Píše se o ní jako o nové superhvězdě českého sportu. Ona ale palcové titulky oslavující její úspěchy i krásu většinou nečte. „Občas mi něco pošlou ze srandy kamarádi, jinak si ale raději nic nevyhledávám,” říká s úsměvem plavkyně Barbora Seemanová, na kterou se před blížícím se měřením sil pod pěti kruhy v Tokiu upírá zrak nejen české veřejnosti. Jednadvacetiletá brunetka totiž na nedávném evropském šampionátu ovládla finále kraulařské dvoustovky a přidala tak další medaili do své sbírky, v níž se třpytí třeba i tři cenné kovy z mládežnické olympiády. Jak se vyrovnává s velkými očekáváními fanoušků, čím jí po závodech dojímá tatínek a proč má špatnou zkušenost s bulvárem? I o tom jsme si spolu povídaly.
Sexy zázrak pro Tokio. Jak Seemanová zvládá dril a krásu. Sexy plavkyně Seemanová: Tělo jako z plakátu. Jak se vám čtou podobné titulky?
Já se vám přiznám, že články o sobě raději skoro vůbec nečtu. Rozhodně ne tím způsobem, že bych šla na internet a tam si je cíleně vyhledávala podle svého jména. Podobným věcem nechci věnovat čas, kterého mám málo. Je ale pravda, že mi občas ze srandy kamarádi nebo známí články tohoto typu pošlou, ale moc to neprožívám. Samozřejmě mi spousta věcí lichotí a těší mě, když o mě novináři napíší něco hezkého, na druhou stranu se ale samozřejmě objevují i takové texty, které jsou mi příjemné už méně. A když vidím titulky zavádějícího formátu, tak si článek raději ani neotevřu. Jenže to je prostě bulvár.
Tipuju ale, že ty pěkné texty vám určitě rodiče nebo prarodiče schovávají na památku…
To je pravda. Všechny hezké články mi vystřihuje a schovává moje babička. Já ale doma nemám ani jeden.
Když jsem si o vás hledala informace, nemohla jsem si nevšimnout, jak často se staví do popředí vaše krása. Skoro mi připadá, že nějakou zmínku o vzhledu nebo otázku týkající se líčení si novináři nedokážou odpustit. Těší vás to, nebo byste chtěla, aby se kladl důraz jen na sportovní výkony?
Vidíte, o tom jsem do teď vlastně vůbec nepřemýšlela. Ono je samou sebou hezké, když mě někdo takhle vnímá, ale samozřejmě bych byla raději, kdyby za mě mluvily především moje výsledky. Naštěstí zatím necítím, že by šly moje výkony v médiích stranou na úkor vzhledu a plavecké úspěchy jsou díky bohu vidět víc než tedy ta moje krása, jak píšou (směje se). Snad to tak i zůstane.
Já se ptám hlavně kvůli tomu, protože mi připadá, že u mnohých sportovkyň jako například Lindsey Vonnová nebo Anna Kurnikovová se v určitém momentě stalo, že je veřejnost začala vnímat především jako symboly krásy. Nebojíte se, že by vám v tomhle ohledu mohla být paradoxně hezká tvář na škodu?
Musím hlavně říct, že já se rozhodně nevidím v tom světle, jak o mě ostatní píšou. Sama sebe vnímám jako úplně normální holku, která se soustředí především na výsledky. Věřím, že když u toho zůstanu a budu se podle toho přesvědčení stoprocentně řídit i dál, nemělo by se to nikdy přehoupnout na druhou stranu.
Zarazilo mě, že na instagramovém profilu máte hned v úvodu upozornění, aby nikdo nepoužíval žádnou z fotografií bez vašeho svolení. Měla jste nějakou špatnou zkušenost?
