V sobotu 9. prosince to bude přesně 65 let od chvíle, kdy se v Divadle Na zábradlí hrálo poprvé. Divadlo, které je domovem Jany Plodkové nebo Petra Čtvrtníčka, na ten den chystá pro své příznivce velké oslavy. Slaví se také deset let pod vedením Petra Štědroně.
Oslavy začnou už v 16 hodin a během nich připomenou scénickým čtením historii divadla osobnosti, které jím v minulosti prošly, například Jiří Bartoška nebo Jana Preissová. V 19 hodin je na programu inscenace O Pavlovi podle biografické knihy Dani Horákové, za jejíž herecké ztvárnění získala Anežka Kubátová Cenu divadelních novin. Poté přijdou na řadu písně z aktuálních inscenací. Ostatně hudbou to tady před 65 lety začalo.
V budově divadla na Anenském náměstí se 9. prosince 1958 poprvé rozezněly tóny z představení Kdyby tisíc klarinetů. Divadlo pojmenované po uličce vedoucí k nábřeží tehdy lidem otevřeli mladí divadelníci Helena Phillipová, Jiří Suchý, Vladimír Vodička a Ivan Vyskočil. Vedle činohry se sem začalo chodit i na pantomimu. S příchodem režiséra Jana Grossmana pak nastoupila éra absurdního divadla, s níž je spjatá tvorba Václava Havla. Po roce 68 tu našli tvůrčí azyl režiséři nové vlny, kteří se kvůli politické situaci nemohli realizovat ve filmu. Působil zde Jiří Menzel, Evald Schorm nebo Juraj Herz.
Současnou podobu divadla tvoří od roku 2013 tým, který sem přišel z brněnské divadelní scény: ředitel Petr Štědroň, umělecká šéfka Dora Štědroňová a dvorní režisér Jan Mikulášek, silnou vizuální stránku inscenací má na starosti scénograf Marek Cpin. Podle Petra Štědroně je Divadlo Na zábradlí progresivní, velmi otevřenou a komunikující institucí s repertoárem, který jinde rozhodně neuvidíte. „Snažíme se rozvíjet divadlo s myšlenkovým přesahem, reagovat na aktuální společenské události, konfrontovat diváka i s nepříjemnými fakty a hledat dialog,“ říká v rozhovoru.
Která inscenace z aktuálního repertoáru asi nejvíc vystihuje vaši uměleckou vizi?
V současné době to budou Veřejní nepřátelé, poslední práce Jana Mikuláška a Dory Štědroňové – je to setkání dvou velkých a zdánlivě protichůdných osobností na jevišti, Michela Houelllebecquea a Bernarda-Henri Lévyho, kteří oba ze svých pozic pojmenovávají svět kolem nás. Je to silné divadlo nejen ideou, ale i pevným hereckým uchopením Miloslava Königa a Václava Vašáka v hlavních rolích.
Ani vy ani Dora Štědroňová jste nestudovali přímo divadelní školu. Je to výhoda nebo nevýhoda?
Jan Mikulášek studoval činoherní režii na brněnské JAMU, Dora Štědroňová studovala divadelní a filmovou vědu, já jsem studoval kunsthistorii a germanistiku, kde jsem se věnoval především dramatické a postdramatické literatuře, Marek Cpin studoval scénografii na brněnské JAMU… Všichni se snažíme orientovat v zahraničních divadelních kulturách, věnujeme se festivalům, všichni se ostatně také věnujeme pedagogické činnosti. Myslím, že nám právě šíře vzdělání umožňuje orientaci v současném divadle, snad i objevování nových námětů a textů pro české divadlo.
V trojici s režisérem Janem Mikuláškem spolupracujete od roku 2005, kdy jste všichni působili v Mahenově divadle. Potom jste budovali podobu brněnského divadla Reduta. Byli jste všichni pevně rozhodnutí odejít společně do Prahy?
Vlastně jsme už všichni v té době dlouhodobě působili také v Praze – Honza režíroval v pražských divadlech, Marek zde vytvářel scénografie, Dora pracovala pro ČT a pro plzeňský mezinárodní festival Divadlo, já jsem byl šéfdramaturgem Pražského divadelního festivalu německého jazyka.
Překvapilo vás něco v začátcích vašeho působení na Zábradlí?
Překvapilo nás toho samozřejmě hrozně moc – například to, že divadelní foyer nepatřilo divadlu, museli jsme urychleně přistoupit k řešení této situace a divadlo výrazně přestavět. Velmi příjemně mě překvapila energie a vůle a snahy, s jakou jsme se celé divadlo pouštělo budování nové podoby Zábradlí, a to úsilí se velmi rychle projevilo.
Největší výzvou nedávných let byl patrně covid. Kulturní scéna tenkrát objevovala nové možnosti, jak dál fungovat v omezených podmínkách. Co jste se díky tomu období naučili?
Naučili jsme se celou řadu věcí – jednak jsme se neustále aktivně zapojovali do dobrovolnických aktivit spjatých s covidem. Po umělecké stránce jsme se věnovali online přenosům, imerzivnímu divadlu nebo třeba záznamu inscenace do VR brýlí v projektu Brejlando. Hledali jsme zkrátka nové formy komunikace s divákem. Covid nám toho spoustu vzal, ale taky nás všechny naučil soudržnosti a flexibilitě.
Na co se chcete zaměřit v dalších letech?
Na kvalitní divadelní inscenace, doprovodné programy, spolupráci se zahraničními tvůrci, hledání nových talentů.
Kterou inscenaci z celé historie divadla byste při příležitosti oslav rád viděl?
Divadlo a jeho síla okamžiku, dramaturgická aktuálnost, společenská konstelace – to všechno jsou faktory, které znesnadňují návrat ke starším inscenacím. Divadlo není muzeální institucí, nejde nám o rekonstrukce starších inscenací, spíš o jejich připomenutí, připomínku dlouholetého směřování Divadla Na zábradlí, připomenutí velkých osobností české kultury, které prošly Divadlem Na zábradlí a zanechali zde výraznou stopu. Nerad bych někoho vynechal, byly by to samozřejmě inscenace Jana Grossmana, E. Schorma, Petra Lébla, J. A. Pitínského, J. Pokorného, J. Havelky, ale samozřejmě také Jana Mikuláška.
