Přestože se její oblečení objevilo na nejprestižnějších sportovních událostech světa, mluví o sobě se skromností a pokorou jako o holce z vesnice. Multitalentovaná designérka Zuzana Bahulová, která své zkušenosti bývalé veslařky využívá k navrhování kolekcí pro nejúspěšnější sportovce planety, sklízí v zahraničí nevídaný úspěch. Co zajímavého měla připraveného na odloženou olympiádu, kdo ze sportovců jí přirostl k srdci a jak se změnily trendy v oblékání závodníků od dob jejího dětství?
Letní olympiáda v Tokiu byla kvůli koronaviru odložena na příští rok. Objeví se na ní nějaké vaše dresy?
Jsou připravené dvě mnou navrhované kolekce, a to pro veslařské týmy z Německa a Izraele. Jenže vůbec netuším, co se s nimi bude dít, jestli vůbec nakonec olympiáda proběhne, nebo ne. Sice se posunula na příští rok a včera jsem mluvila s manažerem, který si myslí, že se vše uskuteční, ale já jsem trošku nervózní. Na olympijských kolekcích totiž strávíte o trošku víc času, protože i manažerům, kteří vám práci zadávají, velmi záleží na tom, aby dresy vypadaly dobře, aby sportovci byli spokojení a dobře se jim v nich závodilo. Takže se na tyto kolekce klade o něco větší důraz než na kolekce pro světové poháry a mistrovství světa.
Spolupracujete tedy především s veslaři?
Ano. Tím, že jsem sama veslovala, ukotvila jsem se u veslařů a navrhuji především pro ně. Dlouhodobě spolupracuju s firmou, která sídlí v Německu v Berlíně, kde se dresy šijí. Exotické pak pro mě bylo navrhovat pro tým jamajských bobistek na zimní olympijské hry. Před sedmi lety jsem třeba zase vymyslela kombinézu pro Maďary, kteří ji používají na veškerá mistrovství, světové poháry i na olympiády dodnes, jen se dělají další kusy pro ty, co se do reprezentace dostanou. Takže když by se to bralo do detailu, spolupracuji tedy i s Maďary nebo Nory. Právě pro úspěšného norského skifaře Olafa Tufteho jsem navrhla osobní kolekci, a ještě jednu další s norskou vlajkou. No a jemu se to tehdy tak zalíbilo, že je zavedli i do národního týmu. A už je to osm let, co je používají. Třeba mou vestu vnímají jako něco VIP, co dostávají ti nejlepší v norské reprezentaci. Musím říct, že právě to je pro mě obrovská čest, jelikož Olafa Tufteho beru jako hrdinu, který si na nic nehraje, je lidský, a přitom toho tolik dokázal.
Se svými klienty se běžně setkáváte i v zahraničí, kam za nimi jezdíte nasávat atmosféru. To musíte mít spoustu zážitků…
Já se s nimi v zahraničí setkávám hlavně proto, že jsem za posledních jedenáct let vlastně byla skoro na všech mistrovstvích světa a světových pohárech, kde za mnou sportovci dochází do centrálního stánku na závodištích. Přesně tak za mnou asi dva roky zpět v Linci přišel i Olaf Tufte, který chtěl, abych pro něj vytvořila další kolekci. Dal se do hovoru s mým šéfem, který oblečení, co navrhnu, vyrábí, a nakonec mu řekl, že věci chce navrhnout ode mě, tak se už dál bude bavit se mnou. Víte, já jsem holka z vesnice a on hrdina, o němž mi v deseti letech vyprávěl Václav Chalupa, který proti němu závodil. No a najednou tenhle hrdina přišel s tím, že je tak spokojený s mou kolekcí, že chce další věci. To mě tehdy strašně potěšilo. Že mi důvěřuje a je přesvědčen o tom, že když oblečení připravím já, dobře to dopadne. Jsou to silné okamžiky, když vzpomínám, jak jsem začínala s veslováním, a právě Václav Chalupa nás přišel na mistrovství České republiky motivovat a ukazoval nám fotky ze světových závodů nebo medaile. Vím, že mi ty obrázky utkvěly v paměti. A když v pozdějším věku ti samí lidé přicházeli do našeho stánku a postupně se budovala vzájemná důvěra, neuvěřitelně mě to těšilo.
Vy sama jste dřív veslovala, dokonce máte 40 medailí z mistrovství České republiky. Co vám v té době na sportovním oblečení chybělo nejvíc?
