Jak vypadá manželství dvou moderátorů? Monika Valentová a Martin Veselovský jsou spolu 22 let a pořád mají o čem mluvit. A tím, že je to jejich profese, to rozhodně není.
Martin působí na obrazovce velmi klidně a rozvážně. Monika zase vypadá jako křehká víla. Oba manželé, rodiče šestnáctileté Rozálie a dvanáctileté Viktorie, se ale umí i rozčílit, zdravě naštvat a jako každý si zažili chvíle, které nebyly zrovna veselé.
Byli jste už jako děti výřeční?
Monika Já ano a velmi. Pamatuji si větu svého tatínka. Vždycky říkal, přestaň už, proboha, vysílat. Nechápala jsem, co po mně chce, a teď se mi ukazuje na naší mladší dceři, co měl asi na mysli. Martin Já jsem rozhodně nebyl výřečný. Nevím, jestli jsem nebyl dokonce spíš zamlklý.
Kdy vás napadlo, že se budete živit jako moderátoři?
Martin Mě to popravdě nenapadlo, nebyl to nikdy plán. První dotyk s tímhle světem jsem měl na konci roku 1989. Bylo to trochu zvláštní, ale první věc po listopadu byla na našem gymnáziu volba miss a já ji moderoval. Bohužel je z toho ještě někde nějaká videokazeta.
Jak jste se k tomu dostal?
Martin Byli jsme ve čtvrtém ročníku a organizace padla na naši třídu. Nikdo jiný to nechtěl dělat. Takže jsem se toho ujal já a bylo to po všech stránkách strašné.
Monika Ale něco tam už muselo být, jinak bys to nevzal.
Martin Říkám, nikdo jiný to nechtěl dělat.
Monika Ty jsi chtěl hrozně zvolit tu miss. (směje se)
Martin Přesně.
Když jste se pak viděl, jak vám bylo?
Martin Hrozně, dodnes sám sebe nerad vidím nebo slyším. Ale na druhou stranu je to zase nejlepší způsob, jak se posouvat dál. I v téhle oblasti jako všude jinde se učíte vlastními chybami. Rozpoznáte je jen tak, že se na ně podíváte a zvažujete, jak to udělat příště, aby to bylo lepší.
V čem jste se posunul? Zbavil jste se nějaké zásadní chyby, kterou už neděláte?
Martin Chyb dělám a dělal jsem mraky. Zásadní posun při politických rozhovorech nastal, když jsem překročil hranici, kdy by člověku, který se tímhle přímo neživí, začal být rozhovor nepříjemný, to znamená ve chvíli, kdy by se musel začít ptát na nepříjemné věci a úmyslně dostával dotazovaného do nepříjemných situací. Moc lidí to nezvládne. To neříkám, že bych se vytahoval, ale mnoho novinářů mi říkalo, že to je komplikovaný moment. Mně se ho podařilo překlenout, aniž by mě to emocionálně zasahovalo.
Moniko, řekla jste, že vás tatínek okřikoval, když jste hodně mluvila. To mnoho dětí odradí, a naopak se stáhnou do sebe.
Monika To se mu nepovedlo. Ba naopak mě ještě podpořil, když mi dal k desátým narozeninám svůj kazetový nahrávací přístroj, který dostal k maturitě. Byl úžasný, měl kožený obal, popruh přes rameno a externí mikrofon na drátku, který se držel v ruce. Chodila jsem o prázdninách se sestřenicí po vesnici a natáčela reportáže. Dělala jsem rozhovor s babičkou, dědečkem, se sousedem, moc mě bavilo ptát se, bylo to vtipné. Maminka to má někde schované. Měla jsem dvě zájmové linie, jedna byla reportážní a ta druhá péče o člověka, chtěla jsem být paní doktorka. Za tím jsem si šla do doby, než mě nevzali na medicínu. Podřídila jsem tomu hodně věcí, učila jsem se latinsky, maturovala jsem z chemie a biologie. Nevím, co se mi po nepřijetí přehodilo v hlavě, ale za rok jsem podala přihlášku na žurnalistiku a teď se v profesním životě zase můžu ptát. Ale to je vlastně taky péče o člověka, která by neměla zůstat jen péčí o tělo. Vrátila jsem se k tomu i tím, že dělám aromaterapeutické masáže.
