On o ní mluví jako o „skryté černé mambě“, ona ho i v civilu oslovuje „tati“. Jiří Langmajer a Martina Babišová, kteří hrají otce a dceru v chystaném snímku režiséra Rudolfa Havlíka Minuta věčnosti, si takřka nikdy neskáčou do řeči, ve svých odpovědích jsou příjemně autentičtí, a navíc se skvěle doplňují. Možná je to tím, že za sebou mají měsíc punku v islandské pustině, kde se celovečerní film natáčel.
Martino, s Jiřím Langmajerem jste se nikdy předtím neviděli a čekal vás skoro měsíc intenzivní práce daleko od domova. Nebála jste se, jak vám to společně půjde?
Martina Měla jsem respekt, to určitě ano. Ale já se snažím ke všem lidem přistupovat pokud možno bez předsudků. Když to trochu přeženu, je mi celkem jedno, jestli právě jednám s prezidentem, nebo s uklízečkou. A co se míry slávy týče, je určitě hezké vzhlížet ke zkušenějším kolegům, ale zase se to nesmí přehánět, když spolu máte pracovat bok po boku na tak intenzivním projektu.
Já jsem spíše narážela na to, že pan Langmajer dříve celkem pravidelně rozplakával novinářky a nebýval v oblibě ani mezi některými hereckými kolegy.
Jiří No dobře, ale to už je tak patnáct let zpátky! A do dneška se kolem toho tancuje. Ale pro mě to tehdy mělo jednoznačný přínos, alespoň mě díky tomu novináři tolik neotravovali. Protože není nic horšího než všechny ty přiblblý redaktorky, který píšou do přiblblejch časopisů. To je absolutní ztráta času! A když už jsem dřív na něco takovýho kývnul, tak jsem samozřejmě vyžadoval, aby mě trochu znaly! Takže jsem se jich ptal: „A viděla jste tuhle hru a tamtu?“ A tím jsem alespoň některé z nich motivoval k tomu, aby do toho divadla vůbec zašly a nedělaly závěry z toho, co o mně slyší od ostatních ženskejch. Některý ty holky byly z mýho přístupu zoufalý. I já jsem byl zoufalej a výsledkem byl zoufalej rozhovor, kterej pak při autorizaci mnohdy končil slzama.
Martina Já k tomu musím dodat, že mě Jirka taky rozbrečel, ale v hezkém smyslu slova! K slzám mě dohnalo to, jak dobře se mi s ním hrálo. On je totiž neuvěřitelně štědrý herecký partner, který je s vámi plně přítomen a ponořen v každé scéně, i když zrovna nemusí.
Čekal vás necelý měsíc intenzivní práce. Jak velký tým se na natáčení celovečerního snímku podílel?
Jiří Devět lidí, dva herci a zbytek štáb, takže platilo: všichni za jednoho a jeden za všechny. Nepochybuju o tom, že to bude dobrej film. On ani nemůže být špatnej, když jsou v hlavní roli silnej příběh a nádherná příroda. Ale jako největší pecka mi přijde, že to celý vzniklo za tak polních podmínek!
Martina Mně to připadalo jako návrat k původní filmařině. K dobám, kdy se natáčelo tak, že byli všichni spolu a nikdo nikam neodjížděl za dalšími závazky. Všichni byli na jedné lodi, žili si bok po boku a společně i tvořili. Přijde mi, že se to v tom výsledku vždy nějak pozitivně odrazilo. A my jsme byli během tohohle natáčení takový Společenstvo prstenu, který zažívalo punk v islandský pustině a tvořilo doslova na koleni. Úžasným způsobem jsme spojili síly a postupem času se z nás stala taková větší rodina.
Jiří Tohle natáčení bylo určitě výjimečný v tom, že jsme společně snídali, společně večeřeli, společně jsme se bavili, což nebylo pro každýho z nás vždy přínosný. Teď mluvím samozřejmě o sobě, protože jsem byl hrozně nasranej, když ostatní ještě o půlnoci vyváděli a křičeli. Mohli si to totiž v tu dobu na rozdíl ode mě dovolit. Kdybych býval chlastal s nima, byl bych ráno úplně v prdeli. Takže jsem byl párkrát nucen ztropit trochu humbuk, ale vlastně jsem se jim ani nemohl divit, jsou mladý a chtěli si to užít. Já jsem byl v jejich věku stejnej, to jsem ještě rychle regeneroval. Ale tady jsem prožíval paniku, abych byl ráno fit a mohl být Martině oporou. A navíc jsem chtěl jít všem tak trochu příkladem a udržet nějakou laťku zodpovědnosti, když už s sebou mají takovýho starýho blbce.
