Patří mezi nejtalentovanější a nejosobitější tuzemské designéry. Do svých šperků totiž Eliška Lhotská vkládá nejen estetično, ale také hluboká poselství, která mají společnost přimět se zamyslet. Jedno takové otiskla i do vodou inspirované kolekce So, za níž letos získala prestižní titul Designérka šperku roku. S námi si mladá umělkyně vyprávěla o tom, jak pandemie nabourala její obor i jistoty, kterými byla naše generace zhýčkaná, proč se změnil pohled na sekáčovou módu i o tom, jak důležité je si připustit, že štěstí může být prosté.
Letošní rok je kvůli pandemii pro každého z nás v mnoha směrech jiný, náročnější. Jak prožíváte období zavřených showroomů, bojů o zákazníky i napjaté nálady ve společnosti?
Když na jaře oznámili tvrdá opatření, akorát jsme odcházeli z porodnice a já byla tehdy o něco citlivější, jako bych vnímala věci v oparu. Popravdě jsem ani nedokázala rozeznat, jestli je to ten svět po porodu, nebo se tak cítím kvůli období pandemie. Na druhou stranu bylo fajn, že s námi tehdy všichni drželi šestinedělí a my si tak i v té negativní situaci nakonec našli pozitivum – to, že se celá společnost zpomalila s námi. S přítelem, který pracuje ve stejném oboru, jsme se zavřeli do nějaké své bubliny, hodně si povídali, dostávali se zase sami k sobě, meditovali. Musím říct, že mě tehdy příjemně překvapila a ohromila solidarita, která se během první vlny spustila. A to i solidarita s tvůrci. Přišlo mi, že se společnost uzdravila, že si lidé víc vážili běžných věcí, pomáhali si a neřešili blbosti. Jenže velmi brzy přišlo vystřízlivění. Druhá vlna je totiž oproti tomu úplně jiná, negativní. Ukazují se v ní spíše ty horší vlastnosti národa, které podle mě ještě vygradovaly. Po pracovní stránce jsem fungovala přes e-shop, takže se pro mě zase až tak moc nezměnilo.
Času na tvoření jste s malým miminkem ale asi moc neměla…
To je pravda, neměla. Snažila jsem se ale alespoň hodně komunikovat se zákazníky. Povedlo se mi také díky kolekci So získat ocenění Czech Grand Design, což pro mě bylo takové zadostiučinění a donutilo mě to rekapitulovat a přemýšlet, co všechno pro mě titul Designérky šperku roku znamená. Ne v tom smyslu, že by ta cena byl můj největší životní cíl, ale spíš mi došlo, jak dlouho už se designu věnuju a jakou mám radost, že jsem vytrvala.
Schopnost zatnout zuby a vytrvat se v dalších měsících možná pro hodně designérů a umělců projeví jako klíčová. Přeci jen, dopad na tento obor bude asi velký…
Díky tomu, že mám společný showroom s více designéry, vnímám, že si mnozí absolutně nepřipouští, že by se po otevření obchodů vše nevrátilo do starých kolejí. Ale já osobně si myslím, že to tak rozhodně nebude. Nejtěžší a nejhorší je totiž naskočit na jinou cestu, přijmout situaci takovou, jaká je. I když my jsme malé značky. Někdo pracuje úplně sám, někdo zase jen se dvěma lidmi, kteří mu pomáhají, jako třeba já. A s tím se podle mě dá ještě docela dobře fungovat. Jenže čím větší značka, tím větší má problémy. Ale jak už jsem říkala, v první vlně pandemie byla solidarita s tvůrci obrovská. Lidé přemýšleli jinak, ocenili, co mají doma, vynikaly poctivé věci, což je přesně uvažování, které se dokonale mísí s udržitelností. Je ale důležité podporovat lokální značky i za běžného režimu. Třeba my designéři jsme byli vždy naučeni o své práci přemýšlet tímto způsobem a vytvářet nadčasové kousky s vyšší podstatou a principem. Takže vlastně možná nakonec obstojíme lépe než korporátní firmy, kterým chybí cit a osobitost. Myslím tedy, že se lidé z našeho oboru udrží, i když to nebude úplně jednoduché. Někdo třeba nakonec nezůstane přesně u toho, co dělal předtím, ale přetaví to v něco jiného. Vlastně je krásné sledovat, jak se situací někteří dokáží pracovat, přetvářet svou činnost do on-line podoby. A ti, kteří novou situaci nepřijmou, jdou sami proti sobě. A proti tomu, co mají rádi.
Právě zmíněnou udržitelností je protkané i silné téma vaší zatím poslední kolekce So, která odkazuje na nepostradatelnost a krásu vody. Kdy jste si začala naplno uvědomovat, že jsou její zdroje v ohrožení?
