Jsou sportovci, jejichž plakáty zdobí statisíce dětských pokojů a suvenýry s jejich podobiznou vydělávají miliony. A pak jsou ti druzí. Ti, jejichž život je hořkosladkým příběhem, a ačkoliv se jejich úspěchy nelesknou o nic méně, často se o nich nemluví. Jednou z nich je i Markéta Pechová. Žena, které ve dvanácti letech našli nádor na stehenní kosti, a i přes chemoterapii jí nakonec museli dolní končetinu amputovat. O rok později pak kvůli nádoru přišla také o část pravé plíce. I přes nepřízeň osudu ale nikdy nepřestala bojovat a stala se první hendikepovanou plavkyní, která pokořila kanál La Manche. Jak čerpala sílu, proč závodí se zdravými a kde plavala mezi odpadky?
Slova jako vzdát se nebo nemožný ve vašem slovníku asi nemají místo. Jak jste tohoto životního postoje docílila?
Přišlo to přirozeně, i když tedy na La Manchi jsem pocit, že to vzdám, měla hned dvakrát. Ale nikdy, ani během mé nemoci, mě nenapadlo, že bude konec, že to nedokážu překonat. Myslím, že svojí roli hraje také to, že jsem onemocněla už jako dítě. Takže to bylo přirozené chtění dítěte žít.
Najít sílu ale asi muselo být občas těžké.
Touha žít přišla hned, života jsem se vzdát nechtěla. Hlavně kvůli tomu, aby rodiče netrpěli, že jim zemře dítě. Přestože mi totiž bylo dvanáct let, v hlavě jsem měla přesně tuhle myšlenku. S hendikepem jsem se tedy pak v uvozovkách vyrovnala, ale spousta věcí mi začala docházet ještě během dospívání. Třeba to, že prostě není úplně hezké nemít nohu.
Co pro vás tehdy byla ta pomyslná psychická berlička?
Já vlastně ani nevím. Píšu teď knihu o svém životě, a když na to všechno vzpomínám, vůbec nechápu, že jsem to přežila. Neměla jsem tehdy nic ani nikoho, ke komu bych se upnula. Když to řeknu blbě, tak ani rodiče mi tehdy neuměli pomoct, protože sami byli v čudu, takže se nikdo moc nezajímal o mě a o to, jak mi je.
Proto jste začala se sportem?
S atletikou jsem začala až v šestnácti, ale samozřejmě sport pomáhal. Když sportujete, tak nemyslíte na nic, nebo minimálně nemáte špatné myšlenky. Fyzicky vás to unaví, vyplaví endorfiny a navodí dobrý pocit. Navíc se potkáváte s lidmi, se kterými můžete mluvit o sportu i o životě. Myslím, že i kdybych si tenkrát nevybrala sport, třeba bych sbírala známky, šlo totiž o to někam vypadnout, s někým se potkat a nasměrovat se od negativních věcí jiným směrem.
Brala jste tedy v té době sport jen jako formu odreagování, nebo jste měla větší ambice?
Nic jsem od toho nechtěla. A ze začátku jsem na závody jezdila jen proto, že mi ostatní řekli, že na nich bude legrace a já ty cesty brala tak, že jedu s partou na výlet. Nechtěla jsem někde exhibovat a předvádět se před lidmi.
A kdy se myšlenky na úspěch začaly objevovat?
Po čase začnete potřebovat nějaký cíl, něco, proč se zlepšovat. Nechce se vám totiž jen tak plavat dvacet kilometrů, to se nepřinutíte, v rámci soutěže ale ano. Postupem času jsem se tedy opravdu začala chtít závodů účastnit. Ve dvaceti jsem totiž zjistila, že i jako hendikepovaná můžu plavat se zdravými, což pro mě bylo vysvobození. Hendikepovaní totiž nemají dálkové plavání. No a po nějaké době mi došlo, že když trošku přidám, můžu se i umístit. A tak jsem zrychlovala. Původně jsem se ale rozhodně se zdravými nechtěla srovnávat nebo je nějak dotahovat, ale byla to pro mě jediná možnost, jak dálkově plavat.
Někteří hendikepovaní sportovci, s nimiž jsem se setkala, mi vyprávěli, že je sport v určitých ohledech změnil, pomohl jim se sebevědomím nebo najít sebe sama. Vnímáte to také tak?
Sport je pro mě mojí součástí, mám díky němu dobrou fyzičku a nemarodím. Vím, že kdybych neplavala, určitě bych se věnovala něčemu jinému. Jenže voda mě vždycky bavila nejvíc, protože i člověka s takovou dávkou energie, jako jsem já, vždycky pořádně vyšťaví. A když z vody vylezu, mám pocit, že jsem něco dělala.
Z holky, co jezdí na závody jen jako na výlet, se ale nakonec stala jedna z nejlepších dálkových plavkyň u nás. Co to pro vás to označení znamená?
Já vím, že už je to dlouho, ale dodnes, když mě někdo potká na ulici a začne mi gratulovat, že jsem překonala La Manche, nevnímám to, jakože jsem něco dokázala. Prostě jsem plavec a každý plavec má nějakou metu, každý jinou. Tou mojí byl La Manche, a tak jsem ho šla plavat a neřešila, jestli jsem hendikepovaná nebo jestli budu první na světě. A prostě to tak bylo.
Myšlenku přeplavat průliv jste ale původně vyslovila z legrace. V jaký moment se pro vás stala skutečností?
