Její šatník ukrýval tisíce kusů oblečení, převlékala se několikrát denně a běžné radosti i nespokojenosti řešila nákupem dalších a dalších věcí. Ostatně možná jako velká část z nás. O deset let později je ale spoluzakladatelka neziskovky SWAP Prague, jež pořádá akce, během nichž si lidé vzájemně mění věci, úplně jiný člověk. I když vlastně ne tak docela. „Oblečení řeším pořád stejně, jen přemýšlím nad nákupem mnohem víc, protože každý kousek, co mi vstupuje do šatníku, je velký proces,” říká s úsměvem Lucie Poubová.
Když se sejdeme v jednom pražském coworkingovém prostoru, aby mi povyprávěla o tom, v čem jsou pro společnost prospěšné takzvané swapy nebo proč se ročně celosvětově prodají desítky miliard oblečení, které se neunosí, objeví se i druhá ze zakladatelek neziskovky SWAP Prague – Kristýna Holubová, jež se do rozhovoru několikrát zapojí. Právě s ní totiž Lucie Poubová pořádá swapy, doprovodné programy zaměřené na změnu spotřebních návyků směrem k udržitelnosti a školí ty, kdo chtějí výměnné akce organizovat ve svých městech. Tahle sympatická a energická dvojice ale stojí i za týdenní akcí, kterou nazvaly “První udržitelný obchoďák” a proběhne od 13. do 19. září v Pražské tržnici.
Moc vám to sluší, když jsem vás míjela na ulici, tak jste v tom bílém overalu úplně zářila. Zajímalo by mě, jestli má nějaký příběh.
Ten je zrovna ze swapu. Dokonce vím, z jakého a jaká kolegyně mi ho vybrala. Všechno si pamatuju. A když už mluvíme o těch příbězích, tak my i naše swapery nabádáme k tomu, aby k zajímavým kouskům příběhy napsali. Ať už jde o to, že jim je darovala tchyně, koupili je na trhu v Thajsku nebo je ještě nikdy neměli na sobě. Nakupování pak zase dostane úplně jiný rozměr. A to se nám líbí.
Když se ohlédnete zpět, tak jak jste se změnila od doby před deseti lety, kdy jste ještě žila hodně konzumním životem?
Když se nad tím zamyslím, jsem teď vnitřně mnohem šťastnější. Ale oblečení řeším pořád stejně, jenom jiným způsobem. Předtím mi šlo hlavně o to, abych ho měla hodně. A aby bylo trendy. Dneska se na všechno dívám z jiného úhlu a přemýšlím nad nákupem mnohem víc, protože každý kousek, co mi vstupuje do šatníku, je velký proces. Řeším, kde ho koupím, od koho ho koupím, z jakého je materiálu a jestli je odstín dostatečně zelený, nebo spíš žlutý. Často si říkám, jestli je nutný to tak moc prožívat, ale vlastně mě to baví.
Tehdy jste měla v šatníku 3000 kusů oblečení. Nenaznačoval vám někdo z blízkého okolí, že už je to trošku moc?
Když se to vysloví, zní to jako strašně vysoké číslo, ale zkuste si spočítat svoje kousky, naskáče to. Mamka se mě tehdy samozřejmě ptala, proč pořád kupuju zase další věci, a i moje okolí to komentovalo, i když nijak výrazně. Upřímně, když se rozhlédneme kolem sebe, tak žijeme ve světě, kde jakékoliv nespokojenosti i radosti, vlastně všechno i nic, řešíme nákupem věcí, které často ani nepoužíváme. Dneska už mi přijde docela směšné, že když jsem se stěhovala ze zahraničí, tak za mnou dokonce museli přiletět rodiče s kufry, abych si všechno oblečení mohla odtamtud odvézt. A to tam ani nebyly žádné luxusní věci, ale kousky ulovené na trhu, oblečení z fast fashion a další věci, které neměly žádnou velkou hodnotu. Z toho období mi vlastně zůstaly jen jedny šaty z Terranovy, co mi dal mamky přítel, když mi bylo patnáct. Jsou z polyesteru, což teď už moc nenosím, ale šaty se nehnuly a jejich design je nadčasový. Mám je 23 let a je to jediný kus, co jsem si nechala takhle dlouho, když tedy nepočítám kožené rukavice a háčkované tašky, co mi dělala babička.
A vypěstovala jste si k nějakému kousku třeba i citový vztah?
Mám oblečení ráda, ale hodně ho točím. Když jsem se rozhodla, že chci mít v šatníku míň věcí, přešla jsem jen na 30 kusů a zjistila, že to vůbec nezvládám, že mě převlékání prostě baví. Když jste si v tu dobu totiž zadala do vyhledávače minimalistický šatník, vyjelo vám, že máte nosit jen bílou, černou, šedou, modrou a maximálně nějaké proužky nebo puntíky. Takže jsem to zkusila a zjistila, že to prostě nejsem já. Dneska už se šatníkem pracuju tak, že vím, že v něm chci mít například tři sukně – jednu pouzdrovou, jednu delší širokou s výraznými vzory a jednu džínovou. No, a když si vezmeme třeba tu pouzdrovou sukni, tak teď mám například žlutou, ale když mě přestane bavit, na swapu ji vyměním za stejný typ jen v jiné barvě. Technicky mi tedy šatník funguje pořád stejně, ale pocitově ho neustále obnovuju. Ke konkrétním kouskům se tedy teď moc nevážu, ale uvidíme, k čemu dospěju za pár let.
