„Občas se na vás přijde podívat celý štáb. V Česku zatím chybí intimní režiséři, kteří podobné situace řeší. V zahraničí už je to běžné,“ dodává v rozhovoru pro WHAT herečka, která excelovala v seriálu Kukačky a minisérii Podezření. Kromě herectví si ale hýčká i pekařský „vedlejšák“ a sní o respektující komunikaci mezi režiséry a herci.
Čím právě teď nejvíc žijete?
Zrovna mě čeká měsíc volno. Skončila mi divadelní sezóna, dočetla jsem audioknihu. Právě teď ze mě všechno spadlo, takže si užívám každou vteřinu, protože přes celý rok jsem ve stresu. Permanentně se musím na něco připravovat. Konečně čtu knihy, které chci, chodím do kina, spím, kolik potřebuji, mám novou brigádu… Taky jedu do Karlových Varů na festival, to je společensky náročné, pak s kamarádkama z gymplu na dovolenou k moři, a pak se začínám připravovat na srpen, kdy budu točit jeden celovečerní debut. Zatím se na všechno těším, je to fakt hluboký a nádherný pocit.
Kromě herectví pečete sušenky pro jednu vinohradskou kavárnu. To je celkem zajímavý protipól.
Je to tak! Pečení sušenek je taková moje jistota už dva roky. Sušenky mě nikdy nezklamaly. U sušenek vám nikdo neřekne – ty vole, tahle sušenka je vyloženě hnusná, ta je uplně blbá. Sušenku maximálně nedojíte, jste k ní lhostejný. U divadla a filmu je to jiný, tam to schytáte víc, tam se vás při reakcích hluboce dotýkají vnitřně. Teď už jsem povýšila, dokonce docházím na brigádu do jedné pekárny a jsem tam extrémně šťastná. Odpočinu si a nemusím komunikovat s lidmi.
Herectví je postavené na neustálém hodnocení. Jak to zvládáte?
Jak kdy. Číst recenze je jedna věc, ale také dostáváte okamžitou zpětnou vazbu od režiséra. Mám ráda konstruktivní kritiku, dokonce ji vyžaduji, ale rozčiluje mě nevybíravé a necitlivé jednání. Jsou režiséři a režisérky, se kterými se mi pracuje těžce. Na druhou stranu vím, že pro někoho taky nejsem ideální materiál. Komunikace s lidmi je obecně těžká disciplína a komunikace s hercem je ještě složitější. Jenže když jste režisér, musíte to umět. V tomhle oboru je to jedna ze základních věcí. Jsou lidi, co mají pocit, že s herci jednají skvěle, že jim přece říkají pravdu, a herci ji musejí vzít, jen jsou zbytečně citliví.
Necitlivý, traumatizující přístup k hercům je téma, které se v poslední době otevírá stále čatěji. Starší generace herců a hlavně hereček brala jako normu, že někdo neustále hodnotí velikost zadku, prsou, stehen apod. Dnes se to mění.
Je mi dvacet sedm a mám pocit, že jsem generačně někde na pomezí. Začínala jsem jako hodně mladá se staršími herci, takže tohle dobře znám, vím, jak to chodí. Někdy bych se strašně ráda vrátila na DAMU a viděla, jak to tam dnes mezi mladými lidmi je, myslím, že se to teď hodně hýbe. A určitě to jednou nebude tak, že na sebe lidi nebudou moct sáhnout, jak starší generace shora volají. Pořád jsme přeci umělci, chceme tvořit, dělat věci. Ale s respektem. Až se bude zkoušet něco, co nám bude nepříjemné, budeme to umět komunikovat a řekneme: „Hele, tady už překračujeme hranici, se kterou nejsem OK.“ A domluvíme se tak, aby to oběma stranám vyhovovalo. Nebude se to brát stylem: „Ježišmarjá, ten nebo ta si zase vymýšlí. To za nás blablabla…“ Lidé si pomalu uvědomují, že když je něco za čárou, musejí to říct nahlas. Ne že nic neřeknou a za rohem situaci přihrotí. Tvůrčí práce je o komunikaci. A nastavením hranic jste paradoxně svobodnější a o to víc toho zvládnete a vytvoříte.
Našla jste vy sama odvahu se vymezit, když se vám něco nezdálo?
U mě je respekt zásadní, na spoustu věcí jsem ale měla celkem štěstí. Svou první postelovou scénu, která se ani neodehrávala v posteli, jsem měla v minisérii Podezření. Režisér Michal Blaško je velmi empatický, nenechal nás to dělat tisíckrát. A postaral se o to, aby byl uzavřený plac. Když jsem měla scénu ve vaně, na kameře byla vidět jen moje hlava, ve vodě jsem na sobě měla plavky. Když někdo do místnosti ze štábu vešel, bylo to jen z nevyhnutelnosti a ani se mým směrem nepodíval. Všichni se chovali nanejvýš profesionálně. Přitom být ve vaně v plavkách je vlastně úplná prkotina, pro někoho ale být nemusí.
