Marsell Bendig: Už toho mám plný zuby být pořád podobnej bráchovi!

Herecký samouk loni zazářil v originální černé komedii Banger. Vysloužil si tím nadšené reakce publika, dvě nominace na Cenu české filmové kritiky (jako herec a objev roku) a za měsíc zkusí proměnit nominaci na Českého lva.

Užíváte si tu vlnu zájmu, která se kolem vás zvedla po premiéře filmu na festivalu v Karlových Varech?

Měl jsem z těch krásných ohlasů obrovskou radost, ale byl jsem z toho strašně překvapený. Vůbec jsem nečekal, že by mi toho Banger tolik dal. Když jsem přišel na casting, bavili jsme se o tom, že to bude film natočený na telefon. Byl jsem zvědavý, co z toho bude. A najednou bum – a jedem! Jsme za to moc rádi, hlavně Adam Sedlák. Říkal, že pokud bude návštěvnost v kinech přes 50 tisíc, natočíme druhý díl. Musím mu to připomenout.

Po nadšených ohlasech z kin přišly zaslouženě i nominace na Ceny české filmové kritiky a na České lvy. Ty jste ale trochu čekal, ne?

Na 100 % jsem to nečekal, fakt, upřímně! Čekal jsem, že film bude mít nějaké nominace, ale vůbec jsme nečekali, že jich bude osm na Českého lva. To je úplně neskutečný. A že jsem získal nominace já sám, to je splněný sen. Takhle jsem si to vysnil od devíti let. Stojím doma na sedačce, držím v ruce ovladačku jako cenu za herecký výkon a děkuju všem kamarádům a rodině. Takhle jsem si to představoval. Nominace jsou pro mě obrovský úspěch.

Vnímáte to tak, že váš úspěch má význam pro všechny Romy a může být pro ostatní inspirací?

Samozřejmě. Myslím, že když Rom vidí úspěšného Roma, má tendenci jít v jeho stopách. Píšou nám děcka, že jsme s bráchou jejich inspirace a že jednou budou chtít být takoví, jako jsme my. Nás to nabíjí a motivuje, abychom dělali větší věci a abychom byli víc vidět. Už jenom pro ty děti, které chtějí v životě něco dokázat.

Když víte, že jste vzorem pro děti, dáváte si víc pozor na to, jak vystupujete na veřejnosti nebo v médiích, aby vás někdo neviděl, nevím, třeba s cigaretou?

Určitě. Všichni si dáváme pozor, a když natáčíme videa na YouTube, hodně věcí ze zákulisí lidi neuvidí. Tím nechci říct, že by tam byly drogy, to vůbec ne, ale třeba ta cigareta. Když dělám live stream nebo storýčka, nesmí být vidět ani zapalovač. Všechno musí ze stolu.

Vaše postava Ládi v Bangeru je totální „smažka“, vy jste přitom životním stylem úplně jinde a jste proti drogám.

Úplně. Co se týče životního stylu, je Láďa můj pravý opak. S drogami jsem nikdy v životě zkušenosti neměl a ani bych je mít nechtěl.

Proto je až neuvěřitelné, jak důvěryhodně jste zahrál Láďovy stavy pod vlivem různých drog. Odkoukal jste to od jiných lidí?

Rozhodně. A taky mi radili kluci na place, jak správně vypadat pod vlivem konkrétní drogy. Každá měla na Láďu jiný účinek a já jsem musel být pokaždé jinak naladěný – ospalý nebo naopak úplně vystřelený. Mám to odkoukané ze života od lidí, se kterými jsem vyrůstal. Viděl jsem jejich proměnu, když byli děti a pak se z nich najednou stali feťáci. Viděl jsem, jak chodí po ulici a jenom hrotí, kde si seženou drogy.

Herci někdy mívají problém s tím, že si je diváci natolik spojí s nějakou postavou, že s ním pak komunikují jako s tou postavou. Už se vám stalo, že vás někdo bral jako Láďu a třeba vám něco nabízel?

Ježiš, teď jste mi to připomněla… To se mi stalo v Karlových Varech! Přišla za mnou slečna, reálně si myslela, že fetuju, a ptala se, jestli něco nemám. Myslel jsem si, že si dělá srandu, tak jsem to hrál s ní a říkám jí: „Hele, nemám.“ Ale když jsem viděl její výraz, došlo mi, že to myslela vážně. Nevěděl jsem, jestli mě zkouší, vůbec jsem to nepochopil.

Jak jste vlastně začínal s herectvím? Učil jste se od někoho?

