Narodila se v ruském Magnitogorsku, na Oxfordu vystudovala politologii a historii, píše, navrhuje šperky, je i lektorkou, dulou, kněžkou, kurátorkou ženských start-upů a zastánkyní rovnoprávnosti žen a mužů. Její tatarské kočovnické kořeny Lilii Khousnoutdinovou předurčily k cestovatelské vášni. Do světa vyráží vždy s jasným záměrem a za součást svého života už dlouho považuje himálajské království Bhútán. S partnerem a otcem své dcery Isabelly, Karlem Janečkem, však vyrážejí i jinam, tu na Bali, jindy do Finska anebo třeba na operu do milánské La Scaly.
Čím vším je pro vás cestování?
Je to především poznávání sama sebe skrz nová místa, nové zvyky, řemesla nebo tradice, náboženské obřady nebo naprosto unikátní přírodní jevy či krásu krajiny. Skrz dobrodružné cestování, kdy některé situace občas hraničí s nebezpečím, můžeme poznávat vlastní odvahu. Každý kraj vzbuzuje nějaké emoce, asociace. Může to být cosi důvěrně známého nebo naopak něco, co je nám hodně cizí nebo co bylo dosud hluboko schované uvnitř nás. Často nám může cestování pomoci i k tomu, abychom ocenili, co máme doma, jak dobře se vlastně na Západě máme. Kolik možností, jakou svobodu, jaké příležitosti, zázemí, zabezpečení tady můžeme mít. A konečně jsou zkušenosti z cest důležité i proto, abychom si začali uvědomovat i dopad našeho konzumního stylu života – co třeba v globálním měřítku znamená, že si můžeme koupit levné šaty.
Nastal ve vašem životě nějaký iniciační moment, kdy jste si řekla, že toulky po světě budou něčím, co vás bude provázet už napořád?
Odmalička jsme s rodinou hodně cestovali, ale také jsme se často stěhovali mezi různými zeměmi, tudíž cestování je nezbytná a přirozená součást mého života od nejútlejšího dětství. Máma během těhotenství, se mnou v bříšku, údajně absolvovala třicet osm letů. Takže myslím, že to začalo ještě před mým narozením. Pokud bychom mluvili o nějakém iniciačním momentu, možná to byl okamžik, kdy jsem vystoupila z letadla v Paro, na letišti v Bhútánu, a uvědomila jsem si, že je to země, která se musí stát součástí mého života. A že už se bez himálajských hor nikdy neobejdu.
Čím vás Bhútán okouzlil – a proč zrovna Bhútán a ne třeba sousední Tibet, který bývá i častějším cestovatelským cílem?
Když se řekne Tibet, máme bohužel až naivní, idylickou představu o tom, co tam najdeme. Věřím, že to byla pravda před padesáti, před sto lety. Ale v dnešní době, vzhledem k čínské invazi a jiným vlivům, už to zdaleka není čistá pravda. To, co často hledáme v Tibetu, nebo pod tím mystickým pojmem, pod tou idealizovanou představou, je ale stále k nalezení v Bhútánu. Na místě, které zachovává stejné tradice po staletí, kde najdeme nepřerušenou buddhistickou tradici v chrámech, které jsou od sedmého století neustále v provozu, nebyly nikdy vyrabované. Bhútán je země, která si uchovala určité kouzlo, nadčasovost. Ale nabízí ještě víc. Jsou tam velmi zajímavé politické systémy, třeba Komise pro hrubé domácí štěstí, která schvaluje zákony. Celá tato filozofie bezkonkurenčním způsobem chrání přírodu, zvířata a životní prostředí. Koneckonců Bhútán je jediná země, která je carbon negativ, neboli produkuje míň CO2, než absorbuje. Je to země, která spotřebovává pouze deset procent elektrické energie, kterou vyrobí, a to vše z obnovitelných zdrojů. Je zde silný koncept komunity, zachovávají se tu řemesla, tradice, pestrobarevné kroje, ale i festivaly. Bhútán žije náboženstvím, nejen o něm mluví, žije jím v každodenním rituálním kontextu. Je to absolutní unikát. Možná je to tím, jak je ta země malinká a schovaná mezi horami.
Bhútán je buddhistický, alespoň jeho majorita. Je pro vás i proto zajímavý?
Určitě. Už jen buddhistická architektura, prastaré chrámy, takzvané bhútánské dzongy, jsou úžasným kulturním uměleckým a architektonickým zážitkem. Stejně jako obřady a rituály, které se využívají v dennodenním životě, nejen svatby a pohřby, tak jako u nás, kde zbyl pouze ten základ. Ale požehnání auta, nového domova, očisty od neštěstí nebo od zlého. Ta drobná ritualizace každodenních důležitých věcí je mi ohromně sympatická a je to něco, z čeho čerpám i ve chvílích, kdy navrhujeme novodobé rituály tady u nás v rámci školy kněžek, kterou vedu.
Čím vás myšlenky buddhismu oslovují?
Zajímavé je, že mé pohanské náboženství a anglický chrám, ze kterého vycházím, jsou si s myšlenkami buddhismu nečekaně hodně blízké. Je to tak sedm let, co jsem měla pro mě velmi zlomový rozhovor s lámou, kdy jsme přišli na to, že v zásadě používáme trochu jinou terminologii, ale bavíme se víceméně o tom samém. A přišla jsem na to, že sice nejsem buddhistka, ale kdybych si měla vybrat nějaké velké náboženství, tak bych být buddhistkou rozhodně mohla.
Už jsme zmínili, že Bhútán proslul příkladně ekologickými zákony – například sedmdesát procent země musí být podle ústavy pokryto lesy. Čím dalším bychom se mohli v této maličké zemi inspirovat?
Ekologie je určitě bod číslo jedna. Nejen procento zalesnění, ale i to, jak moc se dbá na životní prostředí ve chvíli, kdy se projednává jakákoli změna – kde se bude stavět dálnice, jak se bude vyvíjet město nebo vesnice. Vše vždy vychází primárně z toho, jaký to bude mít dopad na lesy, zvířata, životní prostředí. Bhútán se velmi pyšní tím, že na jeho území prosperuje a množí se mnoho ohrožených druhů zvířat. Místní vtip je, že tygři přebíhají z Indie do Bhútánu, protože ví, že se tam budou mít lépe. Je to jediná země, kde potkáme tygra i sněhového leoparda. Volně, nikoli v zoo. Další kapitolou je hrubé domácí štěstí. V našem nadačním fondu se můžete dozvědět víc o tom, jak a co můžeme v naší české kotlině z této filozofie převzít, nad čím se můžeme zamyslet a čím by nám mohla být užitečná.
Jedním z vašich dalších zážitků je ostrov Bali, kde jste trávila dovolenou s partnerem a malou Isabellkou. To je naopak místo, kam míří stále víc lidí. Nezanechal tam už turismus negativní stopu?
Bohužel Bali je místem, kde je negativní stopa turismu znát velmi výrazně. Ať už na špinavých plážích nebo ve znečištěném ovzduší. Bali je stále překrásné místo, které rozhodně stojí za návštěvu, ale myslím si, že právě i tím, že je to malý ostrov, je dopad turistiky vidět téměř bezprostředně. Svým způsobem je očividnost znečištění pro Bali výhodou, protože nabádá lidi, aby se zamysleli nad svým chováním a změnili ho. Takže ano, na Bali určitě vidíme velké problémy, ale díky nim se ostrov stává v souvislosti s turismem jedním z průkopníků různých udržitelných řešení. Aby ta překrásná příroda, která je důvodem, proč sem lidi jedou, zůstala zachována ve své neposkvrněné podobě.