Martina Mně se moc líbilo, že tomu natáčení a našemu společnýmu soužití nevládlo zbytečný ego.
Jiří Ale ego bylo. Ego bylo režisérský a taky moje, protože jsem nejstarší. Takže jsme na sebe s Rudou (Havlíkem, pozn. red.) párkrát narazili. Jako rejža chtěl být vůdčí osobností a já jsem občas některé věci viděl trochu jinak. Asi dvakrát jsme kvůli tomu do sebe zlehka křísli, ale za hodinu už to bylo zase všechno dobrý. Celkově to byl hodně intenzivní měsíc, protože jsme byli takřka celou dobu neustále spolu. Maximálně jsme se mohli jít jednou za čas někam sami projít. To, že jsem to s nima zvládnul a oni se mnou, pro mě znamenalo další vítězství v mým přerodu v lepšího pána.
V celém filmu hraje velmi důležitou roli divoká islandská krajina. Museli jste se vyrovnávat s nějakými náročnými povětrnostními podmínkami?
Martina Celé natáčení bylo specifické především v tom, že jsme museli hodně improvizovat. Neměli jsme klasický plán, kde máte jasně vybrané lokace a víte, co za scény se tam bude točit. Hodně věcí jsme řešili za pochodu. O to autentičtější ale podle mě bude výsledek.
Jiří Vždycky jsme někam jeli narvaný dvěma autama, ve kterejch jsme se zároveň učili texty. Ruda s kameramanem koukali z okýnka a když viděli lokaci, která by se nám mohla hodit, zaveleli: „Tady je to pěkný!“ Zastavilo se a šlo se točit s tím, že se až na místě vybíralo, která scéna by se do danýho prostředí nejlíp hodila. A tímhle způsobem vzniknul celej film.
Martino, vy prý Jiřímu dodnes občas říkáte taťko, je to pravda?
Martina On byl tak dobrej filmovej táta, že mu to oslovení nakonec zůstalo.
Jiří Já mám jednu z dcer, tu mladší, podobně zrzavou. Takže i díky tomu jsem se do role otce celkem snadno vžil a nemusel jsem se vůbec do ničeho nutit. Navíc, když to Ruda psal, tak už jsme se nějakou dobu znali a zvládli jsme i společnou dovolenou, což byl určitě významnej mezník. Ruda díky tomu věděl, jakej jsem a pro koho to píše. Akorát na rozdíl od tý filmový postavy nejsem ten, na koho by děti musely dorážet, já se jim vnucuju sám.
Vaše filmová postava, kardiochirurg Petr, je skoupá na každé slovo. Jak jste na tom vy?
Jiří Od té doby, co žiju s Adélou, jsem si zvykl na to, že jsem ten, kdo mlčí, zatímco ona mluví. A je to pro mě neskutečně úlevný. Když toho v divadle každej večer řeknete tolik, jste pak spokojenej, když si doma společně otevřete pivo a můžete držet hubu, zatímco Adéla něco vypráví a zároveň si i sama odpovídá. Ale přitom máme oba pocit, jako bychom si celou dobu intenzivně povídali. Tohle nastavení mě neskutečně vnitřně uklidňuje.
Film se hodně pohybuje na hraně mezi realitou a fikcí. Stává se vám někdy, že máte problém odlišit tyto dva světy a zůstáváte příliš ponořeni do svých rolí?
Martina Když se věci, které hrajete, snažíte doopravdy procítit, mohou vám velmi snadno splývat s realitou. O to důležitější je umět z virtuálních světů vystupovat a mít vybudovaný pokud možno klidný osobní život, který bude takovým přístavem a bude vás kotvit při zemi.