Bohužel ano, v době, kdy mě ještě nesledovalo tolik lidí, kolik mám na profilu dnes. Byla jsem tehdy malá a nechci úplně říct hloupá, ale spousta věcí mi nedocházela. Přidala jsem tehdy fotku v plavkách, ale z postele, takže ji bulvár hned vytáhl a všichni pak psali články bez jakéhokoliv mého vyjádření. Vytvořili si svůj příběh, aniž by se mě kdokoliv na cokoliv zeptal. Což bylo tedy dost nepříjemné. Ani tak kvůli mně, mně to bylo v podstatě jedno, ale nebylo to fér vůči mému okolí ani plaveckému světu celkově.
A jak se stavíte k reklamám na sociálních sítích? Nabídky vám teď určitě budou přibývat. Máte hranice, za které byste nešla?
Tím, že jsem měla odjíždět do Ameriky, tak jsem teď žádné reklamy přijímat nemohla. Ale samozřejmě mám svoje hranice a chci spolupracovat jen se značkami, za kterými si stojím, které denně používám a mám k nim vztah. Rozhodně bych se nechtěla dostat do bodu, kdy bych měla každý týden propagovat nový produkt nebo společnost. Sportovci to většinou s reklamami mají tak, že spolupracují se stálými sponzory, není to jako u influencerů.
Přiznám se, že články o sobě raději skoro vůbec nečtu. Rozhodně ne tím způsobem, že bych šla na internet a tam si je cíleně vyhledávala podle svého jména.
Po vašich výkonech, kdy jste na evropském šampionátu v Budapešti získala zlato, pokořila národní rekord a jako první Češka jste vyhrála ME v dlouhém bazénu v olympijské disciplíně, se automaticky očekává úspěch i na olympiádě v Tokiu. Cítíte na sebe od veřejnosti tlak?
Že tlak přijde, mi říkala už trenérka. Ale myslím, že je hodně důležité, aby si lidi uvědomili, že Evropa je prostě něco úplně jiného než olympiáda, kde se sejde světová konkurence a plavání je tam úplně jiný sport. V tom obrovském počtu závodníků se jako úspěch bere i účast ve finále. Já sama zatím žádný velký tlak necítím, ale vím, že s postupem času bude narůstat, protože lidi plavání nerozumí tak, jak by možná bylo potřeba.
Co je tedy největší omyl, který o plaveckých soutěží panuje?
Třeba to, že když člověk postoupí do finále z prvního místa, vyhraje ho. Tím, že v plavání rozhodují setiny a desetiny, stačí jedna chyba a člověk může být klidně až šestý. Hodně zkušených plavkyně se navíc šetří a naplno jedou až ve finále. Na vrcholových soutěžích je pak třeba čtyřicet startujících a člověk se musí nejdřív dostat do šestnáctky a až pak do osmičky, což není jako kdyby nás závodilo deset.
Jak vlastně s trenérkou pracujete na tom, abyste dokázala z hlavy vytěsnit myšlenku, že se od vás nějaký cenný kov očekává?
Myslím, že to máme podobně nastavené. Nečtu o sobě žádné články, na závodech skoro nepoužívám telefon a snažím se nenechat se rozhodit. Soustředím se hlavně na trénink a regeneraci. Všechno ostatní nechávám jen plynout kolem mě.
V jednadvaceti letech, kdy většina vrstevníků řeší párty, randění nebo problémy studentského života, musí být na psychiku asi hodně náročné soustředit jen na sportovní kariéru a ostatní věci upozaďovat…
Bylo to těžké na střední škole. V tom zlomovém momentě, ve věku, kdy člověk finišuje studium, má se rozhodnout, kam se vydat dál, kdy si hledá lásku, potkává hodně lidí a pořádají se večírky. Spolužáci a vrstevníci chodili na párty a já jít nemohla, protože jsem měla trénink i v sobotu. Tehdy jsem ten rozdíl životního stylu pociťovala asi nejvíc. Poslední tři roky už to ale tak nevnímám. Myslím, že jsem si v hlavě všechno dobře srovnala. Vím, že jsem někde jinde, že v tuhle chvíli nejsou večírky nic pro mě a že si je můžu užít třeba po kariéře.
