Proč se některým začínajícím podnikatelům tolik daří a dalším nikoli? V čem nám škodí pozice oběti? A podle čeho vůbec poznat schopného kouče? Nejen o tom je rozhovor s mentorkou Erikou Bach. „Když člověk neudělá změnu sám v sobě, nemůže čekat, že se změní něco kolem něj,“ vysvětluje. „Držím se hesla, že zvládnout se dá všechno, a motivuji lidi k tomu, aby na životě viděli to dobré. Každá situace nám něco ukazuje a můžeme si z ní něco odnést, záleží jen na tom, jak k ní budeme přistupovat.“
Erika má více než dvacetileté zkušenosti ze světa marketingu a reklamy, dnes se však kromě toho věnuje i koučinku a pomáhá lidem růst nejen v oblasti kariéry. „S byznys mentoringem se většinou pojí i osobní koučink, kde se dostáváme k bourání starých přesvědčení a programů, které nás v životě brzdí,“ přibližuje svoji práci.
Zmiňovala jste staré vzorce a programy, které nás v životě brzdí. Řekla bych, že jedním z nich je takzvaná pozice oběti, kdy máme pocit, že na svůj život nemáme žádný vliv, a jen čekáme, až se změní vnější okolnosti… Tento postoj je v nás asi hodně zakořeněný, že?
Ano, oběť vzniká většinou už v našem dětství. V momentě, kdy dítě nedostává dostatečnou pozornost, tak zabrečí a rodič si ho všimne. Když nám potom tento silně zakořeněný program zůstane do dospělosti, může nám v životě nadělat velkou paseku. Lze si to ukázat na příkladu, kdy si žena najde muže, který s ní manipuluje nebo je to násilník. Toto je klasický a velmi silný případ, kdy si z role oběti přitáhneme někoho, kdo nám brnká na určitou stranu a upozorňuje na to, co v sobě nemáme vyřešeno.
V tomto případě si je třeba uvědomit, že v roli oběti nejsme ve své síle. Proto musíme tento postoj opustit a vžít se do role tvůrce svého života. Pak už se tvoří úplně jinak. Je třeba si uvědomit, že všichni jsme pánem svého života a že dokud do své síly nepůjdeme, celý svět a okolí nás k tomu bude všemožně tlačit. Čím dříve si člověk určité věci uvědomí a začne na ně pohlížet jako na příležitosti, tím lépe. Na toto téma je mimochodem vhodná práce s vnitřními sabotéry.
Jak takoví vnitřní sabotéři vypadají a můžete uvést nějaký příklad, jak s nimi lze pracovat?
Vnitřní sabotéři, to jsou části naší mysli, které nám házejí klacky pod nohy, ale zároveň nám mohou být občas k užitku. Někdo je například perfekcionista, má tedy předpoklady, aby se z něj stal skvělý účetní, který nesmí v číslech udělat chybu, a ve svém oboru vyniká. Pokud ale doma nedělá nic jiného, než že po ostatních řve, ať si po sobě uklidí, tam mu asi tento aspekt moc dobře neslouží. Jiný je zas kontrolor, což je fajn při řízení nějakého projektu. Nicméně partnera a děti mít pod dohledem stále nemůže, a to mu pak může způsobovat panické či úzkostné stavy.
Práce s těmito vnitřními sabotéry spočívá v tom, že nejprve zjistím, jací ve mně převládají, a ty si zvědomuji. Využívám je v oblastech, kdy mi pomáhají, a naopak je vědomě utlumuji v momentech, kdy mi škodí. Jsou na to vhodná například zpřítomňovací cvičení. Je to hodně o získávání nadhledu nad danými situacemi, abychom se nenechali tolik smýkat emocemi. Vyžaduje to trénink na denní bázi a důležitá je i pravidelnost. Je to takové mentální fitko.
