme od první chvíle úplně vysmátí, že máme konečně čas na sebe a můžeme si pokecat. My si máme i po devatenácti letech pořád co říct, akorát si to říkáme po večerech a než usnou všechny tři děti, zabere to dost času, takže býváme druhý den dost unavení.
Honza: Rodina nás hodně semkla. Než přišly děti, byli jsme spolu nějakých třináct let, lidi kolem moc nechápali. Ale Markét dost pracovala o víkendech, já přes týden, nezevšedněli jsme si.
Markéta: Oba jsme si zčásti žili svoje životy, byli jsme si vzácnější. Jasně, za ty roky máme za sebou veselejší i těžší období. Někdy má člověk ponorku, a pak přijde doba, kdy se na sebe těšíte každý den. S rodinou je to náročné, ale nás děti spojují. Díky nim vlastně nemáme možnost mít špatný chvilky, protože musíme držet pospolu. Některé páry ten neustálý dětský nátlak nezvládají, přehazují na sebe povinnosti, místo aby táhly
za jeden provaz, a pak se zbytečně rozpadají. Nás děti jestě víc stmelily a lásky přibylo.
Honza: Právě teď fakt máme happy life!
