Díky seriálům Zločiny Velké Prahy a Kukačky se Darija Pavlovičová stala během krátké doby nepřehlédnutelnou. Teď ji můžete vidět ve filmu O malých věcech a na podzim se roztančí ve StarDance. Nabytá popularita s sebou nese větší psychickou zátěž, na což herci nebývají dostatečně připravení. Povídaly jsme si právě o tom i o natáčení intimních scén. À propos, Darija se narodila v Praze rodičům, kteří pocházejí z Běloruska a Litvy.
Komolí vám lidi často křestní jméno?
Často. Mám tam dvě písmenka a oni většinou použijí jen jedno.
Opravujete je a vysvětlujete jim, že to jméno není české?
Jak kdy. Je to přece jenom moje jméno, a když mi to je nepříjemný, měla bych je asi opravit, ale někdy si řeknu, že je to vlastně jedno. Stejně to budou komolit dál.
Třeba už ho komolit přestanou, když jste známější. Během krátké doby se objevilo několik zajímavých projektů, ve kterých účinkujete. Teď měl premiéru režijní a scenáristický debut Denise Šafaříka O malých věcech, kde máte roli v jedné z povídek. Oslovil vás Denis proto, že už jste se znali ze seriálu Zločiny Velké Prahy?
Vlastně nevím, na základě čeho mě oslovil. Asi proto, že jsme se znali a nějak jsem mu do toho příběhu seděla.
V tom seriálu jste se poznali docela „důvěrně“, protože jste hráli milence. Jako začínající herečka jste dostala větší roli, která měla i nějakou tu postelovou scénu. Jaké to bylo?
Před tím jsem měla možnost točit s Jurajem Jakubiskem Perinbabu, ale byla jsem tam jen pár dní. Tohle byl můj první velký projekt. Když se na to teď zpětně podívám, spoustu věcí bych udělala úplně jinak. Ale myslím si, že jsem to vlastně zvládla dobře na to, že jsem byla fakt malá a moc jsem nevěděla, co dělat. Ale pan režisér byl dobrej, pod jeho vedením to vyšlo fajn.
Malá? Kolik vám bylo?
Šestnáct.
Někde jste zmínila, že jste byla nervózní z intimních scén. Jak takové natáčení reálně vypadá? Řešili jste milostné scény předem?
Vůbec jsem netušila, jak natáčení takových scén probíhá, a myslím, že by z toho byl nervózní každý. Intimní záležitosti na filmových setech jsou teď velké téma. Tehdy to takovým tématem nebylo. Samozřejmě to bylo takové hodně stydlivé, ale díky bohu všechno proběhlo v pořádku.
Na tom filmu pracovala spousta mužů. Intimní koordinátorky u nás pořád ještě nepůsobí. Byla ve štábu aspoň nějaká žena, která by vám poradila, jak na to, nebo dodávala odvahu?
Nebyla, ale s režisérem a s Denisem jsme si kvůli tomu udělali schůzku o samotě. Řekl nám, jak si to představuje a co po nás chce. Na setu pak vznikaly další nápady, ale když někdo řekl ne, znamenalo to ne.
Kdybyste dnes měla točit něco podobného, vyžádala byste si někoho, jako je intimní koordinátor?
Myslím, že jo. Určitě bych tam chtěla někoho, kdo je v tom znalý.
Víte od kolegyň hereček, že s tímto měly při natáčení problémy?
Samozřejmě. Nechci nikoho jmenovat, ale je toho spousta.
Nebudeme prozrazovat pointu vaší povídky ve filmu O malých věcech, každopádně se tam toho neděje tolik fyzicky, byť úplně snadné to asi nebylo. Tohle natáčení bylo v pohodě? Znali jste se s Oskarem Hesem, který hraje vašeho partnera?
S Oskarem jsme se znali jen okrajově, ale bylo to hrozně fajn a teď jsme dobří přátelé.
Filmové povídky balancují na tenké hranici mezi černým humorem a temnotou. Sedlo vám takové nastavení?
Myslím, že je to vlastně hodně „denisovky“ specifické. Jako by to zrcadlilo Denisovu osobnost. Vždycky je hodně na hraně, ale většina věcí, co dělá, má hlubší dimenzi.
Máte vysněného řežiséra, se kterým byste chtěla pracovat?
Nemám specifické přání. Na světě je spousta skvělých režisérů, ale pořád je tady taky spousta mladých, o kterých ani nevíme, že jsou skvělí, například právě Denis. Ale nedávno jsem si řekla, že už nebudu dělat projekty, se kterými nesouzním a které mi osobně nepřijdou zajímavé. Myslím si, že je to dobrý krok.
Můžete dát nějaký příklad, s čím nesouzníte?
Třeba komerční televize.
Teď se objevuje dost mladých tvůrců i dobře psaných ženských rolí, tak asi budete mít z čeho vybírat. Máte už něco ve výhledu?
Teď točím seriál pro Českou televizi, který dělají Majk Samir a Matěj Chlupáček, jmenuje se to To se vysvětlí, soudruzi. Je to z osmdesátek a odehrává se to v ústavu, který zkoumá paranormální aktivity. Je to strašně dobře napsaný, těším se na výsledek. A dál ve výhledu nemám nic, jenom tancování.
Dřív jste tančila a chtěla jste jít na taneční konzervatoř, takže StarDance pro vás není úplně skok do neznáma.