Ptát se, kdo u vás doma víc mluví, je asi zbytečná otázka. Dcery jsou mluvné po vás, Moniko?
(Martin se směje.)
Monika Mladší v tomhle ano. Ta se ráno probudila, začala mluvit a přestala, až když usnula. Bylo to náročné. Krásně mi nastavila zrcadlo.
Asi jste na ni hodně mluvili, když byla malá.
Martin Mluvili jsme na obě stejně a každá je v tomhle ohledu jiná.
Monika Já teď mluvím na kocoury. Jsem často sama doma. Vědí o mně úplně všechno. Občas, když přijde Martin domů, aniž bych o tom věděla, vyslechne naše rozpravy.
Stěžujete si jim?
Monika Taky. Felinoterapie je úžasná.
Vaše dcery jsou v pubertě. Jak to zvládáte?
Martin Před dvěma a půl roky jsme se stěhovali a celé to akcelerovalo. Do té doby jsme bydleli v bytě, kde byly holky v jednom pokoji. Náš i jejich subjektivní pocit byl ten, že se pravděpodobně příští týden zabijí, jestli každá nebude mít svůj pokoj. Po přestěhování každá zmizela do toho svého a naplno propuklo v plné parádě všechno, co je s pubertou spojené. Ale není to tak hrozné, ještě neutíkají z domu a nedělají jiné šílené věci… Takže průběh je asi standardní. No a někteří z nás to nesou líp, někteří hůř.
Kdo to nese hůř?
Monika Tím Martin naráží samozřejmě na mě. Asi jsem se do rodičovství daleko víc položila a realizovala jsem se skrze něj možná až příliš. S každou dcerou jsem vždy přestala pracovat. Jak vstoupily do puberty a přestaly mě tolik potřebovat, což se stane ze dne na den, bylo to pro mě těžké, objevila se prázdná propast a já nevěděla, čím ji mám zaplnit. To je teď moje aktuální téma. Se stěhováním se opticky zvýraznilo to, co se pravděpodobně dělo už v původním bytě, ale my jsme to asi ještě nechtěli vidět. My i děti jsme jeli v zajetých stereotypech, jako bylo třeba večerní čtení. Viki bylo deset a Róze čtrnáct, a přesto jsem jim každý večer docela dlouho četla. Přestěhováním to skončilo, to jsem taky těžce nesla.
Jak hledáte nové téma?
Monika Špatně!
Je to třeba knížka, kterou vy jste napsala a Martin ilustroval?
Monika Ve fejetonech to je. Holky v nich samozřejmě vystupují, ale nikdy bych nepsala tak, aby s tím nesouzněly. Když cítím, že je to tenký led, konzultuju to s nimi. Takže v knížce se moc rozvášnit nemůžu. Nějak si to tedy odžívám sama.
Nejsou na to v aromaterapii nějaké vůně?
Monika Jo, kovářova kobyla chodí bosa. To víte, že jsou. Ale je to o seberealizaci. Když se například dvě hodiny intenzivně věnuju člověku, namasíruju ho, on odchází šťastný a je vidět, že mu to pomohlo, i já se cítím naplněná. Říkám si: to je ta cesta, musíš se realizovat ty, musíš znovu přijít na to, co tě baví nezávisle na dětech a to začít třeba i programově dělat. I když bych jim pořád ráda četla a ráda je chovala, ale ony už prostě nechtějí.
Jak dlouho to trvá?
Monika Dva tři roky
Nikdy jste neměla chvíli, kdy byste si oddechla, že už vás nepotřebují a že máte čas pro sebe?
Monika Neměla.
Takže by vám pomohla práce.
Monika Určitě. Jenže když na to nejste připravená, možnosti nevidíte. Ale myslím, že moje krize už trochu odchází a začínají se otevírat receptory. Když Martin třeba mluvil o tom, že budou pro předplatitele obsahu, který DVTV produkuje, vydávat časopis, zasvítily mi oči. Říkala jsem si, že je tam všechny štve přepisování rozhovorů, a to je zrovna věc, kterou umím, a že jim můžu pomoct.