Je to tedy o hodně hlubokém sebepoznání a sebepřijetí…
Ano, každý je sám sobě nejlepším přítelem, tráví sám se sebou celý život. Když se cítí ve svém těle dobře a má se rád, působí jinak i na okolí a přitahuje si do života příjemnější věci. Učím také své klienty, aby se více chválili, aby dokázali ocenit, kam až v životě došli. My totiž máme tendenci být sami na sebe často velmi přísní, hodně se kritizujeme. Příčina je opět v dětství, kdy jsme tak byli často vychováni a teď se to snažíme odnaučit.
Když už mluvíme o pozitivitě, vydala jste Deník vděčnosti. V čem spočívá jeho myšlenka?
Deník vděčnosti jako nástroj pozitivní psychologie vznikl na začátku covidu, kdy jsem si všímala, jak jsou lidé kolem rozbití. Vše pozitivní bylo zakázáno. Hledala jsem něco jednoduchého, co bude fungovat nezávisle na věku i na pohlaví a co lidem pomůže přeladit se efektivně do lepších energií. Skrze deník motivuji lidi, aby si ideálně každý den napsali tři věci, za které jsou vděční, a tím se učili zaměřovat svou mysl na to dobré ve svých životech. Oslovila jsem také několik pro mne inspirativních českých osobností, které mi věnovaly citaci, co pro ně vděčnost znamená. Část z výtěžku prodeje deníku putuje na nadační fond Kapka naděje. V těžkých chvílích vás může totiž energie vděčnosti podržet nad vodou, a pomoci vám ukázat, co všechno už máte.
Když bych se ještě vrátila k byznys mentoringu. Někteří lidé vůbec netuší, co by chtěli dělat. Jak je podporujete v tom, aby našli své životní poslání?
Snažím se, aby co nejlépe poznali sami sebe. Na tohle je dobrá třeba metoda Human Design, protože hezky ukazuje naše dary a to, proč jsme na tento svět přišli. Víte, každý máme jiné poslání. Naše poslání se navíc může během života měnit a každý máme také vypočítaný svůj čas na to, kdy se naše poslání projeví. Některé ženy ho stále složitě hledají, přitom jejich největším smyslem může být péče o rodinu a děti, pokud je naplňuje. Čas na projevení jejich dalších poslání nastane třeba až poté.
Často se také svých klientů ptám, co je bavilo, když byli dětmi. Děti jsou totiž ještě velmi napojené na svou duši a žijí svou přirozenost, než je od ní odkloníme. Bohužel lidé většinou to, co je hodně bavilo nebo baví, nedělají, protože si myslí, že by je to neuživilo. Dalším kamenem úrazu je nedostatečná sebedůvěra, to je snad téma úplně každého. Když si ale zvědomíme, co nás brzdí, posune nás to, protože pak s tím můžeme dobře pracovat. Zároveň je důležité vše dělat jemně, a pokud se bojíme nebo to prostě hned nejde, netlačit na sebe.
Určitě je potřeba nebýt malomyslný a zbytečně úzkostný, na druhé straně ani přehnaně naivní…
Největší problém je, že všichni teď na sociálních sítích vidí úspěch online byznysů. Každá holka chce podnikat z pláže, pracovat dvě hodiny denně a vydělávat miliony. Nic ale nejde hned a bez práce nejsou koláče. Některým svým klientům musím otevírat oči, aby žili v realitě a nesrovnávali se s někým jiným, protože každý z nás má jiné dary a je v jiné situaci. Z toho musíme vycházet. Nejprve je třeba si vybudovat svou identitu, být opravdoví a věřit jak svému projektu, tak sami sobě. Navyšovat ceny můžeme ostatně vždycky.
Jak se vám daří pracovat s lidmi, kteří se bojí nejistoty práce sama na sebe, protože mají děti, rodinu, hypotéku?
Jsou dvě cesty. Někdy má člověk dost času na to, aby svůj byznys rozjel paralelně se stávající prací. Když se mu potom dostatečně navýší příjem z podnikání, může starou práci zcela opustit.