Bavilo mě to od dětství. Měl jsem pořád potřebu si doma vymýšlet. Říkal jsem třeba: „Mami, prosimtě, přijď se podívat do pokoje, tam se celá skříň rozpadla!“ Líbilo se mi, jak mi to mamka, s prominutím, sežrala. Moje ségra je vystudovaná herečka a pak už jsme si doma hrávali scénky spolu. Radila mi při tom, co a jak. Hledala pro mě castingy a díky ní jsem získal svoji první roli v seriálu Lynč

Lynč se dotýkal předsudků a rasové nesnášenlivosti. Setkal jste se někdy osobně s rasistickým chováním, ať už na sítích, nebo v reálu?

Na sítích se dějou hnusný věci, to vám ani nebudu povídat. S rasismem jsem se jinak setkal ve škole, když jsem byl malý. Ale není to jenom tady v Čechách. Když jsme žili v Anglii, šikanovali mě tam za to, že jsem (podle nich) Pákistánec. Proto jsem se tehdy díval na bělochy jako na rasisty, ale časem jsem zjistil, že je to v chování jednotlivců. Tak, jak přistupujete k lidem, budou se oni chovat k vám. Takže když teď přijdu do obchodu, usmívám se, pozdravím a necítím, že by se na mě někdo díval skrz prsty. A zatím jsem se nepotkal s žádným konfliktem kvůli mému původu.

Mě právě mile překvapila vaše pozitivní a vstřícná komunikace, když jsme si domlouvali rozhovor. Když jste nemohl zvednout telefon, hned jste psal zpátky, pak jste psal před rozhovorem, jestli schůzka platí… Působilo to na mě dobře a profesionálně.

Děkuju. Ale já strašně zapomínám, takže si musím všechno hned zapisovat a dávat si upomínky do telefonu. Proto si pak všechno ještě potvrzuju. Musím v tom být hodně zodpovědný, jinak bych všechno zapomněl.

S tou zodpovědností nejspíš souvisí i fakt, že se vám pracovně daří. Vy všichni sourozenci jste úspěšní, bratr Honza zpívá, sestra Soňa dabuje. Je to tím, jak vás rodiče vedli? Díky čemu se vám všem podařilo prorazit?

Měli jsme to tak odmala, že jsme každý věděli, co chceme do budoucna dělat, a rodiče nás ve všem podporovali. Odstartoval to Honza. Když mi bylo čtrnáct, byl už díky SuperStar úspěšný a známý a dodal mi odvahu jít si za svým snem. Věřil jsem, že se mi to jednou podaří. A to se i stalo.

Váš táta taky dělal muziku. Viděl jste v něm vzor?

Taťka cestoval s kapelou Terne Čhave, kde byl lídrem jeho bratr, strašně šikovný muzikant. To byl náš vzor. Jezdili hrát po celém světě, vystupovali jenom pro bílý a to bylo pro nás něco. Říkali jsme si, wow, gádžové znají mýho strejdu a poslouchají jejich písničky!

S bratrem točíte videa, máte společné duety, oba jste byli v SuperStar… Pořád si vás ještě lidi pletou?

Jojo. Jednou jsme šli s Honzou po ulici, zastavila nás taková starší paní a říká mi: „Vy jste Honza Bendig.“ A já: „Nene, brácha je tady vedle.“ Podívala se na něj a povídá: „Ne, to jste vy!“ Začali jsme se smát a ona říká: „To není možný, vy jste jak dvojčata!“ My se tomu vždycky s Honzou divíme, protože my to vůbec nevidíme. Kolikrát jsme se postavili před zrcadlo a pozorovali jsme se – tak kde si jsme tak podobní? Pořád si nás lidi pletou, dokonce i Honzovi už se stává, že mu lidi říkají, že hrál v Bangeru. Zrovna nedávno mi to volal. Už toho mám plný zuby být pořád podobnej svýmu bráchovi. (směje se)

V čem jste rozdílní?

Máme společné zájmy, ale jinak jsme úplně jiní. Honza je extrovert, já introvert. Honza je showman, rád s každým komunikuje a nestydí se. Já jsem spíš tišší, stydlivější. Nikdy jsem nad tím vlastně nepřemýšlel, ale jsme odlišní asi úplně ve všem.

Už jste dal spoustu rozhovorů. Je nějaká otázka, která vás štve? Vadí vám třeba, že se každý ptá na romství?

Na tom romství mě štve, že to vůbec musím řešit. Když se zase vytáhne téma rolí pro romské herce, říkám si, tyjo, jak to řeknu teď? Zároveň ale chci, aby se vědělo o tom, že se nepíšou třeba takové role jako Rom – doktor. A že je potřeba změna. Chodil jsem různě po castinzích a vždycky to bylo stejné, stereotypní téma. Ale nechci, aby to vypadalo, že si stěžuju. Spíš mě to mrzí.