Jiří To je ale bohužel taková pohádka, co tady říkáš. Právě z takových důvodů jsem nakonec skončil u psychiatra, protože jsem v jednu dobu hrál pět postav a všechny na jevišti každý večer umíraly. A já jsem prostě neuměl oddělit to, kdy jsem na jevišti a kdy už takzvaně žiju ten svůj běžnej život. Všechny ty emoce se mnou zmítaly celodenně. A to bylo k nepřežití nejen pro mě, ale hlavně pro lidi kolem. Už když jsem byl mladej, tak mě starší kolegové varovali před tím, že takhle nemůžu hrát, že mě to jednou zabije nebo přinejlepším vnitřně vyhořím, což se naštěstí nestalo.
Existují nějaké profesionální techniky, které vám pomohou se od dané role odstřihnout?
Jiří Do velké míry je to podle mě především záležitost věku, profesionality a talentu. Jsou lidi, kteří mají takový schopnosti, že se nepotřebují sebetrýznit k tomu, aby na jevišti podali ten nejlepší výkon. K těm jsem bohužel nepatřil, a tak jsem šel cestou sebemrskačství. Jen si vezměte třeba role jako Caligula, Oidipus, Mozart, Hamlet nebo Richard III. To je plejáda absolutních rozervanců! Naproti tomu českým filmem jsem se v podstatě proprcal. A nepomohlo ani to, že jsem necvičil a vypadal jsem jako moučnej červ. I tak mě před kamerou neustále jen svlíkali a svlíkali. A i nadále asi svlíkat budou a já se s tím musím smířit. Když si Adéle stěžuju, proč tohle pořád hraju, tak mi na to klidně odvětí: „Protože to prostě umíš.“ Ono je taky dost těžký se vedle Ivana (Trojana, pozn. red.) a Karla (Rodena, pozn. red.) dostat k nějaký vážnější roli. Ale já jsem s tím svým poprcáváním v podstatě spokojenej, protože jsem zase měl to, co ty kluci před kamerou moc neměli.
Martino, vy jste odešla studovat herectví do Irska. Proč právě tam?
Martina Láska (povzdech).
Jiří Proč u toho tak smutně vzdycháš? (směje se)
Martina Protože už není, už skončila! Byla jsem tehdy zamilovaná do jednoho Ira a hodně jsme spolu cestovali. A protože jsme se chtěli po nějaké době někde usadit a zkusit, jak nám půjde společné žití, našla jsem si v Dublinu hereckou akademii. Ale žádný velkolepý plán, že vystuduju zahraniční školu, v tom nebyl. Prostě jsem jen chtěla být se svým klukem a hledala jsem cesty, jak to realizovat, aniž bych musela rezignovat na to, co mě baví a čemu se chci věnovat.
Byla jsem tehdy zamilovaná do jednoho Ira. A protože jsme se chtěli po nějaké době někde usadit, našla jsem si v Dublinu hereckou akademii.
Jak se vám pak hledala v Irsku práce?
Martina Herecká akademie, kterou jsem studovala, je v Irsku považována za jednu z nejlepších. I díky tomu se na nás chodilo dívat plno režisérů. A třeba nám rovnou nabídli práci, kterou jsme mohli dělat zároveň při studiu. Díky tomu jsem se objevila v několika seriálech a filmech. Přijde mi, že v zahraničí se člověk snadněji dostane k zajímavým projektům, ale na druhé straně musí čelit obrovské konkurenci – jen v rámci Velké Británie jsou statisíce výborných herců, kteří jsou zvyklí na sobě neskutečným způsobem makat. Kromě toho, že pracují na svojí fyzičce, se ještě učí nejrůznější přízvuky. Tady v Česku mi přijde, že lidi nejsou zvyklí se o role rvát.
Jiří Ono totiž ani není o co se rvát, když se to tak vezme. Příležitostí, jak u nás dostat životní roli, je žalostně málo. I z toho důvodu v sobě člověk jen těžko buduje nějakou ambici, aby byl lepší a lepší. Já bych se třeba rád naučil líp zpívat nebo tančit, ale nemám pocit, že by to mělo smysl. Tady v tom českým rybníčku se totiž věci dělají pořád tím samým způsobem a s těmi samými lidmi. Aby se to celé někam posunulo, chtělo by to víc peněz. Ale ty prachy tu prostě nejsou, a tak se zůstává na tom samým bodě a vlastně chybí jakákoliv větší motivace. Přitom bych si ve skrytu duše přál mít něco podobného na dohled, abych v sobě vzepjal poslední síly a nenechal si ten vlak ujet. Sice teď kvůli jednomu natáčení cvičím a držím krabičkovou dietu, ale cítím, že jsem v ostatních oblastech trochu zpohodlněl.