Martine, vy dokážete dobře dělit čas mezi rodinu a práci?
Martin Někdy se až stydím, ale od založení DVTV už nepracuju od nevidím do nevidím. Užil jsem si pracovního nasazení, když byly holky malé, dělal jsem najednou v rozhlase a v televizi a šlo to někdy obtížně fyzicky zvládnout. Teď mám velký prostor pro cokoli s rodinou nebo na koníčky. Doba, kdy jsme pracovali jako vzteklí, je naštěstí pryč.
A byla to vědomá změna? Uvědomoval jste si, že chcete být víc s rodinou, nebo to byla spíš souhra náhod, že teď máte víc času?
Martin Spíš to vyplynulo. DVTV je i tak velmi pravidelná věc a zodpovědnost k ní mám asi ještě větší, než jsem kdy měl k médiím, která nebyla moje. První rok a půl jsme s Danielou Drtinovou pracovali ještě poměrně hodně, protože jsme byli jen dva. Když přibyl třetí kolega, práce na nás na každého je o něco míň. Jsme čtyři majitelé firmy plus minus stejně staří, máme skoro stejně staré děti, a myslím, že už víme, že se nehodláme upracovat k smrti. Monika Ale to jsi takhle neměl nikdy. Navíc tvoje současná práce nejde měřit na hodiny, kdy se připravuješ na rozhovor a moderuješ. Martin vždycky říká, já mám zítra volno, a pak z toho vyplyne tříhodinová obsahová porada a dvě schůzky. Takže to je jeho volno. Navíc myslím, že nejtěžší je unést, že oni jsou ta firma. Vize, nápady, úspěch, kvalita spolupráce, všechno visí na nich. Martinovou prací je tedy i energie a zodpovědnost, kterou do toho dává. Není zaměstnanec.
Řešil jste někdy, Martine, lítost, když byly děti malé, že vám někde něco uniká, ať už s nimi, nebo v práci.
Monika Martin byl vždy s dětmi hodně, třeba i na úkor spánku.
Martin Žádné výčitky, ať už vůči dětem, nebo profesi, nemám. Maximálně vůči Monice, protože jsme to nakonec vždycky udělali tak, že na tom byla bita její práce. Ona byla s dětmi daleko víc.
Monika Ale já jsem to jinak nechtěla a ani neuměla. Když byl Rozárce měsíc a já měla nějakou práci, byla jsem z toho nešťastná a doufala, že to nebude pokračovat dál.
Jak jste vychovávali děti?
Martin Naše děti nemají přísnou výchovu. Přistupujeme k nim odmalička jako k bytostem, které mají mozek v hlavě, jen odlišnou sumu zkušeností než my. Má to svoje plusy a minusy. Já vyrůstal v direktivnější rodině, pro mě to znamenalo si přenastavit myšlení. Od začátku mi to dávalo smysl, ale moje nastavené výchovné dráhy se vzpouzely. Navíc, když dáte chytrému dítěti volnost, musíte se chovat podle pravidel, která nastavujete. Cokoli po něm budete chtít, bude ono chtít i po vás. A bude mít naprostou pravdu. Pro mě je to velký rozdíl v porovnání s tím, v čem jsem vyrůstal.
Monika Já byla prý taková ta hodná holka. Pekla jsem si odžívala uvnitř sebe. I proto, že jsem neměla sourozence a rodičům jsem se nesvěřovala. Pravidla byla, ale neřekla bych, že jsem byla přísně vychovávaná. U našich dětí to bylo tak, že přišly na svět osobnosti, u kterých nám bylo trapné je nějak moc omezovat a často něco přikazovat. Samozřejmě jim řeknete, tady bys uhořela a tady mi musíš dát ruku, i to byl někdy problém vysvětlit. Snažili jsme se, aby přežily, a taky s nimi o všem vždy mluvili. Takže všechno vysvětlit, umět se omluvit, umět přiznat svoje chyby, slabiny, to jsou pilíře, o které jsem se při výchově svých dcer opírala.
Úskalí této výchovy přichází často v pubertě. Pokud nejsou nastavené hranice, musí si je děti těžce nastavovat samy.