To srovnávání si priorit ale asi nebylo úplně jednoduché. Co vám tehdy pomohlo nejvíc?
Jasně, že mi občas bylo líto, že si nemůžu jít místo tréninku s holkama někam sednout, že nemůžu být součástí party, která vznikala, a hodně věcí mi unikalo. Myslím, že člověku k urovnání priorit hodně pomůže i to, že zažil úspěchy a ví, jaký pocit je získat medaili nebo udělat osobní rekord. Vždycky jsem si taky opakovala, že mi nic neuteče a že ti praví kamarádi kolem mě zůstanou, i když třeba nebudu chodit na večírky. Tak jsem si to obhajovala.
Když člověk vidí hodně mladou sportovkyni, která je celosvětově úspěšná, tak trošku to svádí k myšlence, že jí to jde tak nějak samo, protože má prostě talent a ty úspěchy se po čase dostaví. Jenže je mi jasné, že se za každou medailí ukrývají léta dřiny a odříkání. Vy jste dokonce začala plavat už v pěti letech. Jak vzpomínáte na dětství “ve vodě”?
Byla jsem v ní úplně odmalinka. Nejdřív mě posílali na Berounce a jezdili jsme na dovolené, kde mě učili rodiče, protože táta byl plavec a já tím pádem měla všechno z první ruky. Vždycky vzpomínám, jak jsme se starším bráchou na dovolených podplavávali bazény a hodně závodili, takže to mám spojené s radostí a pohodou. Líbilo se mi sledovat svůj posun. Ale rozhodně to nebylo tak, že by mě rodiče nutili chodit někam do kroužku, to vůbec. Šlo jim hlavně o to, aby mě plavání bavilo.
Takže se nekonalo žádné promítání tatínkových snů do vás?
Vůbec. Chodila jsem jen do předškolního dětského kroužku, který mě moc bavil. S mamkou jsme pak vyzvedávaly bráchu v oddílu, když mu končil trénink. Dodnes si pamatuju, jak jsem byla unešená a chtěla jít okamžitě do vody plavat s nimi. Takže ve chvíli, kdy jsem mohla na nábor, šla jsem. Určitě mě tedy nikdo nenutil, ono mě totiž spíš museli brzdit, abych neskočila do vody rovnou z tribuny.
Přijde mi, že rodiče, co sami milují sport, kterému se jejich dítě věnuje, jsou do jeho kariéry asi ještě víc zapálení. Tatínek na vás asi musí být hodně pyšný. Vzpomínáte, co vám řekl nejhezčího?
To je strašně těžké vybrat. Táta mi totiž říká hezké věci pořád. Ale vždycky mě dojme, že se po nějakém mém úspěchu rozbrečí. Když jsem vyhrála mistrovství Evropy, zavolal mi, že je úplně nejšťastnější a je na mě moc pyšný. A taky, že dřina, kterou do plavání dávám, se mi vyplatila. To mě vlastně asi těší nejvíc – že mi jenom nemaže med kolem pusy, ale že se nad tím fakt zamyslí ze všech stran. Že vidí i tu dřinu za tím vším, kterou často jiní nevidí.
Na olympiádě se jako úspěch bere i účast ve finále. Já sama zatím žádný velký tlak necítím, ale vím, že s postupem času bude narůstat, protože lidi plavání nerozumí tak, jak by možná bylo potřeba.
A nemá občas tendence tak trošku lézt trenérům do zelí a radit vám?
Když jsem byla malá, tak s trenéry hodně spolupracoval, ale teď mám kolem sebe tým profesionálů, takže mi už radit nemusí. Spíš mi připomíná stejné věci, jako když mi bylo dvanáct. Ale to spíš ze srandy.
Jaké?
Abych si nezapomněla závodní plavky a rozložila si síly. Takové základní věci, co si samozřejmě říkáme i s trenérkou. Jenže on se vždycky cítí líp, když mi to ještě připomene.