Tančila, ale to už je hodně dávno. Na základní škole jsem chodila na baletní přípravku a zatančila jsem si ve Státní opeře v jednom představení. Na konzervatoři jsem taky měla tance, ale to jsem spíš chodila za školu. A taky jsem teď byla skoro třičtvrtě roku pořád nemocná s antibiotiky, takže jsem i přemýšlela, že bych odstoupila, kdyby se to nezlepšilo, ale snad to bude dobrý.
Je konkrétně nějaký tanec, na který se netěšíte nebo kterého se bojíte?
Trošku se bojím rychlých tanců, ale vesměs se teď těším a mám pocit, že nic není problém. Ale to ještě určitě přijde.
Nárůst popularity už jste si zažila, ale StarDance to nakopne ještě víc. Účinkující bývají vystavení velkému tlaku, bude je hodnotit porota i diváci, bude se řešit, kdo jak vypadal a jestli se usmíval málo nebo moc… Toho se nebojíte?
Bojím. Bojím se toho vlastně hrozně moc. To, co si o mně lidi myslí, je teď něco, s čím mám psychicky docela problém. Ale řekla jsem si, že už jsem zažila spoustu nepříjemných komentářů a blbých poznámek, a myslím si, že už to snáším mnohem líp než dřív. Mám z toho strach, ale je to přirozený. Jsem snad nejmladší účastník, co tam kdy byl.
To stačilo jen tak si sama říct, že to hodíte za hlavu, nebo vám po psychické stránce někdo pomáhá?
Chodím pravidelně na terapie a všechno samozřejmě probíráme s mojí terapeutkou.
Herectví je psychicky náročný obor, ale dřív se duševní hygiena příliš neřešila. Věnuje se práci s psychikou mezi herci větší pozornost už i na školách?
Na konzervatoři nám v prvním ročníku oznámili, že máme na škole něco jako psychologa, jenže to byla zástupkyně ředitele, takže za ní vlastně nechtěl nikdo chodit. Proč by si podkopával nohy. Je super, že se to téma začalo otevírat, ale myslím si, že na školách je to pořád hodně opomíjená záležitost. Spousta malých dětí na školách má velké psychické problémy, je to ale hodně komplikovaný. Buď není čas to řešit, nebo jsou to třeba nějaké rodinné záležitosti, které jim nedovolují se tím zabývat. Je toho moc a myslím, že by na školách taková pomoc měla být k dispozici mnohem víc.
Nezvažovala jste, že byste to byla právě vy, kdo bude tohle téma víc tlačit na sítích nebo v rozhovorech?
Ráda bych, ale nemyslím, že mám takovou sílu. Často o tom mluvím, ale přijde mi, že lidi spíš řeší, odkud jsou moji rodiče, a když mluvím o tady těch tématech, nikoho to moc nezajímá.
Mě to zajímá. Myslím, že herci bývají často hodně citliví a tím pádem i hodně zdranitelní. Dost velkých herců trpělo depresemi a už se to bralo tak, že je to normální jev. Lidem ani nedochází, že za tím výkonem na obrazovce nebo v divadle je obyčejný člověk, který trpí.
Je to tak. Často se taky říká, že nejseš dobrej herec, dokud nemáš psychický problémy. To je taky k zamyšlení. Psychické záležitosti by neměly definovat člověka v jeho schopnostech a v tom, jaký je, i když je to samozřejmě jeho součástí. Podle mě to není charakterový rys, který by měl ovlivňovat názory lidí na to, kdo je a kdo a není dobrej herec.
Kdyby za vámi přišla kamarádka nebo třeba mladší sestra s tím, že chce jít studovat herectví, co byste jí v tomto ohledu poradila?
Mám mladšího bráchu a ten ve mně asi viděl vzor, stejně jako já jsem ho viděla ve své starší sestře. Chtěl chodit na dramaťák a být herec jako já. Když přišla otázka na to, kam půjde na střední školu, řekl konzervatoř. Tak jsem si s ním šla sednout a popovídat si. A říkám mu, že jako jeho ségra a jako herečka bych mu doporučila fakt nechodit na konzervatoř. Třeba si počkat, vystudovat jinou střední školu a pak jít na DAMU. Herec ani nemusí být nutně vystudovaný. Ale rozhodně si myslím, že je lepší dát tomu čas. Na konzervatoře nastupují děti v hodně mladém věku, žádá se po nich strašně moc psychické a fyzické práce a myslím si, že to není dost dobře podchycené tak, aby z toho ty děti vycházely úplně v pořádku. Kdybych tedy měla něco doporučit, tak rozhodně nechodit na konzervatoř. A jinak zajímat se o okolí, prožívat život, číst knížky, koukat se na filmy a pozorovat a poslouchat lidi.
Děláte to taky tak?
Ano, ráda pozoruju lidi.
Co kromě terapie vám pomáhá k psychické pohodě?
Hlavně to, že jsem zpomalila, přestala jsem na sebe klást tak velké nároky, přestala jsem pořád někam pospíchat a říkat si, že potřebuju všechno rychle. Myslím si, že všechno má svůj čas. A taky hodně času trávím v přírodě, to je moc fajn. Nekoukat se do telefonu, nebýt na sociálních sítích a tak.
Dobrý antistresor jsou taky zvířata. U vás na Instagramu jsem viděla kočičku Sphynx, ta je vaše?
Úžasná kočka. Je sestry, která s námi teď bydlí. Já mám koně, to je taky můj velký antistresor. Hlava se najednou soustředí na to zvíře a nesoustředí se na myšlenky, které proudí hlavou, a všechno je pak mnohem lepší.
