Věřím v anděly a miluju pivo, říká zpěvačka LP v exkluzivním rozhovoru

Skládala pro Rihannu nebo Ritu Oru, v roce 2001 vydala vlastní debut. Autorka mnoha hitů v čele s písní Lost On You u nás našla věrné publikum a ráda se k nám vrací. Naposledy vystoupila v září 2022 v pražském Foru Karlín, kde představila poslední desku Churches.

Jak se LP žije poslední rok?

Úžasně! Velmi kreativně, fakt dobře. Miluju přinášet lidem fyzicky a osobně hudbu, na které pracuju. Před časem jsem si mezi koncerty vzala měsíc volna a během té pauzy jsem
napsala většinu své další desky, takže se cítím dobře a kreativně.

Přála byste si, aby něco bylo jinak?

Ne, nic. Akorát bych si přála, aby svět nebyl tak plný válek. No a chtěla bych změnit i rostoucí diskriminaci, kterou vidím, přitom by jí mělo být naopak čím dál tím méně. Tak tohle bych opravdu viděla ráda.

Ve Foru Karlín jste v září představila naživo svou šestou desku Churches, kterou jste vydala v prosinci loňského roku. V čem je jiná než vaše předešlá tvorba?

To vlastně nevím. Ráda bych si myslela, že moje písničky jsou teď výraznější a vyladěnější, že jejich emocionální dopad je přesnější a rychlejší. No ale nevím, mám jen takový pocit, že se to prostě celkově trochu zlepšilo, ne? O to se každopádně snažím. Ale těžko říct. To je spíš na lidech, jak to vnímají.

Titulní skladbou celého alba je Churches, co pro vás ve skrytu duše znamená? Jak a kde vznikla?

Vznikala na mnoha místech od Řecka přes Mexiko až po Palm Springs a zase zpátky v L.A., prostě všude možně. Churches byla první píseň, kterou jsem pro tuhle desku napsala, a chtěla jsem na ni upozornit, protože jsem tušila, že z ní asi nebude singl. Taky mám pocit, že slovo kostely (v angl. má i význam „církve“) mi vždycky připadalo jako slovo plné významů. Myslím, že co se týče věcí, které jsou nám svaté a drahé, tak v sobě každý máme svůj vlastní kostel, chrám, svoji církev. Je to něco jako svaté místo v našem srdci, kde sídlí věci, kterým pevně věříme a které ctíme. A myslím si, že do tohoto svatého místa, které si neseme v sobě, nemá nikdo jiný právo kdykoli a jakkoli zasahovat. Můžete nějaké místo vyzdobit a nazvat ho kostelem, ale pokud to není dům lásky a přijetí, pak pochybuji o jeho integritě.

O čem je píseň Rainbow?

Rainbow je o mé bývalé snoubence Lauren a také trochu o mém otci. Je to o tom, když se s někým dostanete do situace, kdy máte pocit, že mu některé věci nemůžete říct, a přitom byste si to moc přáli. Ale připadá vám to tak, že kdybyste tomu druhému řekli, co opravdu cítíte, museli byste přečkat nějakou strašnou bouři. S Lauren už v tomto bodě nejsem. Teď jsme si spolu velmi blízké. Ale v našem vztahu to tak chvíli bylo a bylo to opravdu těžké.

Vyrostla jste v katolické rodině, jednou z písní na albu je Angels. Věříte v anděly?

Rozhodně ano. Mám pocit, že jsou všude, všude kolem mne, pořád. Cítím to tak, že jsem zažila mnoho situací, které pro mě jsou důkazem, že jsou všude kolem. Když o tom tak přemýšlím, myslím, že je to krásný koncept. A je mi úplně jedno, jestli to někdo cítí stejně.

Na svém albu nepracujete s kostelem pouze z pohledu církve, ale jako s metaforou pro místo prosycené láskou. Věříte, že můžete svým přístupem a hudbou měnit svět?

Já v to doufám. Pořád s tím musím ale trochu bojovat, protože mám pocit, že to lidé někdy špatně chápou. I fanoušci vás za záměr vaší laskavosti klidně odsoudí. Podle mě je to velmi zajímavé. Odsuzování druhých lidí je jedním z morů společnosti, tak ale společnost funguje.
Přitom si myslím, že kdybychom trávili více času láskou a méně soudili, byl by svět mnohem příjemnější místo k životu.

