Narodila se na Slovensku, má maďarskou krev. Loni se vdala za Čecha a změnila jméno na Judit Pecháček. Ačkoli byste možná předpokládali, že má herečka temperamentu na rozdávání, popisuje svoji povahu spíš jako krotkou. Jak vnímá Čechy a které ženy ji ovlivnily?
Na Češích si váží toho, že dokážou být nad věcí a dělat si ze všeho legraci, na rozdíl třeba od Maďarů nebo Slováků, kteří mají podle ní temperamentu někdy až příliš. U žen nejvíc obdivuje jejich vnitřní sílu, stejně jako osobitost, jednoduchost a upřímnost. Jaké ženy ji v životě formovaly a které bezmezně obdivuje?
Moje máma
Máma je velmi komplikovaná osoba, velmi emočně založená, plná humoru, a také nějakého pro mě neznámého světa bolesti. Všechno se to v ní míchá. Já jsem na rozdíl od ní poměrně mírná, ale když hraju, často ji v sobě cítím a mohu z jejích emocí čerpat. Její výrazné reakce ve mně zůstaly z dětství.
Pracovala ve slovenské televizi v magazínu maďarské menšiny. Žili jsme sice vždycky na Slovensku, ale když přijedu domů, mluvíme maďarsky. Asi doteď máme v rodině pocit jakéhosi vykořenění. Když jsem studovala klavír na konzervatoři, stále dokola jsem musela vysvětlovat, proč říkám toto takto, proč se jmenuji, jak se jmenuji. Zároveň, když točím film v Maďarsku, vnímám, že nejsem ani úplně Maďarka. V dospělosti jsem ale začala vnímat obrovské pozitivum toho, že mám od každého něco. Maďarská kultura, literatura i hudba jsou úžasné. A byla by škoda, kdybych je neznala. Využívám všechny jazyky a mohu točit ve všech třech zemích.
Máma chtěla být původně taky herečka. Přijali ji dokonce do maďarského oblastního divadla, ale v tu dobu žila v jiném městě 500 km daleko a nakonec se rozhodla tu nabídku nepřijmout. Když jsem se jí svěřila, že bych chtěla být herečka, řekla mi, že je to jedno z nejkrásnějších povolání na světě.
Palya Bea, zpěvačka
Palya Bea je Maďarka s cikánskými kořeny, která se narodila na vesnici. Jistou dobu žila i ve Francii. Nejprve vycházela z folkloru a zpívala lidové písně. Následně z této koleje trochu poodstoupila a teď zpívá takovou world music s prvky jazzu. Roky si píše vlastní hudbu. Hodně ji zajímají mužsko-ženské vztahy. Její texty jsou velmi otevřené a někdy drsné. Svojí upřímností dokáže šokovat i dojímat. Napsala například píseň o všech svých ex partnerech. Každému věnovala jeden verš a všem jim poděkovala, protože bez nich by nebyla taková, jaká je. Jedno celé album věnovala rozvodu se svým mužem. Byla jsem dokonce na jejím workshopu zpěvu a bylo to úžasné.
Dorka Gryllus, maďarská filmová herečka
Dorka pochází z umělecké rodiny. Její máma je režisérka a táta hudebník. Když byla mladá, byla velmi krásná, a tak ji hodně obsazovali do rolí, kde to mohla prodat. Vytvořili jí image krasavice, která se ráda svléká. To ona ale úplně nebyla. Rozhodla se jít pracovat do Berlína, ačkoli uměla jen anglicky. V prvním filmu mluvila dokonce právě v angličtině. Postupem času se ale vypracovala a působí tam dodnes. Díky tomu má nadhled nad maďarským fimařstvím. V jejím pohledu vnímám paralelu, protože ona jako Maďarka pracuje v prostředí německé profesionality a chladnosti a tak já to mám v Česku. Musím říct, že to velmi oceňuji. Když se ve štábu řeší nějaký problém, já jako herečka to většinou vůbec nepocítím. V Maďarsku nikdo neumí skrývat emoce, a tak se často řeší problémy příliš vášnivě. Dorka mě inspiruje ve svém přirozeném herectví. Je velmi vážená, a přitom má nohy na zemi.
Zuzana Liová, slovenská scenáristka
Zuzana mi dala velkou důvěru. Svůj film Dům psala sedm roků a obsadila mě, když jsem byla úplně nezkušená. Poprvé jsem viděla velké kamery. Tatínka mi tehdy hrál Miroslav Krobot a maminku Táňa Medvecká. Tolik jsem se tam lidsky naučila, třeba se postavit na značku a vydržet 14 hodin na place. Ve filmu Zuzana popsala vlastní rodinné vztahy a já jsem celý ten příběh mohla prožít s ní. Pochopila jsem, že je to všude jinak a že rodina je složitá věc.
Monika Potokárová, slovenská herečka
Monika byla mladá herečka, která ve svých sedmadvaceti letech spáchala sebevraždu. Otřáslo to celým divadelním světem. Hrála opravdu vrcholně ve Slovenském Národním divadle. Poznala jsem ji jen trochu, ale nějak jsme se navzájem vnímaly. Na jevišti v sobě měla nějaké zvláštní tajemství. Jednou jsem slyšela, že hlubocí lidé v sobě mají také něco velmi hluboko uvnitř a většinou to bývá nějaká bolest. Stále na to musím myslet. Doufám, že i tento tragický příběh bude takovým ukazovátkem, aby se na hereckých školách více mluvilo o emocích a jak z nich vystupovat. Vždycky nás učili, jak do rolí vstoupit, ale jak pak z toho ven?
Nejlepší kamarádky
Mám tři kamarádky – jednu ze školky, druhá je ze střední školy a třetí z vysoké. Hned první den jsme si padly do oka a jsme si blízké. Všechno si říkáme, nejvíc si voláme, když je nám blbě. První je Maďarka, druhá Slovenka a třetí je Slovenka, která žije v Česku – tu mám od vysoké školy.
Anna Szabó T., maďarská spisovatelka
Anna je Maďarka, která píše novely i básně. Vždycky mě dokáže zasáhnout. Někdy vtipně, jindy melancholicky, občas poeticky. Takový člověk jako Anna musí mít bohatou duši. Jednou řekla, že věří, že poezie není nějaká luxusní věc pro elitu, ale pomoc do života. Naopak úplně základní věc jako třeba kvalitní boty nebo brýle. A já s ní naprosto souhlasím. Básně nás učí pozorovat detaily. Jistým způsobem zastaví čas a dodávají nám v těžkých chvílích sílu.