Nebyla by pro vás práce v zahraničí právě tou motivací, kterou tu postrádáte?
Jiří Určitě byla. Ale bohužel mám jeden obrovský handicap, a tím je cizí řeč. Dostal jsem se do věku, kdy těžce nesu, pokud nemám něco pod kontrolou nebo něco hned neumím. Takovou věc od sebe podvědomě odstrkuju. A to je i případ angličtiny, kdy vím, že bych musel opravdu hodně tvrdě zamakat na tom, abych se dostal do bodu, ve kterým chci být. A tam to vždycky skončí. Takže i díky tomu má Vašut víc práce, protože umí asi pět řečí.
Martina Ale Jirka má úplně skvělej britskej přízvuk, to by mu šlo!
Jiří To je tím, že pocházím z muzikantský rodiny.
Martino, chtěla byste tady zůstat, nebo plánujete znovu odejít do zahraničí?
Martina Určitě tu chci zůstat. Mám sice britskou agentku, přes kterou občas dostanu práci v zahraničí, takže tam odletím a něco natočím, ale už bych nechtěla žít nikde jinde. V zahraničí bych vždycky musela bojovat o to, aby mě přijali mezi sebe a já se stala součástí jejich kultury. Naopak sem můžu vnášet to, co jsem se naučila jinde.
Co vás na životě v Česku nejvíc baví?
Jiří Já jsem nežil nikde jinde než tady, takže to jen těžko můžu porovnat. Ale určitě mě baví skutečnost, že když něco řeknu, tak mi lidi rozuměj. To je hodně důležitý, když jste především divadelní herec. Jinak mi přijde, že v Česku máme kromě moře tolik hezkejch věcí, že není třeba se plahočit kamkoliv jinam. Z Pyšel jsem za dvě a půl hodiny na Sněžce, kde nasadím skialpy a jedu. Já mám hrozně rád hory, sníh a studenou vodu! Třeba kdybych žil na Bali, tak by mi možnost otužovat se v ledový vodě hrozně chyběla.
Během natáčení na Islandu jste prý vlezl do ledovcového jezera plného ker. Co vás to napadlo?
Jiří Když jsme u něj dotočili jednu scénu, tak mi doslova luplo v hlavě a říkal jsem si, že si jako čestný předseda pyšelskýho otužileckýho klubu takovou příležitost samozřejmě nemůžu nechat ujít. A tak jsem do toho jezera plnýho ker opravdu vlezl, vykoupal jsem se a ještě po cestě zpátky autem jsem dvě hodiny vůbec necítil nohy. Ale jsem šťastnej, že jsem tam vlezl a pak jsem se klukům v Pyšelích, v té naší prdeli, mohl pochlubit!
Vaše fotka z jednoho otužování vám nedávno získala poměrně velké sympatie na sociálních sítích…
Jiří No vidíte, ono stačí omylem vystrčit pinďoura vteřinu poté, co vylezete z ledový vody, a rázem máte 20 tisíc followerů. Tak si říkám, jak to asi bude vypadat, když v teplý místnosti zatančím čardáš nahej. To bude teprve něco!
Oba působíte na první pohled velmi uvolněně. Jak se vám daří proplouvat aktuálním náročným obdobím?
Martina Mně hodně pomáhá pohyb a pobyt venku. Když zrovna neběhám, tak se alespoň procházím. A snažím se víc než dřív dělat věci, které mě baví a které mám ráda. Díky tomu teď víc píšu a koukám se na filmy.
Jiří Ono to možná bude znít blbě a některý lidi kvůli tomu na mě budou nejspíš nasraný, ale mně nevadí, že nemám co dělat. Posledních dvacet pět let jsem totiž pracoval intenzivně na tom, abych se psychicky i fyzicky úplně zdeptal. Až po padesátce mi začalo docházet, že abych přežil, musím se zastavit. Jenže to zastavení ne a ne přijít, protože jsem seděl v pořádně rozjetým vlaku. Tahle nucená stopka to nakonec vyřešila za mě a já jsem najednou zjistil, jak skvělý je nebýt večer nervózní před představením a místo toho jít ven a podívat se třeba na západ slunce, nebo si pustit film. To všechno se stalo jen díky tomu, že se zastavil čas a já jsem za to svým způsobem vděčnej, což samozřejmě neznamená, že bych chtěl tu situaci jakkoliv zlehčovat. To v žádným případě. Ale lhal bych, kdybych tvrdil, že mi ta nucená pauza nedělá dobře. Jen pro představu: na začátku covidu jsem bral dejme tomu 90 jednotek antidepresiv, a dneska je moje dávka o 35 jednotek nižší, a to aniž bych to jakkoliv pocejtil. Lidi, jako jsem já, jsou neskutečně šťastný, když můžou snižovat podpůrný prostředky, který berou jen kvůli tomu, aby s nima bylo k vydržení.