V Česku věří v Boha zhruba pětina lidí, byť někteří s pochybnostmi, v nějakou vyšší moc pak 35 procent dotázaných. Jak to s vírou máte vy? Má v dnešním světě ještě své místo?

Myslím, že ano, pokud tomu věříte. Chci, aby si každý věřil, čemu chce, a chci, aby mně a všem ostatním bylo umožněno věřit tomu, čemu chceme. Já s tím mám trochu problém nebo mi to je proti srsti jen tehdy, když si někdo myslí, že mi může říkat, jak mám věřit v Boha. Neexistuje žádná kvalifikovaná osoba, která by mohla komukoli říkat, jak má věřit v Boha. A to platí i pro duchovní. To platí i pro lidi, kteří se považují za mluvčí Boha. Já to tak prostě nemám. Jako jo, ať to tak klidně někdo má, ale jakmile začne někoho soudit, jako že tak ano, nebo tak ne, a vy se pak musíte rozhodnout „jo, tohle je v mé církvi dovoleno, tohle ne,“ tak já prostě ohluchnu. Je mi to jedno. V to já nevěřím. Věřím v to, že si lidé vzájemně naslouchají, že se chápou a respektují se. A to je všechno, na čem mi záleží.

Jak vnímáte škatulkování – ať už žánru, barvy kůže, sexuální orientace nebo identity?

Myslím, že to většinou nadělá víc škody než užitku. Ale někdy je tu zase i ten důvod, aby lidé neměli v hlavě zmatek – jako že se nemají čeho chytit, že za tím nic není. Víte, mladší generace se blíží k tomu, jak označovat věci „laskavěji“, otevřeněji, tedy méně hanlivě. Pořád se na tom pracuje. A ať už je nálepka jakákoli, pokud vůbec nějaká existuje, pak by měla být nápomocná tomu, aby nás spojovala, a ne rozdělovala. Je to ale těžké.

Snažíte se vymezovat, nějak samu sebe definovat?

Snažím se já sama nějak definovat? Nevím. Ale ano, dokážu se vymezit. Budu k vám upřímná – já samu sebe umím dokonce zatraceně definovat. A to tak, že to, co vidíte, je to, co vidíte. Chápete? Chci tím říct, že se nesnažím před nikým přikrášlovat. Ale chci být co nejpřijatelnější pro ostatní lidi a jejich názory, stejně jako chci, aby oni byli přijatelní pro mě.

Přezdívku LP jste dostala v bistru, kde jste si v osmnácti přivydělávala jako servírka. Jedna Laura už tam pracovala, a tak vám kolegové začali říkat LP. Co dalšího si s sebou nesete z mládí?

Pokoru. Schopnost vidět, jak to bylo opravdu těžké. Rozhodně si myslím, že si nesu ten svůj pohled. A bez této perspektivy bych si nevážila toho, kde jsem teď.

V jednom rozhovoru jste řekla, ať si lidi užívají život a nevrací se ke špatným věcem. Jak to ale uchopit prakticky, máte na to nějaký recept?

No přesně tenhle. Prostě jděte dál. Snažím se vždycky nechat druhé lidi vyjádřit, co si myslí a jak se cítí, a pak jim řeknu: „Je mi líto, že to tak cítíš, a omlouvám se, jestli jsem ti ublížila.“ A pak musíš jít dál. Já nevím to, co víš ty. Připadá mi, že lidi si myslí, že tě můžou držet v nějakém svém duševním vězení, které si sami vytvořili, protože jsi třeba udělala to nebo ono. Přitom každý příběh má dvě strany a ne každý ví, co se stalo. A zase bych nerada soudila věci, u kterých jsem nebyla celou dobu. Takže jediné, co vím, je to, že se sebou jsem celou dobu, co jsem se narodila, a budu se sebou až do smrti. To je k tomu asi všechno.

Když jsme u těch receptů, na čem si LP nejvíc (nejen v Česku) pochutná?

Asi myslíte, co se týče jídla, že? Pivo. Miluju pivo. Jídlo mě moc nezajímá. Víno. Miluju víno. A taky miluju chipsy. Brambůrky, hranolky a dobrý salát. Polévka, salát, pivo a víno. A gin.

Kdybyste mohla zvolit jednoho člověka, se kterým byste dokázala být kdekoli na světě, kdo by to byl?

No, Orson, jasně. Jedině se svým psem Orsonem.