Někteří lidé o práci přijdou a nemají možnost si postupný přechod zajistit tak, aby to pro ně bylo komfortní. Tam je pak člověk hozen do vody, musí plavat a já ho koučuji, aby se psychicky neutopil, protože v takových případech samozřejmě strachy vyplouvají daleko větší. Pomáhám klientovi, aby všechny překážky na cestě překonal pokud možno s co největší lehkostí, aby se na případné omyly koukal jako na příležitosti, protože chybami se člověk učí. V případě, že něco nevyjde, svět se nehroutí. Vždycky volím cestu, která je pro klienta nejsnesitelnější.
Mám kolem sebe ženy, které jdou podnikat a do roku se jim činnost rozjede do neuvěřitelných rozměrů. Jiným se naopak nedaří, například mají problém se sháněním klientů. V čem podle vás tkví tajemství úspěchu?
Člověk potřebuje k podnikání určité předpoklady, takzvaného podnikavého ducha. Ne každý je pro podnikání zrozen a není to nic špatného. Každý je zrozen k něčemu jinému a je to tak dobře.
Dále je třeba, aby byznys kompletně vycházel z nich samotných. Od identity jejich značky – loga, cílové skupiny přes kreativu, web až po celkové nastavení značky. A hlavně jejich služba nebo produkt musí být naprosto autentické. Když si představíte ideálního klienta, jste to většinou vy sama, protože vy byste si to sama od sebe musela koupit. Je to také o tom brouzdat ve správných vodách a vědět, co chci komu prodat a jak. Pokud se zaměřuji na maminky s dětmi, mohu očekávat, že budou nakupovat především dětský sortiment. Když se ale orientuji na finančně zabezpečené dámy středního věku, které jsou třeba přepracované, ty s vámi klidně pojedou na dovolenou snů s programem, nebo budou chtít investovat do seberozvojových programů k tomu, aby mohly ve svých životech něco změnit. Je to tedy o tom dobře svého klienta poznat – kam chodí, o co se zajímá, s kým mluví, jaké má potřeby… A pokud jako žena cílím na ženy, je to opět o tom dobře poznat sama sebe.
Zejména v určitých kruzích se nyní rozšířil zájem o to stát se mentorkou, poradkyní, průvodkyní žen. Co na to říkáte? Není už tím trh přesycený?
Jestli myslíte koučink, tak ten v Americe existuje už od 80. let. U nás se s tím roztrhl pytel teprve nedávno. Pokud myslíte průvodcovstí žen v oblasti ezobyznysu, zde bych byla s volbou své průvodkyně opravdu opatrná a v obou případech bych si pečlivě vybírala. Je samozřejmě velmi důležité vybírat si ověřené lidi, s referencemi, ideálně i s akreditovanými kurzy, profesionály, kteří se tím zabývají už dlouho a mají zkušenosti. Nikoho předem nesoudím, samozřejmě může být dobrá i žena bez sáhodlouhých výcviků, ale je důležité, aby za ní byla vidět nějaká práce, zkušenosti, protože teď je toho na trhu opravdu mnoho a kvalita není zaručená. Pokud se holka, která není sama se sebou srovnaná, dostane k nějaké „rychlokvašce“, může ji to i hodně psychicky poznamenat. Rozhodně nechci tento byznys nějak shazovat, ale nástrahy jsou všude. A pokud má žena nějaký větší problém, raději doporučuji vyhledat skutečného odborníka než kouče nebo průvodce.
Kdo je Erika Bach
Marketing manager, byznys mentor, life coach. Autorka knihy Můj deník vděčnosti. Vystudovala francouzské gymnázium a následně získala své MBA a Ing. tituly v oboru marketing a byznys management na Vysoké škole finanční a správní a ESMA Barcelona. V oblasti marketingu se pohybuje dvacet let. Hovoří pěti světovými jazyky, miluje cestování a seberozvoj. Její vášní je „nakopávat“ ostatní do akce jak v životě, tak i v byznysu. Zastává heslo, že nic není nemožné. Neustále se vzdělává a v současnosti je v certifikovaném výcviku life coachingu Život jako hra a míří za akreditací ICF.