První uvědomění a přemýšlení o změně vašich návyků přišlo po zhlédnutí dokumentu Ušili to na nás. Dřív jste dopady textilního průmyslu na životní prostředí a špatné pracovní podmínky nevnímala?
Ne. Dřív u nás nebylo tolik informací. Psal se rok 2011, já se tehdy nepohybovala v kruzích, kde by se o podobných věcech mluvilo, a sociální sítě nebyly tak rozjeté. Všechny informace pro mě byly nové a dva dny potom, co jsem dokument viděla, jsem nespala. Překvapilo mě, jak moc špatné to je. Šokovaly mě obarvené řeky, nemocní lidé i špatné pracovní podmínky. Předtím jsem si ani neuvědomovala, že cena extrémně levného oblečení je špatně, až potom mi došlo, proč stojí tak málo. Když jsem v ten samý rok odjela na tři měsíce do Ameriky, viděla jsem ty přeplněné secondhandy novými věcmi a lidmi, kteří v nich nakupovali jen pro zážitek. Prostě místo procházky v parku šli do obchodu, místo kávy si koupili něco na sebe a pak to odložili na charitu nebo do secondhandů i s visačkama.
Četla jsem, že se dokonce celosvětově nakoupí okolo 80 miliard oblečení, což je nárůst o 400 procent oproti roku 2000. Čím to podle vás je, že čísla stále stoupají?
Je mnohem větší tlak na marketing a móda se rok od roku zrychluje. Ještě před 15 lety byly čtyři kolekce ročně, ale dneska už se v řetězcích objevují nové kolekce co tři týdny. A pak jsou tady internetoví prodejci jako Shein. Ti totiž dokážou dát do 24 hodin okopírované věci na trh. Buď jdou na módní přehlídku, kde si vše nafotí, nebo na sociálních sítích, kam značka před vydáním kolekce dá pár kusů, sledují, jaké produkty mají hodně lajků. Vědí tak, co bude mít úspěch, pošlou to do studií a do pár dní je okopírované oblečení na trhu. Znehodnotí se tak půlroční práce celého týmu.
Přijde mi, že v propagaci konzumního životního stylu hrají velkou roli i někteří blogeři a influenceři, kteří se denně fotí v novém oblečení a předvádí další a další kosmetické produkty…
Určitě. Naštěstí teď ale vznikají i kampaně proti konzumu. Eko blogeři, kteří se koukají na módu jiným způsobem, tak nosí stále stejné kousky dokola a zveřejňují fotky outfitů na sociální sítě.
Kristýna Holubová: Mám pocit, že to mladí začínají vidět jinak. Není těžké jim otevírat oči. A to je právě jedna z věcí, které nás nabíjí k akci. Na náš swap chodí i žáci středních škol, pomáhají jako dobrovolníci a přemýšlí už jinak než kdysi my. Neštítí se třeba nakupovat v sekáčích, s čímž měla generace našich maminek problém. Ale určitě pořád ještě bude spousta mladých, co na ně Instagram působí.
Takže swap je podle vás cesta k osvětě?
Je to nástroj. Většina z těch, kteří jdou na swap poprvé, tam nejsou proto, aby se chovali ekologicky. Jdou získat nové věci a postupem času vidí, že se tam dá se špetkou trpělivosti sehnat opravdu cokoliv. A pak si uvědomí, že vlastně nemusí tolik nakupovat. Když naši dobrovolníci vidí, kolik tady musí třídit věcí, říkají, že je to nejlepší cesta k odvykání shopaholismu. A také je to cesta, jak si protřídit šatník a zkoušet nové styly.
Kristýna Holubová: Ono je důležité taky zmínit, že necílíme na úzký okruh lidí, kteří se zajímají o záchranu planety a udržitelný životní styl, ale na masu. Náš swap je komunikovaný tak, že je pro všechny. My se s každým, kdo má zájem, pak bavíme, pořádáme různé přednášky a po čase na těch stejných lidech vidíme obrovské rozdíly.
A změnil se nějak váš přístup k projektu od úplných začátků?
