Dramatický seriál Děcko jde do finále, v pátek ČT uvede poslední epizodu. Příběh Kláry, která hledá náhradní rodiče pro své nenarozené dítě, a zároveň řeší problémy s expartnery, jedním toxickým manipulátorem a druhým lehkomyslným floutkem, poutá k obrazovkám a k iVysílání každý týden stovky tisíc diváků. A budí v nich velké emoce, jak v rozhovoru říká Kateřina Krobová, která seriál napsala společně s Lucií Macháčkovou.
S jakou vizí jste seriál psaly?
Chtěly jsme otevřít téma přímé adopce, potažmo popsat život trochu ve složitějších barvách. Pohrát si s prvotní dojmologií publika. Podobně jako když tyto příběhy vidíme ve zkratce titulků, statusů, střípků bez kontextu. Seriál ale za tyhle prvotní dojmy proniká, a to nejen u Kláry. Náš skrytý majstrštyk jsou Schubertovi. Nejde ani tak o to, jak moc se změnila Beáta s Hubertem, spíš jak moc se změnil divákův pohled na ně. Velmi silný byl pro nás i motiv domácího násilí a toxických ex-partnerských vztahů, to je velmi palčivé téma.
Pozorujete, že se vám podařilo rozproudit debatu, ať už o přímé adopci, nebo o jiných tématech spojených s adopcemi dětí?
Nejen diskuzi, ale i emoce. A to byl cíl. Někdy mám takové reakce, až se leknu, jak moc jsme se dokázali Děckem lidí dotknout. A pak si uvědomím, že nás – mne a Lucie Macháčkové – se ten příběh při psaní také velmi dotýkal, tudíž to tolik překvapivé není. Věděly jsme ale, že vstupujeme mimo komfortní zónu velké části diváků a i případné rozčilení nese užitečný efekt. Pořád je to emoce. A kde je emoce, tam je zájem. V dotčených tematických okruzích máme pozitivní přijetí.
Děje se i to, že lidé se zkušeností s adopcí mají jinou zkušenost, než jakou popisujeme my. Vnímají to tak, že máme v seriálu chyby. Ale náš příběh se s jejich zkušeností nevylučuje. Například u přímé adopce si pravidla každý určuje tak trochu sám, protože je neurčuje nikdo jiný. Problematika je roztříštěná. Velmi silně pozitivní ohlasy máme na linku s psychickým násilím, které trvá mezi postavami i po rozchodu. Velké a citlivé téma.
Která reakce vám utkvěla v paměti?
Asi od Michaely Chovancové, ředitelky organizace Dejme dětem šanci: „Kéž by naše děti v domovech měly takové matky, jako je vaše Klára.“ Což shrnuje reakce lidí, kteří se reálně pohybují v kontextu, jaký popisujeme v seriálu. Naše Klára jim ještě přišla oproti realitě jako milující máma, která se snaží situaci nějak řešit. Tito lidé si nemohou dovolit iluze o tom, jak by měla vypadat a chovat se ta správná matka samoživitelka nebo jak by měli vypadat správní náhradní rodiče. Realita nejedná v rukavičkách.
Pak je tu spousta reakcí od diváků. A ty jsou neskutečné. Jsou tak plné emocí! Teď mi kreativní producentka Alena Müllerová jednu posílala. Je to povzdech divačky, že ani žehlit už u televize nemůže, protože je napětím přilepená k obrazovce. Nemůže ani dýchat.
Víte o tom, že by se hýbaly ledy i v naší legislativě?
Podle mých informací ohledně přímé adopce ne. Ale prezident Petr Pavel zrovna teď v březnu podepsal zákon, který konečně definuje pojem domácího násilí a posiluje práva obětí. To je velký pokrok.
Jak se k seriálu staví sociální pracovníci?
Já doufám, že nás chápou. Od začátku jsme věděly, že chceme úřad OSPOD ukázat konstruktivně. Sociální pracovníci jsou přetížení byrokracií, zároveň je jejich práce nesmírně náročná, dost často konfliktní a těžko jednoznačně uchopitelná. Mám, řekněme, laický dojem, že se řeší problematika od střechy místo od základů. Například kampaň promující pěstounskou péči. To je střecha. Kde jsou ale základy ve chvíli, kdy si sociální pracovníci dle zprávy NKÚ musí vést pěstounské databáze v Excelu? A to je jen jeden příklad z mnoha. OSPODy řeší totiž mnohem širší škálu problematik. Ošetřit legislativně přímou adopci a systémově posílit právě OSPODy vnímám jako klíčové.