Kolekce sice vznikla minulý rok, ale celé téma už jsem chtěla zpracovat dřív. Už na škole jsem se totiž věnovala tématu fontán, takže jsem vodu studovala trošku podrobněji. Mám ji ale také spojenou s místy, kam jsme jezdili v dětství. Stačí tak jen sledovat proměnlivost podnebí, krajiny a kontext mezi člověkem a přírodou. No a najednou zjistíte, že ty viditelné změny netrvají ani jednu celou generaci. Člověka to pak donutí zamyslet se, co se kolem nás děje, že náš styl života asi není k přírodě ve všem košer. Možná i proto se dnes kvůli vodě už i válčí. A když vycestujete, vidíte, že jsou země, kde je jí opravdový nedostatek. To si pak uvědomíte vzácnost té komodity i to, jaké by asi bylo nemít vodu v místě, kde žijete. A jak těžké by bylo ji shánět. Proto jsem se rozhodla lidem tohle důležité téma přiblížit, je totiž fajn vkládat do tvorby víc než jen estetično. Napadl mě tedy šperk, kterým pomyslně protékají kapičky vody. Navíc, když se stříbro vyleští připomíná právě vodní matérii. Ale upřímně, ono se to vlastně dá krásně navázat i na pandemii, která nabourala jistoty, kterými byla naše generace zhýčkaná. Ukázalo se, že konzumní styl života nemusí zachránit ekonomiku a že peníze nejsou vše. Pak také pocit, s nímž se asi teď všichni napříč generacemi i národy ztotožňují, tedy že je tu něco, co nedokážeme ovlivnit. Právě v tom vidím naléhavé přirovnání, pokud jde o vodu a její zdroje. Možná se jednoho dne ocitneme všichni na stejné lodi, náš životní styl se nekompromisně změní.
Je vidět, že k přírodě máte hluboký vztah, který přetavujete i do své tvorby. To asi pramení z výchovy…
Při tvorbě se vždycky inspiruji u sebe. Vyrůstala jsem s rodiči a prarodiči, tedy byla vychovávaná generacemi lidí, kteří poznali válku nebo nedostatek a bylo pro ně přirozené a normální být šetrní vůči životnímu prostředí. Učili nás opravovat předměty, recyklovat, neplýtvat, vařit ze zbytků. Prostě věci, které jsou normální, ale když nad tím tak přemýšlím, tak pro někoho vlastně možná ani ne. Vzpomínám, že moje máma se třeba smála, když měli začít prodávat balenou vodu v PET lahvích, tvrdila, že si to přeci nikdo nebude kupovat, absolutně to nechápala. A dneska je to běžná záležitost. Když jsem byla malá, tak jsme také často nakupovali v sekáčích a hodně spolužáků to odsuzovalo. Pocházeli obvykle z rodin, které procházeli jakousi fascinací obchoďáky. A když na to měli prostředky, rádi to dávali na odiv. Zajímavé je, že dnes se naopak velké firmy snaží napodobovat módu sekáčů a trend se stal z toho, za co se lidé dřív styděli. Myslím ale, že je důležité se spíše než na instantní teorie a návody obracet na vlastní zkušenost, zdravý rozum i intuici a udržet si tvář, protože z pojmu udržitelnost se dnes stalo něco tak moderního a trendy, že se pomalu vytrácí jeho podstata a stává se pouhým marketingovým nástrojem, který má prodávat. Tváříme se, jak jsme udržitelní, jenže to tak úplně nefunguje. Ale třeba designéři mají takové přemýšlení vštípené a jsou naučeni řešit věci právě udržitelnou cestou. Je to pro ně jedna část skládačky.
Takže při práci přemýšlíte automaticky s ohledem na přírodu?
Za hodně vděčím právě svému oboru, protože je sám o sobě udržitelný. Když totiž člověk udělá něco z kovu a náhodou to není kolekce, která by se prodávala, tak zbylé kousky prostě roztaví a udělá něco jiného, což mě vlastně docela fascinuje. Líbí se mi i to, že šperk nemusí podléhat trendu, není sezónní záležitost a přesto, že jde o módní doplněk, kolekce můžeme komunikovat několik let. I když to, v jaké době žijeme, je obrovský nátlak na nás tvůrce, protože se samozřejmě chceme uživit a musíme prodávat. Ale jsem ráda, že zrovna moje věci mohou být i generační, protože nestojím o to, aby si někdo šperk pořídil a za týden ho schoval do šuplíku, protože si koupil zase jiný.
Vaše zatím nejoblíbenější kolekce New Archeology, ve které hraje hlavní roli chlebová střídka, odkazuje k základním hodnotám, jakými jsou domov, rodina nebo pokora. Proměnilo se nějak jejich vnímání poté, co jste se stala matkou?
Kromě toho, že mi naplno došlo, že prioritou je zdraví, jsem si také uvědomila, že jsem vlastně docela šťastná. A jak důležité je si připustit, že to štěstí může být prosté a nestydět se za to, že člověk prožije úplně prostě okamžik největšího štěstí.
A daří se vám skloubit práci s rodinou?
Je to náročné, ale daří a hezky se to vzájemně doplňuje. Člověk si nakonec víc váží práce i rodiny. V péči se střídáme s partnerem, který je na volné noze, a jsem ráda, že žiju v době, kdy je to něco normálního. Vždycky jsem si přála, abychom jako rodina byly stále spolu a zároveň měli práci. Takže se dá říct, že žiju svůj sen.
A rodí se vám v hlavně už myšlenky na novou kolekci?
Mně to šrotuje pořád. Ale třeba kolekci So jsem dělala s tím, že to bude moje poslední, protože mi všichni dost pesimisticky podávali, jak bude probíhat naplnění rodiny, že už se nedostanu k práci. Upřímně jsem opravdu ráda, že to tak není a chuť do života i tvorby je teď ještě větší. Takže se těším, až udělám něco dalšího, i když jsem byla přesvědčená, že už to nepřijde. Ve svých dalších kolekcích chci věnovat myšlenky budoucnosti a vždy přidat poselství na zlepšení světa, protože až teď chápu, co ostatní mysleli, když říkali, že tady tu planetu přece našim dětem takhle nenecháme.