Martin Měli jsme na mysli hlavně to, že u nás není příliš mnoho třináctých komnat, o kterých se nemluví. Ale v žádném případě to není tak, že bychom praktikovali bezbřehou výchovu, ve které se dítě nemá o co opřít. To tak vůbec nebylo, i proto, že jsem do určité míry vzteklý, a když byly malé, byl jsem daleko víc. Mantinely vždycky holky měly. Vznikaly ale tak, že jsme je s nimi prodebatovali. Nebyla tam direktiva typu musíš chodit spát v sedm. Nemusím… vy taky chodíte v jedenáct. To je velký úkol, obhájit, proč ony musí opravdu jít spát v sedm. Neznamená to, choď si spát, kdy chceš. Rozhodně to není liberální výchova, trefilo by mě, kdyby neměly hranice.
Monika Nechtěla jsem se uchylovat k zoufalé rodičovské větě: protože jsem to řekla! Takže jsem si vždycky položila otázku, proč to po nich vlastně chci. A snažila jsem se dovzdělat, abych jim dokázala argumentovat. (směje se)
Vy jste, Martine, říkal, že jste vzteklý. Ale pro mě jste, když vás vidím na obrazovce, vzor klidu!
Martin To je práce, naučená role. Bylo by absurdní si myslet, že ten, kým jsem v rozhovoru, jen ten samý, kdo přijde domů.
Jak trávíte společný čas, když jste všichni čtyři pohromadě?
Monika Jednou denně se sejdeme většinou u večeře, o víkendu u oběda. U stolu tedy každý den. Připadá mi to hodně důležité, protože to často bývají jediné chvíle, kdy jsme spolu. Starší dceři je už šestnáct a půl. Pořád s námi ještě chtějí jezdit na dovolenou. Musíme pečlivě vybírat destinaci, aby je to zajímalo. Starší má ráda Francii a francouzštinu, takže jsme ji utáhli na Paříž, Normandii, teď plánujeme Provence. Nedávno mi naznačovala, že ráda pojede, ale že by to nemuselo být na celý týden. (smích)
Martin Jsme ve fázi, kdy zájmy jednotlivých členů rodiny jsou trochu jiné. Když byly malé, šéfovali jsme program my a bylo to docela snadné. Teď každou zajímá trochu něco jiného a jako na potvoru se mnou nikdo nechce chodit do válečných muzeí. Což nechápu.
Monika Viktorka s tebou byla asi třikrát.
Martin To ano, ale uplatil jsem ji něčím sladkým.
Co vy dva? Máte čas být jen spolu? Vztah je třeba kultivovat.
Monika Čas na sebe máme.
Martin Možná ho máme někdy až moc.
Monika Poměrně často spolu chodíme do hospody. Máme kolem sebe na Žižkově spoustu sympatických podniků. Chodíme ke Kurelům, k Vodouchovi, do Porke… Nás vlastně baví spolu mluvit. Rádi klábosíme u piva nebo u vína.
Martin Prokecáme spoustu večerů.
Monika Teď jsme si koupili konečně dvě křesla. Tak jsme pár večerů propovídali v nich. A jsou to dlouhé večery, jdeme spát třeba ve tři. Podle toho to pak ráno vypadá.
Martin Ale je to důležité.
Nosíte si témata k hovoru z práce?
Martin To moc ne. Já práci, až na výjimky, kdy potřebuju něco konzultovat, domů nepřetahuju.
Monika Mluvíme o všem. Co komu přijde v ten moment důležité, je to spontánní.
Martin My si od začátku, co jsme spolu začali chodit, hodně povídáme. Taky jsme asi pět let tancovali, chodili jsme do tanečních kurzů, ale teď to dost flákáme.
Monika To bylo fajn. Skončili jsme, když přestala chodit hlídací babička. Cítili jsme vůči ní zodpovědnost: když už se chudinka vypraví a jde nám hlídat děti, musíme do tanečních jít. Když se holky začaly hlídat samy, motivace polevila. Občas jsme šli za taneční, třeba právě do hospody, a pak to úplně lehlo. Jsme teď v přelomovém období. Pořád jsme fungovali hodně silně jako rodiče, snažili jsme se třeba o volném víkendu jet všichni čtyři na kola, ale to už se podaří málokdy. Takže se učíme zdravě se na to vykašlat a dělat něco sami.