Ještě bych ráda poznamenala jednu věc, ta se nám od zkušených diváků hodně vracela. Oproti realitě jsme udělaly postavu Jarmila Čápa, úředníka OSPOD, multifunkčnější. To je jedna z mála autorských licencí, kterou jsme v seriálu zvolily. Reálný sociální pracovník by nevedl kurz pro zájemce o náhradní rodičovství. To spadá do gesce doprovodných organizací.
Neobáváte se, že seriál napomůže zvýšení počtu žen, které začnou svoje nechtěné dítě nabízet jiným rodičům?
Ne. Cesta, kterou Klára volí, není pro matky, které si to chtějí usnadnit. „Lehčí“ je dost možná dítě odložit. Udělat radikální řez. Odpovědnost přenechat systému. Pokud tedy nejste podvodnice, která si takhle chce vydělat nějakou malou domů. Což se také může dít a nahrává tomu právě fakt, že přímá adopce je v šedé zóně.
Postava Kláry se přece jen v seriálu chová vcelku nezodpovědně, každou chvíli se přiklání k jiným náhradním rodičům, byť to myslí dobře.
Klára není vzor nějaké příkladné odpovědnosti. Vždyť si ani nevede menstruační kalendář! Ale co se týče dětí, je podle mne odpovědná velmi. Každý ten mikropříběh s uchazeči o „děcko“ má svůj důvod. Jediný pár, kde si to rozmyslela jen proto, že se jí ti lidé přestali líbit, byli Schubertovi.
Co třeba taková Nina, sestra Vladimíra Novotného, máma malého Jendy. Mizí a zase se zjevuje. A zase mizí. Nikdy se aktivně Jendy nezřekla. Je díky tomu lepší máma? Život je zkrátka složitý. Klára navíc nikomu ze zájemců o její dítě nic nedluží. Pořád ještě je matka. Její volba je její odpovědnost. Na druhou stranu chápu, že pro diváka je složité se ztotožnit s postavou matky, která nechce své dítě. Zvlášť, když ji nestavíme jako oběť okolností, za které „nemůže“. Ale takhle bychom mohly leda tak vyprávět pohádky. Naši cestu by si po pravdě asi žádný příčetný scénárista nevolil. Je to předem prohraný boj o jednoznačnou sympatii diváka.
Někteří odborníci, ať třeba zdravotníci nebo sociální pracovníci – jak je vidět v seriálu, nejsou přímé adopci naklonění. Považujete ji sama za dobrou cestu? Jaké v ní vidíte výhody a nevýhody?
Přímá adopce je jednoznačně benefitem pro miminko, protože se narodí a okamžitě ho objímá už stabilní a trvalá láska náhradního rodiče. Odmítnutí ze strany biologické matky je sice stále traumatem, je ale minimalizované nejvíc, jak to v té chvíli jde. U klasické adopce nemáte časový horizont, kdy dítě přijde, a zkrátka čekáte. Ve chvíli, kdy je ale dítě adoptováno, je již právně volné a už se dostává do stabilního prostředí, prověřeného systémem. U přímé adopce vaše dítě není právně volné a běží poměrně dlouhá lhůta, zhruba jeden rok, během které není jisté, zda se o dítě nepřihlásí jeho biologická rodina. A to je náročné období. Obdivuji dospělé, kteří se do této formy v jakékoliv roli pustí. Protože pro dítě je to nejlepší, ale dospělí se vystavují možné nejistotě. Je to vždycky něco za něco.
Co jste před vznikem seriálu sama věděla o přímé adopci a vůbec o možnostech osvojení dítěte?
To téma jsem si osahala díky projektu Protivný sprostý matky, který jsem připravovala společně se spoluautorkou Děcka Lucií Macháčkovou. Touhu po rodičovství jsem si dost nažila během přípravy dokumentu Kateřiny Hrochové Reprodukce 2.0. Já sama něco vím o tom, jaké je to ztrácet. Mám v Děcku hodně svých autentických pocitů a dojmů, byť jsem děti neadoptovala. Velký zdroj byla také právě Lucie, která je v adopční komunitě přítomná a má hodně nažito.
Seriál přináší řadu rodinných a vztahových témat. Která dějová linka nebo postava vám osobně byla nejbližší a psala se vám nejlépe?
Tohle nedokážu úplně říct. Jednotlivé díly jsem budovala vždycky přes emoce. Musela jsem se na příběh podívat očima každé z našich postav. Takže jsem srostlá se všemi, se všemi jsme si s Lucií prožily hodně silné momenty. Nejnáročnější asi nepřekvapivě bylo finální dilema Kláry. To jsem chodila po poli, v uších měla hudbu, brečela jsem a snažila se najít slova pro něco, co se slovy popsat nedá. Říká se, nesuď nikoho, v jehož botách ses neprošel. My sice nikoho nesoudíme, ale do těch bot jsme musely vlézt do všech.
