Uznávaný producent Karel Havlíček má rád kontrasty. Pohybuje se mezi klasickou hudbou a elektronikou, žije mezi Prahou a Los Angeles. Spolupracoval s Hansem Zimmerem a hollywoodskými hvězdami. A teď je zrovna dost slyšet u nás. Složil hudbu k filmu Němá tajemství a k dramatu Bratři, které nedávno přišlo do kin. Svoji elektronickou tvorbu představí 24. listopadu v O2 Universum na akci Electric Universe.
Přivítal mě ve svém tvůrčím království v pražských Holešovicích. V době covidu tady začal budovat multifunkční prostor Kabelovna studios, pod jehož střechou se vedle hudebních a postprodukčních studií našlo místo i pro ateliér jeho bratra, dvojčete Maxima, který se věnuje malbě a většinu roku tráví v L. A. Jedno ze čtyř zdejších studií si pronajímá americký producent Carmen Rizzo, který pracoval pro Rihannu nebo Coldplay. V Kabelovně sídlí taky návrhář Jan Černý a v centrální místnosti čile hučí showroom české firmy Jellyfish zaměřené na oděvní merch.
V industriálním prostoru s trubkami na starých zdech stojí poctivý stůl z českého dřeva, nad nímž visí lustr Bomma za stovky tisíc. „Líbí se mi kontrasty, využívám je i v hudbě,“ vysvětluje Karel Havlíček, autor hudby k oceňovanému americkému dokumentu Lví archa nebo k seriálům HBO Terapie a Mamon. „Chtěl jsem tady mít čistý design, všechno co nejvíc lokální, žádný čínský plast,“ říká, když mi ukazuje lavičku od designéra Vladana Běhala, repasované židle Bratislava ze 70. let nebo klasické dřevěné sklápěcí sedačky z českých kin.
Na to, že tady máte hudební studio, je tu docela rušno.
Aspoň to tady trošku žije. Líbí se mi, že jsme tu taková rodinka. Proto je studio prosklené a otevřené, ať nejsme zalezlí jak krtci. A když se zavřu, mám ticho. Speciální akustické dveře v sobě mají gilotinu, která uzavře práh. Takových vychytávek je tady spousta.
Na první pohled se to nezdá, ani to tady moc nevypadá jako ve studiu.
Chtěl jsem založit studia, která nevypadají jako klasické studio polepené koberci. Budoval jsem je s největším respektem k prostředí. Proto ten název Kabelovna studios – dřív tu bývala výrobna kabelů a opletení. Studio je technicky extrémně vybavené, přitom působí nenápadně. To mě baví. Akustické prvky jsou zabudované skrytě. Nábytek je vyrobený z akustické hmoty a na zdech visí obrazy mého bratra, které fungují jako akustické panely. Jsme první studio v Čechách, které tuhle metodu používá. Ještě jsem tedy nikde nic takového neviděl. Všechno má svůj účel, žádné technické šňůry, úplný minimal. Hodně vzduchu, hodně světla. Nic rušivého. Pak se můžu soustředit jen na kreativitu.
U nábytku by mě vůbec nenapadlo, že může mít akustickou funkci.
Stolek, u kterého sedíme, je navíc uvnitř vyplněný a vychytává basy. Když se pohybujete v nějaké místnosti, většinou se akustika mění a u zdi basuje. Tady stojí obě piana u zdi. Když tu ale byl ladič, pochvaloval si, jaká je tu akustika a jak se tu dobře ladí.
Skládáte u klavíru?
Vedle mám takovou kancelář se spoustou syntetizátorů, které sbírám už roky. Tam vznikají nápady, které se pak v dalších studiích dokončují. Mám tu zrovna dokonce noty k Bratrům.
Co rozhodlo o tom, že budete chtít dělat hudbu k filmu Bratři?
