Když jsem Jiřímu Mádlovi loni v létě volala kvůli rozhovoru, byl zrovna v Itálii, kam jezdí odmala rok co rok, posledních deset let na jazykové kurzy. Zastihnout ho, když je doma, ale taky není snadné. Letos stihl natočit seriál Kokořín, zrežírovat reklamu, převzít Českého lva za roli ve filmu Modelář, do toho píše knihu, připravuje svůj třetí film Vlny z doby kolem roku 68 a mezitím vyhlíží otevření kin. Na premiéru totiž čeká komedie Deníček moderního fotra, kde hraje hlavního hrdinu.
Byla loňská návštěva Itálie hodně jiná?
Samozřejmě to bylo cítit. Za prvé bylo míň studentů a za druhé jsme měli masky, museli jsme si pořád mýt ruce a spousta mimoškolních aktivit nešla dělat. Tropea, kde jsem byl poslední dvě léta, je fakt turistická. Teď byla taky turistická, ale plná Italů, zahraniční turisti tam skoro nebyli. Když jsme promluvili jiným jazykem, bylo to, jak když vidí Yettiho. Byli nadšení, že vůbec někdo dorazil.
Rád se seznamujete s cizími lidmi?
No jasně. Většinou jezdím sám, splynu si s prostředím a najdu si tam kámoše. Loni to bylo nejlepší. To jsem byl v Tropee dva měsíce v kuse, už se stíraly jakékoli rozdíly a na konci to bylo jak na natáčení. Tropea je malinké město, tam ta rodina vznikne rychle. Když tam pak byla kamarádka a řekla někde v restauraci Džiri, tak už věděli: Jo, ten tu byl, ještě nedávno! Italové mi říkají Džiri, já už je neopravuju. Už se tak občas i představuju, abych jim to nekomplikoval.
Vybíráte destinace podle škol, nebo i podle toho, aby tam bylo moře a co dělat?
Většinou jsem šel po kvalitě školy, ale jezdím různě – Řím, Sienna, Miláno, Benátky… Třeba Babylonia na Sicílii má obojí. To je asi nejlepší italská škola a zároveň je tam krásně, protože je v Taormině. Myslím, že Babylonia a ta v Tropee mají nejlepší poměr zábava nebo pobyt vůči kvalitě. Někdy ale člověk musí volit. Od angličtinářů vím, že na ostatních kurzech to tak není. Buď je to turistické, nebo se studuje.
Jaké aktivity podnikáte kromě učení?
Já hodně píšu. Jinak škola pořádá výlety, ale nejsem úplný poznavač ikonických míst, tak si třeba udělám výlet sám. Jedu někam vlakem, vyhlídnu si nějaké město, projdu se po horách. Teď jsem tam byl i autem a trošku jsem si tu Kalábrii projel. Pořádají se různé prohlídky fabrik, třeba jak se dělá místní salám nduja, jak se vyrábí sýry nebo grappa, to mě dost baví. Pak bývají lekce vaření, tam jsem byl jednou. Docela mě to bavilo, ale nejsem zrovna velký kuchař.
Co si tam dáváte na jídlo?
Miluju ryby, takže jsem pak až takovej přejódovanej. Paradoxně v Kalábrii není moc dobrý víno, ale oni se tím moc netají. Myslím, že je tam nejlepší poměr cena–kvalita na potraviny. Nedá se tam moc zhubnout, ale zároveň to není úplně tučné. A zamiloval jsem si tu jejich nduju. To je salám, ale funguje i jako pasta. Dá se jíst sušený, můžete si to rozmíchat v omáčce, ale je to hrozně pálivý. Přivezl jsem si štangli a mám ji rozsekanou v mrazáku.
Neplánujete v Itálii točit?