Jednou z výrazných postav je manipulativní exmanžel hlavní postavy Verner. Měl reálný předobraz?
„Znásilnění to být nemohlo, vždyť jsme manželé.“ To je jeden ze starších statusů v naší skupině na sítích Protivný sprostý matky. Statusy, kde ženy popisovaly násilí a ještě se za něj téměř omlouvaly, byly impulsem k propracování linky s Adamem Vernerem. Chtěla jsem těm ženám někde venku říc: Jste oběť násilí a máte právo říct si o pomoc! Což děláme i v návazné kampani. Proto taky tu linku celou dobu hrajeme bez jediné explicitní rány. To byla hodně velká výzva, zobrazit násilí… bez zjevného násilí. Jako bonusový materiál je možné v rámci Děcka shlédnout i naši diskusi s Jaroslavou Chaloupkovou z organizace Acorus a peer konzultantkou Monikou Rút. Linku jsem během psaní hodně detailně řešila s Ivetou Wollerovou, která spolupracuje právě s organizací Acorus, jež se zaměřuje na pomoc osobám ohroženým domácím násilím.
Byl to záměr obsadit do jeho role sympatického a atraktivního herce, jakým je Vladimír Polívka?
Když Vladimír Polívka přišel na casting a zahrál scénu z prvního dílu, měli jsme všichni husinu. Tam to bylo na první pohled. Celé obsazení Děcka je naprosto skvělé. Judit Pecháček je geniální. Je třeba vyseknout poklonu kreativní producentce Aleně Müllerové, režisérce Rozálii Kohoutové a režisérovi Radimovi Špačkovi za skvělý tým, který pro Děcko před i za kamerou vytvořili.
Seriál je působivý a uvěřitelný právě i díky spolupráci s řadou odborníků, kdo vám ještě pomáhal?
Kromě sociální pracovnice Pavly Kaucké a již zmíněné Ivety Wollerové jsme konzultovaly i vše kolem těhotenství a porodu s gynekoložkou Táňou Glosovou. Ta si v seriálu dokonce i zahrála. Také jsme navštívily rodinné centrum při Thomayerově nemocnici v čele s jeho ředitelkou Jaroslavou Lukešovou, konzultovaly jsme i v organizaci Dejme dětem šanci. Navázaly jsme si spolupráci s organizací doprovázející náhradní rodiče Dobrá rodina a Rodinnou sítí na následné kampani. Jak jsem už zmínila, velkým zdrojem byla Lucie, která je provázaná s mnoha dalšími odborníky.
Právě vyšla kniha Děcko. V čem se liší od seriálu?
Tím, na co klademe důraz. To, co je v seriálu ústřední linkou, ustupuje do pozadí. Nevyprávíme již vyprávěné. Objevujeme nový kontext. Prohlubujeme vedlejší postavy. Rozložily jsme příběh na součástky a skládáme ho znovu, jinak. Čtyři příběhy čtyř párů, uchazečů o rodičovství Klářina „děcka“, se skládá do výsledné mozaiky, kterou završuje příběh pátý, Klářin. Pro mne to byla osobně výzva a jsem neskutečně ráda, že jsme díky nápadu Aleny Müllerové a energii Romany Jarolínové mohly knihu napsat.
Co vás teď pracovně čeká? Bude se to opět týkat vztahů a rodiny?
Kmenově jsem dramaturgyní dokumentární tvorby. Věnuji se převážně bolavým tématům, která ale mé profesi dávají smysl. Spolupracuji jako dramaturg na dokumentu o perinatální ztrátě Hany Muchové Anatomie volby. Často se setkávám s Leou Surovcovou nad jejími dokumenty. Také jsem jedním z dramaturgů hraného celovečerního autorského debutu Rozalie Kohoutové, který vzniká v mezinárodní koprodukci. Film Antonie Antonová zpracovává velmi nečekanou optikovou rodičovství mladého páru. Mnoho dalších projektů je ve vývoji. Téma, kterému se aktuálně věnuji jako scénáristka, je ještě více za hranicí našeho komfortu, než bylo Děcko. Stejně jako u Děcka mám snad i tady možnost reálně někomu konkrétnímu podat pomocnou ruku. A třeba časem také zase něco upečeme i s Lucií Macháčkovou, protože Lucie je fajn parťák pro cokoliv.