Martin Potřebujeme si to definitivně přebrat tak, že ještě chvilku a už pak budeme zase jen my jako před sedmnácti lety.
Monika Teď nám zrovna naordinovaly, že máme s Martinem zůstat na chalupě, kam vezeme matrace. Chtěli jsme jet na otočku a ony nás uprosily, abychom tam přespali. Sondovala jsem, co se bude zatím dít v našem bytě a vypadá to, že tam bude hodně dětí. Ony už tu svobodu moc chtějí, ale my to ještě nevidíme a částečně nechceme. Nejdřív jsme chodili ve čtyřech, pak ve třech, už to bylo smutné, že s námi není Rozárka. Teď se to chýlí k tomu, že budeme zase chodit ve dvou.
Dali jste někdy děti třeba k babičce, abyste si udělali víkend o samotě?
Martin To jsme praktikovali dost málo. Třeba z Chorvatska, kam jsme spolu odjeli na čtyři dny, jsme se vraceli po dvou dnech…
Monika Protože já jsem to nedala. Martin Že jsou holky samy u babičky. Byli jsme zkrátka hodně pohromadě.
Když jste se poznali, měli jste každý vztah. Museli jste se s tím nějak vyrovnávat?
Monika Já jsem se musela vyrovnat s tím, že jsem ublížila. Byť si myslím, že máte právo, zejména, pokud nemáte děti, a je vám pětadvacet, ze vztahu odejít. Ale když vidíte, že druhá strana to nese těžce, je to strašně bolestivé. Ale prostě jsem se zamilovala.
Martin Není to nic, na co by člověk s radostí vzpomínal.
Monika Já byla ve vztahu pět, Martin šest let. Už to nebyla úplně brnkačka.
Měli jste někdy krizi?
Martin i Monika Měli.
Ale zvládli jste ji, to byste tu jinak nebyli.
Monika Někdy i lítaly talíře, tedy počítače, abych byla přesná, ale já jsem v sobě o náš vztah strach neměla. Neměla jsem pocit, že by umřel. Měla jsem strach o to, že třeba ve vzteku udělám něco, po čem už spolu nebudeme moct být, ale nebála jsem se, že by to bylo kvůli tomu, že vztah vyhasne.
Martin Nechci to do detailu rozebírat, ale měl jsem tendenci vidět věci pesimističtěji. I když ten strach, třeba o vztah, mi zpětně viděno přijde jako motivační.
Když jsme u házení nádobí, já hodila jednou hrnkem, byl z nerozbitného porcelánu a odskákal, to mě rozčílilo ještě víc. Jak to, že u vás lítaly počítače?
Monika Hodila jsem s ním v domnění, že je můj, ale on byl manžela. Vytuněný, herní. Já si toho ve vzteku nevšimla. Něco z něj zbylo, ale nefungoval. Byl důvod koupit si ještě vytuněnější.
V jakém rozpoložení jste teď?
Martin Pro mě skončila depresivní fáze před koncem roku. Byl to nějaký divný podzim. Teď se cítím dobře. Jsem v očekávání mírně radostném, že přijdou nové věci. Musí přijít, protože třeba dynamika vývoje s našima holkama je rychlá.
Monika To jsi řekl hezky, že musí přijít…
Řekl jste nové věci, předpokládám, že čekáte dobré věci.
Martin Tak nemusí být nutně jen dobré, že bychom se roztékali do růžových barev.
Ale aby to nebyl prostě průšvih.
Martin V to vždycky doufám, nemůžu se dívat dopředu a říkat si, že bude špatně.
Monika Cítím se taky v očekávání. Krize z toho, že už nejsem tak vytížená jako matka, pomaluje ustupuje. Vidím věci, na které se začínám těšit a které se týkají jenom mě. Třeba že budu secvičovat se skupinou žen 40 plus předtančení kankánu na ples Pravého domácího časopisu, že budu hledat prostor, kde bych mohla provozovat aromaterapii, že budu točit videorozhovory pro neziskovku Slušná firma… Že snad spolu pojedeme v srpnu někam jen my dva. Týden sami jsme spolu nebyli šestnáct let.