Proč je pro většinu lidí tak těžké říct si v případě psychických obtíží o odbornou pomoc?
Jiří On to člověk v první chvíli obvykle bere jako osobní prohru. I já sám jsem psychiatrovi řekl: „Doktore, tak jsem to nakonec prohrál.“ A on mi na to odvětil: „A léky na vysokej cholesterol taky berete jako prohru? Tady jste zrovna tak u doktora jako u internisty.“ A tehdy mi konečně docvaklo, že v tomhle případě nemá cenu hrát si na vítěze a poražený, ale že je třeba tu psychickou nemoc přijmout a začít ji léčit. Když jsem o tom promluvil v DVTV u Martina Veselovského, přišlo mi od lidí plno úlevných reakcí. A co vás možná překvapí, psali mi hlavně chlapi! Zejména v tom mužským světě jsme totiž bohužel zvyklí uvažovat v duchu: zvládnu × nezvládnu, vítězství × prohra. A tímhle silovým nastavením mnohdy maskujeme to, jak jsme v jádru nejistý a zranitelný.
Jen pro představu: na začátku covidu jsem bral dejme tomu 90 jednotek antidepresiv, a dneska je moje dávka o 35 jednotek nižší.
Martina Já bych byla ráda, kdyby se o psychických nemocech mluvilo mnohem víc. Podle mě by si tu pozornost zasloužily zejména proto, že nejsou na první pohled vidět. Když máte zlomenou ruku, každý vás hned polituje. Ale když vás bolí duše, býváte okolí spíš na obtíž, protože se obvykle chováte jinak, než je lidem příjemné, nebo než se od vás očekává. A nejdůležitější je uvědomit si, že téma psychického zdraví se týká nás všech. Mnohokrát totiž řešíme fyzické symptomy, aniž bychom si uvědomili, že příčina obtíží je ukrytá v naší hlavě.
Jiří Na druhé straně kdyby nebylo běsů v hlavách různých umělců, tak bychom dneska neměli co obdivovat. Ptát se herců na duševní zdraví je podle mě velice dvousečný. Kdysi dávno jsem navštívil v Hradci Králové jednoho pána, který dělal čínskou medicínu. A ten se na mě potom šel podívat v roli Hamleta a po představení mi řekl: „Víte co, já vás mohu zklidnit, ale pak už nikdo neuvidí to, co jsem před chvílí viděl já. Protože v tom případě přijdete o to divácky nejzajímavější, co ve vás je – o ty vaše běsy.“ Asi by to bylo skvělý, bejt v reálným životě úplně vyklidněnej, a pak na jevišti vystřihnout dokonale uvěřitelnýho Hamleta, ale pravda je taková, že většina uměleckejch děl, který obdivujeme, vznikla za velkýho utrpení a v naprosto příšernejch životních podmínkách.
Martina Ono to občasný utrpení k životu patří. Navzdory tomu, jak je nepříjemný. I proto si myslím, že pokud chceme být duševně zdraví, měli bychom přestat popírat smutek, vztek a další „negativní“ emoce. Přijde mi, že je v naší společnosti kladen zbytečný tlak na to, že máme být neustále šťastní a pozitivní, ale to je přeci naprostá blbost. Čím víc předstíráme, že to „špatné“ v nás neexistuje, tím hůř nám obvykle je.
Jiří Velkou neplechu podle mě dělá zejména to debilní český pořekadlo, že chlapi nepláčou. To je naprostá kravina. Chlap by měl být schopen projevit emoce a nestydět se za to. Samozřejmě to vyžaduje velkou odvahu, ale právě to vás ve finále dělá chlapem. Navíc slzy přinášejí nesmírnou úlevou. Přirozenou. Nechemickou.