Na začátku jsme vůbec neplánovaly, že to budeme dělat dlouhodobě, nechtěly jsme změnit svět. S Kristýnou jsme se tehdy neznaly a první swap vznikl jen jako program v rámci konference neziskovky Bezobalu. Ale bavilo nás to a za čtyři měsíce jsme udělaly další, na který byly zase skvělé ohlasy. Během následujícího, v roce 2017, nastal zlom, kdy přišlo strašně moc lidí, všude byly haldy věcí, venku stály davy s Ikea taškama a přicházející se otáčeli na podpatku, protože se sem nedalo dostat. Tehdy bylo vidět, jak moc věcí všichni máme. Od té doby swapy pořádáme pravidelně, založili jsme i neziskovku, hodně dbáme na doprovodný program a školíme vznik swapu po republice. Celé je to totiž především o změně spotřebních návyků. V rámci doprovodného programu tak učíme lidi, jak a kde nakupovat, bavíme se o materiálech, o oblečení, o tom, že spousta věcí se dá vypůjčit a vyrobit. Třeba v rámci udržitelného obchoďáku, který tento měsíc chystáme, plánujeme diskuse o tom, co vše se dá půjčit, další bude na téma green marketing versus green washing a na programu budou třeba i přednášky o udržitelném šatníku, dílničky pro děti nebo výroba kombuchy. Spolupracujeme také s gymnáziem Na Zatlance a jeho žáci budou provázet studenty z dalších škol a vyprávět jim o udržitelnosti.
Říkala jste, že v počátcích touha změnit svět nebyla. Jaké máte ambice dnes?
Dotáhnout to do bodu, abychom žili v zemi, kde už nebude potřeba swapů. Snažíme se, aby swap byl alternativou nákupu, a aby člověka, když si chce něco koupit, nejprve napadlo, že si může tu danou věc najít z druhé ruky nebo si ji s někým vyměnit. A pak samozřejmě naučit lidi chovat se lokálně a změnit to, aby jejich prioritou u oblečení nebyla pouze jeho cena.
Zajímavé je, že podle statistik unosíme jen 20 procent svého šatníku. Máte nějakou radu, jak ho správně protřídit? Spousta lidí si totiž nemusí úplně vědět rady, jaké kousky k nim pasují a čeho se raději zbavit.
První možností je najmout si stylistku, která vám pomůže, ale to už trošku musíte vědět, kým jste, protože stylistka do vás může projektovat sama sebe. Pak mi přijde super i organizace Slou Kamily Boudové. Na jejích stránkách si můžete třeba stáhnout e-book, jak si vytvořit svůj styl. Já to podle něj zkoušela a myslím, že ho udělala opravdu dobře. Snaží se vás totiž navést, abyste si sama přišla na to, jak si šatník sestavit a protřídit. Ale samozřejmě to není hned.
A kam tedy pak nejlépe odnést vytřízenou módu, když je oblečení všude moc?
Co jde, to bych poslala lokálně – po kámoškách, po tetičkách, po známých a věci, co se nedají dál použít, můžete využít třeba doma na utírání prachu, což už dnes nikdo moc nedělá a lidé si raději koupí hadr v drogerii. A když už to jinak nejde, tak pak doporučuju textilní kontejnery nebo oblečení odnést do Armády spásy. Ale textilu je tolik, že už jsme jím na všech frontách strašně přehlceni. Ani darovat oblečení už není zas tak tak dobrý skutek. Věnovat v zimě bezdomovcům bundy, rukavice a čepice nebo poslat oblečení do míst, kde se odehrála pohroma, to je samozřejmě něco jiného, ale jinak toho mají všude dost. Pokud tedy máte doma něco, o čem víte, že neunosíte, je dobré se toho zbavit co nejrychleji a poslat oblečení zpět do oběhu. Čím déle to totiž v šatníku bude, tím víc kousky ztrácí na hodnotě.
Co by si tedy měl každý v návaznosti na to, jak moc jsme textilem přehlceni, uvědomit?
Že nejudržitelnější oblečení je to, co už máme ve své skříni, to už je totiž vyrobené. Nákup bychom tedy měli nechávat až jako jeden z posledních kroků, a i během toho si říct, že z pěti šatů na léto si třeba pořídíme jedny použité. I to je velký krok. Není potřeba, aby teď všichni najedou přestali nakupovat a zastavila se ekonomika. Jde o to jít na změnu pomalu, a především pak přemýšlet, kolik co stojí, protože každou utracenou korunou dáváme souhlas tomu, co kupujeme. Tím se samozřejmě dostáváme k tomu, že lokální věci jsou v jiné cenové hodnotě a na začátku si řeknete, že tričko za 1200 korun je oproti tomu za 150 drahé, ale ta cena dražšího kusu je kompletní. Lidi mají za práci férově zaplaceno, materiály jsou ekologické nebo to třeba vyrábí česká švadlena, která si nebere 20 korun za hodinu. Navíc, když si koupíte hodnotnější kousek, víc se o něj staráte. A pak je tu taky cena za nošení, což je výpočet toho, co je a není drahé. Počítá se podle toho, kolikrát si danou věc v průběhu let můžete vzít na sebe a jak dlouho vám vydrží. Osobně jsem si taky zkoušela dávat stranou peníze za to, co jsem si chtěla koupit, ale nakonec nekoupila, protože cokoliv si pořídíte mimo to, co opravdu chcete, vás vzdaluje od vašeho cíle.