Producent Petr Bílek s režisérem Tomášem Mašínem mi zavolali a já jsem byl šťastnej, že mi to nabídli. Mám je oba rád a bylo mi velkou ctí, že mi věří. Bylo to teda extrémně náročný, film je dlouhý a má hodně rovin. Mísí se v něm spousta žánrů, odehrává se tam vztahová rovina, historická rovina, survival, honička, detektivní vyšetřování… Bavilo mě, že bylo hodně co dělat. Dost jsem při tom experimentoval. Ke klukům, bratrům Mašínům, jsem třeba složil jednoduchý kytarový motiv, takový, aby si ho sami mohli zahrát na kytaru. Přidal jsem syntetizátorová arpeggia, aby to neznělo dobově, ale mělo moderní háv.
Jak se reálně dělá hudba k filmu? Dostanete k dispozici už hotový střih?
Miluju, když napřed můžu vidět celý film. Sám sobě jsem si zakázal to říkat, ale když mi přijde scénář, tak ho nečtu. Kouknu se, o čem to je, ale jinak mi to nic neřekne. Potřebuju vidět, jak kamera vypráví, jak se herci dívají, jak dlouho se na plátně nic neděje a bude znít jen hudba. Proto jsem nejradši, když vidím tzv. picture lock, tedy film s uzamčeným střihem, se kterým už se nebude hýbat. Vždycky zavolám režisérovi, producentovi a řeknu: „Jdu se na to koukat, za dvě hodiny zavolám.“ První imprese z filmu je totiž to, co rozhodne. Všechno si zapíšu a okamžitě jim volám. Koukám na film milionkrát, vytvořím si takový strom motivů a jejich kombinací, co se s čím bude ovlivňovat. Kolikrát hudbou i diváka matu. Nějakou postavu schválně doprovází dramatická hudba, divák si řekne, jo, to bude záporák. Ale není. Hudba vytváří další dramaturgickou linku a může vylepšit storytelling. Na to se specializuju.
Bratři jsou hodně diskutovaný film, který by mohl bojovat i o Oscara. Jak je těžké dostat se k velkým filmům v Americe?
V Americe je to byznys. Musíte udělat několik nejlepších filmů, abyste dostala ten úplně top. Musíte si získat důvěru, protože film je investice a nikdo nechce riskovat investici. Všichni vědí, že na schůzku přišli už jenom lidi, kteří jsou ve svých profesích špička. Pak záleží na referencích, známostech a další nadstavbě, aby vás vybrali. A kdykoli vás můžou odvolat, když mají pocit, že to není ono. I tady v Čechách. V tom někdy závidím kameramanům. Ti už mají materiál natočený, je odvolat nemůžou.
V Americe za vás mluví nejen hudba pro filmy a trailery, ale i vaše vystoupení. Máte tam teď v plánu nějaké hraní?
Chystám se tam hrát v lednu, když budou Grammy. V exponovaném týdnu kolem Grammy se vždycky v Los Angeles konají různé party, kde se navazují kontakty. Chtěl bych tam odehrát koncert v rámci naší spolupráce se značkou Petrof. S bratrem jsme se podíleli na vzniku piana Petrof Gemini, na které hraju po celém světě.
Kdy jste byl poprvé na party? Myslím taneční party.
To byly devadesátky, urvala se železná opona a rozjely se kluby. Bylo to haló, protože tu do té doby nic takovýho nebylo. Asi první místo, kde probíhaly opravdové taneční party, byl klub Sluníčko. Tam se hrálo na gramce od večera do rána.
Co si z toho vybavíte?
Pamatuju si to matně, mám jen flashbacky. Tenkrát to byl takový mišmaš. Nikdo neřešil, jaká byla světla, jaká hudba, kolik byl vstup. Všechno bylo spontánní. Nepamatuju si ani jména. Bylo to divoký.
A první akci, kde jste hrál jako DJ, si pamatujete?
To bylo v Roxy, někdy kolem roku 2002. Hrál jsem house pod nicknamem Karzi. V té době jsem měl kapelu, Southpaw, vystupovali jsme v Roxy na Free Mondays, což byly volné pondělky zaměřené na objevování nových talentů. Byl jsem zvyklý hrát z kapel na piano nebo na klávesy, ale DJing byl pro mě novinka, najednou jsem byl na pódiu sám. První hraní před publikem byl obrovský stres, hodně jsem to prožíval.
