Pianistka Terezie Fialová a violoncellista Jiří Bárta spolu tvoří pár a zároveň působí i jako hudební dvojice. Jejich charisma oslňuje posluchače v koncertních sálech již více než deset let. Nyní dokonce vydali u labelu Animal Music nové album Janáček. Vzhledem k tomu, že je leitmotivem aktuálního vydání WHAT vášeň, s Terezií Fialovou jsme ji probíraly z více úhlů.
Před několika dny jste vydali album Janáček. Leoš Janáček byl jako autor velmi emocioální, o čem je vaše nové CD?
Natočili jsme nejen jeho violoncellové skladby, ale také skladby psané pro housle a klavír. Jiří Bárta je přepsal do violoncella a vycházejí tak ve světové premiéře. Jirka i já jsme celoživotní „janáčkofilové“ a mrzelo nás, že pro obsazení violoncella s klavírem toho Janáček napsal tak málo. Jeho hudba je zcela originální. Buď ji milujete nebo ji nenávidíte. Stejně pozoruhodný a plný prožitků byl i jeho život. Ne všichni znají jeho podivuhodný osud přes nešťastné manželství, smrt obou dětí, neuznání jeho díla, až po nenaplněnou lásku k o mnoho let mladší žene.
Aktuální vydání novin WHAT je o vášni. Vášeň k hudbě vás, předpokládám, s Jiřím spojuje…
S Jiřím jsme se v tomhle velmi potkali. Máme na hudbu, jakožto vášeň, podobný pohled. Oba jsme hráli od malička. Já od čtyř let (nemohu říct, že by se hned jednalo o vášeň, asi bych si raději tehdy hrála s hračkami) a Jiří od svých deseti let. S úsměvem vzpomíná, jak se rozplakal, když mu ve čtrnácti letech řekl pan profesor, že bude muset cvičit minimálně čtyři hodiny denně. Nicméně jeho vášeň pro violoncello se dostavila již záhy. Když přišel domů ze školy, jen odhodil aktovku a už běžel otevírat futrál. Nedovedeme si život bez hudby představit.
Samotné Janáčkovo dílo bylo prostoupeno vášněmi. Jaký byl onen příběh s mladší ženou?
Paradoxně právě Janáčkovo seznámení s o třicet let mladší ženou Kamilou Stösslovou, byl moment, který zásadně poznamenal hudební dějiny. Byť byl jejich vztah údajně zcela platonický, neboť ona byla vdaná a on ženatý, napsal pod jejím vlivem svá nejúspěšnější a nejhranější díla, opery a smyčcové kvartety. Posílal Kamile stovky dopisů, kde se vyznává z citů k ní a žije svůj sen o společném životě, který se ale nikdy nesplnil. Někteří historikové se domnívají, že v Kamile částečně viděl svoji milovanou dceru Olgu, která zemřela krátce po dvacátém roce života a s jejíž smrtí se těžko vyrovnával. Opravdu nelehký osud jednoho člověka. Bezpochyby bylo komponování jeho jedinou terapií, léčbou smutku a žalu.
Jak vám plyne partnerský život prostoupený společnou hudební prací?
Určitě to není pro každý pár, ale myslím si, že my jsme se v tom našli. Samozřejmě se stane, že máme někdy tichou domácnost. Ale za ty roky jsme se už naučili spolu komunikovat a snažíme se naše pocity a nedorozumění ventilovat. To je myslím opravdu důležité. Jiří je hodně impulzívní. Když vidím, že nemá náladu, nic neřeším a nechám ho být. Vím, že má smysl počkat, až bude lepší moment. Zároveň je pro mě hudební autoritou. Nesnažím se nějak zásadně zpochybňovat jeho názor. Má totiž často pravdu (tu hudební). Tím, že je v některých věcech bohém, snažím se ho doplňovat v praktičnosti. Krásné na tom je, že spolu můžeme trávit právě pracovní čas a nejsou z nás jen rodiče, kteří se střídají u dětí.
A jaké jsou vaše další vášně?
Jiří miluje fotografování, letos má dvě samostatné výstavy. Má oblibu v gramodeskách, rychlých autech a motorkách. Já od jisté doby miluji spánek. Je to můj největší relax. Tedy hned po kávě. Matky mě určitě pochopí…