Když jsem o La Manchi ze srandy mluvila, zvládla jsem uplavat nejdál pět kilometrů. Po několika letech od té myšlenky jsem začala závodit už jen v dálkovém plavání, přestěhovala se do Liberce a tehdejší trenérka mi řekla, že bych do toho měla jít, protože bych to zvládla. A tak se najednou začalo rýsovat, že se La Manche prostě stane. No a když mi pak přidělili číslo, věděla jsem, že už plavat prostě musím, aniž bych to vlastně úplně chtěla.
Musela jste překonat spoustu překážek jako křeče v noze nebo extrémně studenou vodu. Co vám blesklo hlavou, když jste se dotkla kamene na francouzském útesu?
Že už můžu konečně z vody a budu zase na suchu. Na to, jak mám vodu ráda, tak tam ji bylo dost. Vůbec mi nedošlo, že jsem překonala kanál La Manche. Tehdy mi šlo hlavně o to, abych ho zdolala kvůli klukům, co byli na lodi a podporovali mě. Vzali si dovolenou a předem nikdo z nás nedostal žádné peníze, naopak se ještě musela spousta věcí platit. A já si v tu chvíli říkala, že si kvůli mně vzali volno a já to nakonec nepřeplavu. Měla jsem pak radost hlavně kvůli nim.
A vážně byste do toho znovu nešla?
Ne. Nedělá mi problém studená voda, ale tahle měla v průměru šestnáct stupňů a místy dvanáct. Od třetí hodiny, co jsem byla ve vodě, mi tak byla ukrutná zima. A to pak pokračovalo ještě devět hodin. Další věcí jsou pak medúzy. Já do toho totiž šla a vůbec nic si nezjišťovala. Nenapadlo mě koukat na dokumenty, jak to vypadá v moři nebo vyhledávat na internetu, co mě může potkat. Naštěstí to mám v životě tak, že když mě něco nadchne, jdu do toho po hlavě. Kdybych si víc zjistila, určitě bych na La Manche nejela.
Čeká vás ještě nějaká podobná plavecká meta?
Ano, napřesrok mám v plánu ještě jednu přeplavbu, která nebude tak velká jako La Manche. Opět jsem si nic nezjišťovala, jen vím, že je to méně kilometrů, teplejší voda a větší vlny. Příští rok je pak mistrovství Evropy v dálkovém plavání a plavu také český pohár se zdravými. Tam, když se umístím do dvacítky, budu spokojená. Těším se i na přeplavbu Lipna, která se příští rok uskuteční po několika desítkách let. Ale mojí hlavní metou je plavat, dokud budu fyzicky moct.
Dokázala jste toho už bezesporu hodně. I proto mě zarazilo, že jste v jednom rozhovoru řekla, že se necítíte na to, abyste byla hendikepovaným příkladem. Proč?
Kdysi ke mně přivedli holku, která neměla nohu. Mělo mě uklidnit, že je můj stav vlastně v pořádku a že i tak se dá žít skvělý život. Ale mě to nepomohlo, naopak. Říkala jsem si, co to má znamenat. Každý se s hendikepem musí vyrovnat sám a jestli pak dosáhne nějakých úspěchů, nebo nedosáhne, je jedno, protože buď to v tom člověku dřímá nebo ne. Nevnímám to tak, že bych měla někam chodit a říkat “Podívej, já taky nemám nohu a co jsem dokázala”. Každý jsme jinak stavěný a někdo prostě nemá povahu a bojovnost na to, aby se s podobnými věcmi popral nebo začal něco závodně dělat. A já to neodsuzuju. Jiní to zase zvládnou, aniž by nějaká Pechová plavala La Manche. Samozřejmě, že mě oslovovali lidé, že někdo z jejich rodiny také přišel o nohu a prosili mě, abych přišla. Jenže nemá cenu k nim chodit, nezlomím to já, ale ten člověk sám.
Byla jste také součástí kampaně Naše planeta Asociace společenské odpovědnosti. Jak se jako plavkyně díváte na znečištění světových vod?
Už v La Manchi jsem si všimla hodně nečistot a překvapilo mě, že tam lidé hází většinu odpadků do moře. Myslela jsem si totiž, že Angličané a Francouzi jsou trošku někde jinde, ale není to tak. Můžu říct, že jsem doslova plavala mezi odpadky. Do moře se samozřejmě také vypouští záchody z lodí, v nichž je také naházená i spousta bordelu. Často si můžete všimnou třeba rybářů, kteří pijí pivo a hází plechovky do moře, což absolutně nechápu. Já třídím odpad a nikdo mě k tomu nikdy nemusel nutit. Rozčiluje mě tedy, když někdo hodí velké kartonové krabice do normální popelnice, protože já jdu do papírů i s ruličkou od toaleťáku. Neplýtvám energiemi, šetřím vodu. Prostě maličkosti, ale snažím se.
A promítá se podle vás udržitelnost i do sportu, nebo zůstává vše na stejné úrovni?
V dálkovém plavání je třeba změna to, že plavci začali poslední tři roky používat rozložitelné kelímky, do nichž se během závodu dává občerstvení. Většinou je sice z vody vyloví vaši podavači, ale někdy se stane, že ne, takže je skvělé, že se z devadesáti procent využívají ty, které nezatěžují životní prostředí. Ale myslím, že by se dalo ještě zapracovat třeba na obalech od tyčinek a energetických drinků.