Když jsem začínala, měla jsem velikánské tričko pod kolena, které nešlo zakasat do elasťáků. V klubu se totiž oblečení půjčovalo. Když mi pak bylo okolo čtrnácti let, nechala jsem si udělat kombinézu na míru, která byla sice krásná, ale bez potisku, protože ve veslování se to tehdy ještě moc nepoužívalo. Třeba také materiály jsou dneska výborné, hezky vás chrání, větrají, nezpotíte se a neonemocníte. Když je venku zima, tak vás tričko hřeje, když je vedro, tak vás chladí, mají stříbrná nanovlákna, jsou antibakteriální a nesmrdí. Materiály jsou jinde, než kde byly. Oblečení je celkově kvalitnější, což já jsem ještě jako dítě neměla, protože se veslovalo v tom, co se po někom podědilo nebo v tom, co v klubu prostě bylo. Dneska, když jdou děti na vodu, chtějí být všichni vystajlovaní a sladění. Pro mě jako designérku je pak výhodou od minulých let také to, že se na oblečení můžu pořádně vyřádit, používat víc barev a nejrůznějších potisků, což mě strašně baví.
Takže vám týmy nechávají volnou ruku? Měla jsem vždycky pocit, že designéři mají od sportovců hodně striktní zadání.
Musím zaklepat, že mám štěstí na zákazníky. Protože veslaři jsou sice konzervativní, ale zároveň chtějí, abych přišla pokaždé s něčím úplně novým. Každý tým chce ukázat, že má něco jiného než ostatní. Takže myslím, že například u zmiňovaných izraelských paralympioniků, jsem se mohla vyřádit hodně, i když byli striktní v odstínu modré a nechtěli, abych nějak výrazně znázorňovala hvězdu. No a samotné návrhy pak kolikrát vznikají tak, že vezmu kus papíru, nebo klidně ubrousku od kávy, a udělám jednoduchou skicu, kterou se sportovci interaktivně komunikuji přímo při navrhování, což se mi osvědčilo nejlépe. Protože právě při prvotní myšlence musíte cítit, kam ten člověk směřuje. Například severské státy jsou více konzervativní a Brazilci mají zase rádi oblečení víc barevné, což všechno zjistíte, když jste s nimi v přímém kontaktu.
V návrzích velmi často pracujete se symbolikou jednotlivých států. Na jaké znázornění jste nejvíc pyšná?
Ano. Většinou vycházím z národních symbolů a barev, protože abyste se dostali na olympiádu jako sportovec, tak musíte být nejlepší v té dané zemi, což znamená spoustu odříkání a tvrdé dřiny. Je tedy jasné, že sportovci jsou pak hrdí na to, že mohou svůj stát reprezentovat a chtějí to patřičně ukázat. Musím říct, že já osobně jsem asi nejvíc hrdá na svou práci pro bobistky z Jamajky, kterým jsem na záda oděvu nakreslila ptáčka a využila u toho, že jsem studovala malbu a animaci. Ono je totiž pro spoustu designérů problém, že jedna věc je motiv navrhnout v počítači a druhá zase aplikovat ho na střihy tak, aby celek na sportovcích dobře vypadal. Myslím, že povedená je i kolekce pro německý tým do Tokia, protože tam vznikla myšlenka, že budu pracovat s bambusem. Vypadá to tedy tak, že německá orlice má v podkladu bambus typický pro Japonsko, který navrchu přechází barevně do německé vlajky. V kolekci pak vycházím z barev společných pro Německo i Japonsko, čímž chceme říct, že Němci respektují Japonsko jako stát i jejich národní tradice. Když se ale nebudeme bavit jen o jednotlivých týmech a reprezentacích, tak jsem asi nejvíc pyšná na to, že jsem navrhla už druhou kolekci pro Mezinárodní veslařskou federaci, která vychází z rozfázování veslařského pohybu. Vysněnou metou je pak vytvořit něco i pro český tým.
Jak se vlastně cítíte, když vidíte sportovce závodit ve vašich dresech? Fandíte jim?
Musím říct, že třeba bobistky z Jamajky jsem sledovala hodně. Veslařů v mnou navrženém oblečení pak kolem mě chodí dost a největší radost mi dělá asi to, že jsou s mou prací spokojení. Výsledek závodu totiž závisí hlavně na tom, jak dobrého máte trenéra, loď a jak velký talent. V den závodu si pak prostě musí sednou hodně okolností. Štěstí je vrtkavé, a i na něm závisí to, zda nakonec medaili získáte, nebo ne. Ale když se jim to podaří, jsem hrdá. Třeba v Riu jsem viděla na stupních vítězů stát Němce a Nory v mém oblečení. No a nedávno jsem sledovala video s významnými sportovními okamžiky. Objevil se tam člověk z Nigeru, který skoro neuměl veslovat, ale bylo potřeba aby v daných sportech byly vždy i rozvojové země, takže ho nominovali. No a já mu asi týden před OH v Londýně navrhovala dres, který vycházel z jeho národních barev. Sice moc lidí neví, že jsem to dělala já, ale mě to potěšilo.