Máte teď vůbec čas zajít si na party jako návštěvník?
Mám málo času i na poslouchání hudby, natož abych ji navštěvoval. Už chodím jen na konkrétní jména a hodně si vybírám. Na party s DJs jsem byl naposledy asi před třemi čtyřmi roky, když byl ve Fóru Karlín Jon Hopkins. Hrál asi od dvou, to jsem si říkal, že si asi nařídím budíka.
Vaše akce Electric Universe bude časově koncipovaná jinak?
Není to typická party, takový koncept tady ještě nebyl. Hrát se začne už v devět a do jedenácti proběhne ta největší show. Postupně se bude program proměňovat, jako když se díváte na film. Začneme s obrovským orchestrem klasickou hudbou spojenou s ambientní elektronikou, přehrajeme moji desku Spoken a postupně se bude zrychlovat. Zapojíme víc synťáků, přejdeme do rychlosti taneční hudby, budu hrát vlastní elektronickou muziku, do které se znovu připojí orchestr, a teprve po dvou hodinách následují další inerpreti, Fritz Kalkbrenner, Agents of Time a Jerome Isma – AE.
S orchestrem Stro.my Ensemble už jste spolupracoval, pro tuto akci se ovšem soubor rozšíří ještě o další hudebníky. Jak náročné je něco takového nazkoušet?
Extrémně. Jenom obvolat na zkoušku devadesát lidí je náročný. Máme ale ten benefit, že můžeme zkoušet v hotelu Stages, který patří k O2 aréně. Necháme si tam navézt všechny nástroje, piana, harfy, zaplníme ve Stages obrovský sál a tam se na několik dní před koncertem zavřeme. Z procesu zkoušení chystáme živá vysílání, přijdou za námi hosté, bude to intenzivní a krásný.
Řešil jste taky vizuální stránku akce?
Mojí hlavní činností je komponování hudby pro film a vizuál je pro mě hodně důležitý. Přes celou zadní stěnu za pódiem budeme mít obrazovku s enormním rozlišením, na ni se budou promítat animace od profíků z Holandska, které se propojí s mými filmovými klipy. Do toho lasery, pohyblivá světla, pódium bude mít druhou vyjížděcí stage, všechno bude vychytaný. O to se stará můj manažer Martin Kučera a já se díky tomu můžu soustředit jenom na svou hudbu. Martin taky vybíral DJe do line-upu, aby se jejich produkce hodila k mé elektronické hudbě. Pořádal třeba parties Sensation White, takže má zkušenosti a kontakty. Kdybych se s Martinem nepotkal, ani by mě něco takového nenapadlo. Byla to spíš náhoda. Vypozoroval jsem, že všechny velké věci v mém životě nebývají plánované. Vždycky to na začátku vypadá nenápadně, nevinně, a najednou je z toho obrovská věc.
Jak spíte, když se blíží taková velká akce?
Úplně v pohodě. Já se na to těším. Mně to dojde až chvíli před tím. Jsem perfekcionista, všechno ladím, zařizuju, trávím čas prací a ani nemám čas na emoce. Pak přijde koncert a to bude „masakr“ – v dobrém samozřejmě, protože deska Spoken je takový můj emoční zápisník mapující zhruba tři roky života. Všechny zážitky se mi na pódiu vrací, a když navíc vidím, jak mou hudbu hraje orchestr, a podívám se lidem do očí, všechno se znásobí. Bude to pro mě emočně hodně silný.
Album Spoken je v podstatě soundtrackem vašeho života. Pracujete na dalším?
Už je skoro hotové. Mělo vyjít letos, ale pořád mi teď „skákaly do řeči“ filmové soundtracky. S každým dalším filmem poskočila deska o kousek dál. Filmovou hudbu miluju ze všeho nejvíc, proto jí dávám přednost. Nevím, co si přeju víc, jestli dokončit desku, nebo dostat další velkej film. Asi obojí.