Na jiném natáčení to takhle příjemně neprobíhalo. Měla jsem být nahoře bez, sice zády ke kameře, ale raději jsem to s agentkou a režisérem předem řešila. Režisér řekl: „Neboj, budeš tamhle v sadu, nebude nic vidět, jen si sundáš tričko.“ Když se ale začalo točit, přišel se celý štáb podívat. Bylo to před lety, nebyla jsem schopná se vzepřít, nechtěla jsem zdržovat, ale přišla jsem si ponížená. Teď už bych si vše domluvila konkrétně, znovu se před natáčením scény přesvědčila, že nikdo, kdo nemá být, nebude u monitoru a nikdo, kdo není nezbytně potřeba, tam nebude okukovat. Ale úplně správně bych se o to vůbec neměla starat. Má to být samozřejmost. Režisér s asistentem režie by měli hlídat, aby v podobných situacích všichni vypadli. Bylo to nefér.
V podobných momentech si člověk uvědomí, jak by měl správně jednat, až zpětně.
V zahraničí je dnes naprosto běžná pozice intimního režiséra. Včera jsem poslouchala rozhovor se Sydney Sweeney, hraje v seriálu Euforie, kde je hodně odvážných scén. Herci si s intimním režisérem předem sednou a přesně si řeknou, co bude jak probíhat. Ještě v den natáčení za vámi intimní režisér přijde a znovu se zeptá, jestli jste v pohodě s tím, na čem jste se dohodli, a pokud ne, tak se to přerežíruje tak, aby to bylo OK. Intimní režisér mimo jiné kontroluje průběh práce, aby nedocházelo ke věcem, na kterých se s hercem nikdo nedomluvil předem. Herci se díky intimnímu režisérovi cítí na natáčení bezpečně a mohou víc tvořit. Neparalyzuje je stud, nikdo není traumatizovaný. Protože sexuální scény nejsou příjemný nikomu. Fakt nikomu. V zahraniční už začíná být přítomnost intimního režiséra norma, snad se to k nám taky dostane. Je otázka, kdy si dá někdo něco podobného jako první do smlouvy. Akorát tu v Česku asi není nikdo vhodný pro tuhle práci. Už se ale pomalu pár lidí na tuto pozici vzdělává, což je fantastické.
Zmínila jste, že máte agentku. Jak pracuje?
Stará se mi o závazky, v podstatě mi dělá kalendář, řeší honoráře a smlouvy. Práci ale nehledá, takto to u nás nefunguje. Je tady málo příležitostí, všichni vědí o všech.
Inovativní přístup obhajujete i v divadle, jste zastánkyní blokového hraní.
Souborové divadlo je přežitek z minulého režimu, který v dnešní době rozmanitých příležitostí nedává tolik smysl. Blokové hraní je vzhledem k člověku udržitelnější. Víte, že určitý týden hrajete divadlo, tak nebudete točit. Protože jinak musíte pořád dělat ústupky, pořád řešíte půlden tady, půlden jinde. A musíte, protože pouze divadlem je spíš nemožné se uživit. Stávalo se mi, že se mi věci sešly v jeden den, i proto je pro mě dobré mít agentku, která má můj diář a ví, kdy mám představení. Když jsem vyřízená, točím od rána a pak mám jít večer v šest hrát, začnou mi padat oči a nedokážu si představit, že si na sebe vezmu kostým. Navíc se přemáhám a práce mě nebaví, dokonce mě bolí. Nechci, aby se mi to dělo. Snažím se práci redukovat, abych ji dělala vědomě. Momentálně jsem finančně ani ne na svém normálu, je to trošku níž a až mi bude vyloženě téct do bot, asi budu muset vzít i nějakou práci, kterou extra dělat nechci. Ale zatím chci dělat, co mě baví. Ještě nemusím živit rodinu.
Přemýšlela jste někdy o kariéře v zahraničí?
Bylo by to fajn, ale musela bych si na to udělat čas a prostor. Mám moc ráda evropský film, ale dostat se do něj je obtížný. Navíc já nejsem výrazný typ, jsem spíš jemný typ, ale tvárný. Pro zahraniční produkce, které tu točí, ale myslím moc ideální nejsem. Často tu hledají výrazný typ, židovku, krasavici a tak dál a to já moc nenaplňuju. Do Ameriky bych ráda a vlastně bych tam ani nemusela hrát. Nevadilo by mi vrátit se po deseti letech do Kalifornie, kde jsem byla na střední.
Vy jste v sedmadvaceti laureátka, nasbírala jste celkem dost ocenění, třeba Thálii pro umělce do 33 let nebo Cenu Jiřího Adamíry. Jaký je to pocit?
Je to příjemné, ale nezakládám si na tom. Když si někdo všimne vaší práce, ocení ji, vnímá ji, je to milé, super motivátor, skvělý nakopnutí. A Thálie nebo nominace na Českého lva mi rozhodně dodaly jistotu.
Myslíte, že byste byla vnitřně nejistější?
Možná. Ale třeba kecám. Třeba by lidé ode mě neměli tolik očekávání. Nebo bych ta očekávání tolik neřešila. I když vlastně ani nemám pocit, že by na mě někdo tlačil. Člověk tlačí hlavně sám na sebe.