Já tam mám agentku. Teď jsem málem dělal velikánskou roli, bylo to těsný. Nakonec to dostal jeden Angličan, byli jsme poslední dva na hlavní roli pro Netflix. Chtěl bych tam pracovat, jejich kinematografie je skvělá. Hodně se toho točí, je to pestré, dělají to dobře. Kdybych si měl vybrat, kde bych chtěl pracovat jako herec i jako režisér, jsou to Německo a Itálie. Ty možnosti jsou tam malinko lepší, člověk nemusí dělat takové kompromisy, podle mě může svobodněji tvořit. A prostě mám rád náturu Němců a náturu Italů.
V Německu už jste si pracovně něco rozjel?
Docela se tam dařilo mým filmům Pojedeme k moři i Na střeše. Největší režijní úspěchy mám právě z německy mluvících zemí, asi vyprávím filmařským jazykem, kterému rozumí.
Navíc máte německé kořeny.
Rakousko-německé. Původní jména jsou Heidinger a Mühlfeit. Jedna rodina byla z Holašovic a druhá část z Rejt a Weitry. To byly vesnice na hranicích, takže to pořád lítalo a převlékaly se kabáty, chvilku byly německé, chvilku české. Na Rejtech jsou dodneška kostely v němčině, všechny nápisy, knížky. A Holašovice byly úplně německé. V rodokmenu máme dokonce i nějakou Italku, ale nic o ní nevím.
Jezdíte se učit jazyky, v New Yorku jste studoval scenáristiku… Dostanete se i někam jinam?
Ježiš, já už jsem toho objel strašně moc! Měl jsem takové cestovatelské období a hodně prazvláštní pracovní cesty do míst, kam moc lidí nejezdí: Lucembursko, Jordánsko, Japonsko… V Rusku jsem byl pětkrát. To je pro mě snad exotičtější země než Indie. Moc mi chutná ruské jídlo. Ruské, gruzínské a balkánské mi chutná asi nejvíc, ty kuchyně jsou strašně nedoceněné. Ale v tom Rusku je takový zvláštní smutek, aspoň na mě to vždycky padalo. Byl jsem tak rád, že jsem tam byl, ale zas jsem byl tak rád, že jedu pryč. Teď jsem měl jet s filmem Na střeše dvanáct měst v Americe a čtyři v Kanadě, pak jsem měl navštívit šest zemí v Jižní Americe s filmy Na střeše a Hra, ale zrušilo se to kvůli covidu. Takže teď jsem si moc nezacestoval, ale před tím dost. Nejvíc jsem toho vlastně nacestoval díky filmu, ale mě to tak baví. Mám pocit, že potřebuju dva důvody na to, abych někam jel. Jen tak mě to asi neba. Když už jedu pracovně, tak si to prodloužím a pak tam trajdám.
Ještě jsem se chtěla zeptat, jak jste křtil Tereze Ramba cestovatelskou knížku…
Nakonec ne. Nemohl jsem dorazit, protože jsem měl další kola castingu v Římě. Ale klidně se ptejte.
Vy dva jste velcí kamarádi a často hrajete pár. Máte spočítáno, kolikrát to bylo?
Rafťáci, to bylo poprvé. Padesátka, Všiváci, Peklo s princeznou, Znamení koně a pak asi až Deníček moderního fotra.
A byli jste spolu někdy na dovolené?
Byli, v Laponsku na polární expedici. Podnikali jsme dlouhé túry na sněžnicích, pak jsme jeli dva dny na husky spřežení, byli jsme v minus pětatřiceti i minus čtyřiceti dvou, saunovali jsme se, pak jsme jedli sobí maso, zkoušeli jsme si ulovit ryby… To bylo super. Spali jsme i venku pod stromy. Jak na smrk padá těžký sníh, větve jsou ohebnější, spadnou dolů a udělají dole přístřešek, kde se dá ve dvojici spát do půlkruhu. V Laponsku jsem se naučil mít rád zimu. Byl jsem tam dvakrát a ještě chci jet jednou. Kamarád, který tyhle výpravy pořádá, taky dělá cesty na vodních skútrech po opuštěných švédských ostrovech, tak tam chci taky hrozně jet.
Máte ještě nějaký cíl, kam byste se chtěl podívat, a mrzelo by vás, kdyby to nevyšlo?
Tu Jižní Ameriku. A Aljašku.
