Vždycky byla hodně paličatá, ale s dětmi v sobě našla víc pochopení. Jak se žije Markétě Plecháčové, zpěvačce z dua Verona a manželce jednoho z nejuznávanějších českých designérů?
Vaše hudební kariéra ve skupině Verona začala v roce 2002, v době, kdy jste byla ještě dítě, bylo vám sedmnáct. Jak na tu éru vzpomínáte?
Verona hudebně nikdy úplně nebyla můj šálek kávy, vždycky jsem dávala přednost černošské hudbě, ale hrozně moc mi dala. Myslím, že v životě je všechno tak, jak má. Měla jsem jít na konkurz do Verony a měla jsem pak šestnáct let zpívat. Díky kapele jsem se mohla od sedmnácti sama živit, bylo to bezvadný. Dalo mi to svobodu. Kdybych zpívala jazz po kavárnách, tak by mě to sice naplňovalo, ale nemohla bych tolik cestovat nebo si koupit auto hned, jak jsem dostala řidičák. Komerční sféra člověka uživí.
Vy se s manželem Janem Plecháčem kariérně doplňujete. Když jste spolu začínali chodit, byla jste slavnější, a postupem let se to prohodilo.
Taky mám pocit, že jsme si to vyměnili. Tehdy jsem dávala rozhovory hlavně já a teď Honza (Jan Plecháč, umělecký ředitel sklárny Moser, pozn. red.). Naše role se prohodily a je to bezva. V této životní fázi jsem hodně doma s našimi třemi dětmi a moc si to užívám. Vyrůstala jsem ve skvělé rodině, vždycky jsem věděla, že děti pro mě budou priorita číslo jedna.
Markéta a Jan Plecháčovi pro WHAT, video: Maila Vašíček
Nechybí vám publikum?
Publikum dává energii, byla jsem na to zvyklá a je to příjemné, ale mnohem víc mě bavilo lidi dobíjet. Motivovat je a rozveselovat. Byla jsem ráda, když jsem ve druhé řadě viděla Frantu a vedle něj jeho ženu, se kterou se potkali na našem vystoupení před rokem, podobné příběhy mě bavily. V jednu chvíli jsem přemýšlela o práci v rádiu, ale nakonec jsem se do toho nepustila. V rádiu nevidíte zpětnou reakci, jen mikrofon a zeď. A já neumím mluvit bez interakce, chytám se věcí, které vidím kolem sebe, vyhovuje mi akce a reakce. Moderování v rádiu mi nešlo, bylo to strnulý.
Mateřská je obdobím rozcestníků. Ještě je brzy, ale víte, jakým směrem se vydáte?
Nejstarší syn zrovna začal chodit do školy, prostřední dcera do školky a nejmladší dceři je teprve rok, tak uvidím, kdy se budu vracet. Ale malé děti mě fascinují. Baví mě jejich otevřenost, baví mě je pozorovat a vést. Ne učit, ale spíš jim ukazovat varianty. Přemýšlím, že si udělám montessori kurz, jejich způsob vedení dětí, výchova nevýchovou, mě hodně oslovuje, sama s dětmi mluvím jako s dospělými. Občas se sice doma dostaneme do bodu, kdy si říkáme – tak tohle máme za to, že se snažíme na všem domluvit –, ale děti jsou boží, jaké jsou. Pedagogické minimum už mám a myslím, že až budou moje děti o chlup dál, možná se vrtnu tímto směrem.
Působíte velmi klidně, přitom se třemi dětmi musíte mít celkem kvapík.
Od doby, co mám děti, se ve mně vzala taková dávka trpělivosti, až mě to samotnou překvapilo. Jsem beran a navíc jedináček, vždycky jsem byla hodně paličatá, ale s dětmi jsem v sobě našla víc pochopení. Přišlo to samo. Možná je to zkušeností, možná věkem, ale dostala jsem se do klidu. Dobře vím, že kdybych byla neklidná, doma bude už úplný blázinec. Honza hodně pracuje, pak přijde domů, děti na něj naskáčou, je rád, že je doma klid. K harmonii mi hodně pomáhá i sport. Miluju běh, nejvíc běhám na chatě, mám tam v lese místo, kde se vydýchám a odhodím, co mě tíží. Třikrát se nadechnu, vydechnu, po čtvrté vyfouknu. A poděkuji místu, že mi pomohlo.