S vaší trenérkou vám evidentně chemie funguje. Občas se stává, že se pak ten sportovní vztah přehoupne do hodně osobní roviny a trenér se stane už i blízkým přítelem – součástí rodiny. Vnímáte to taky tak?
Ano. Petra se totiž i chová jako moje druhá matka. Furt mi s něčím radí nebo chodí ke mně do pokoje a říká, abych si vyvětrala a uklidila. Už si z toho děláme i srandu. Kdybychom spolu neměly hezký vztah, nemohla bych s ní fungovat ani po sportovní stránce.
Jakou nejdůležitější radu jste od ní dostala?
Nepos… se z toho.
A jde se tím vůbec řídit?
Právě že jo. Třeba na mistrovství Evropy, kdy jsem postoupila z prvního místa, sváděla situace k tomu, aby byl člověk vyjukanej a nervózní. A já se nad tím nezamýšlela, hleděla jsem si svého tréninku a vyplatilo se.
Četla jsem, že týdně naplavete okolo 60 kilometrů. Co děláte, když jedete k vodě na dovolenou? Dokážete jen relaxovat?
Já na dovolenou vždycky jezdím akorát vypnout a válet se. Vůbec tam neplavu. Do vody se chodíme jen zchladit nebo na nafukovačku, aby se neřeklo.
Zmínila jste, že chodíte na nafukovačku… Takže počítám, že váš strach z ryb pořád ještě trvá.
Ještě pořád (směje se). Ale většinou spíš v řekách a rybnících. U moře na nafukovačku chodím spíš kvůli tomu, abych se víc opálila, protože na vodě to jde líp.
Jak tedy běžně odpočíváte?
Plavci mají jednu hodně specifickou věc. Sezona jim totiž trvá celý rok a dělí se do dvou částí. Volna tedy moc není. A když už se nějaké naskytne, tak je to po dlouhé době a já jsem ráda, že můžu konečně vypnout. Rozhodně tedy nejsem ten typ, co by se do relaxu a nicnedělání musel nutit. Tělo si většinou samo řekne. Nejvíc se určitě regeneruju spánkem, ale baví mě třeba i být jen tak doma, chodit na procházky, do kavárny, číst si. Prostě běžný nesportovní den.
A jak vypadá ten běžný sportovní?
Ráno mívám dvě hodiny trénink a po něm jdu většinou do posilovny. Pak se jedu domu naobědvat, odpočinout si a zase znovu na trénink. Nakonec dne pak většinou proběhne regenerace a fyzioterapie.
Neměla jste kvůli tomu obrovskému nasazení někdy pocit, že žijete ve smyčce, ze které potřebujete na chvíli vyskočit?
Hodně náročná byla doba covidu, kdy nám chyběly vyhlídky, proč vlastně vůbec trénujeme. Všechno se zrušilo nebo odsunulo. V hlavě to mám sice srovnané, ale určitě nemůžu říct, že nikdy nemám krizi. S trenérkou se ale snažíme dělat plán a program takový, aby mě nenudil a měla jsem nějaké změny. Takže pokaždé děláme něco trošku jiného, třeba kickbox a jiné prvky, které mě odtrhnou od plavání. To všechno právě proto, aby se nestalo, že se časem ocitnu ve smyčce.
Myslím, že člověku k urovnání priorit hodně pomůže i to, že zažil úspěchy a ví, jaký pocit je, když získá medaili nebo udělá osobní rekord. Vždycky jsem si taky opakovala, že mi nic neuteče.
Když se ještě vrátíme k olympiádě. Nebojíte se, že až ji jednou vyhrajete, nebudete mít jít kam výš?
Abych vyhrála olympiádu, je zatím hodně nereálné. Ale pokud by se to někdy stalo, je důležité si uvědomit, jestli mi to stačí. Jestli když je mým snem vyhrát olympiádu, budu pokračovat, nebo jestli to byl můj vrchol a už nechci dál makat. Protože dřina je to obrovská a někdo po podobném úspěchu už pak prostě není ochotný tak moc trénovat. Já si zatím překonávám malé mety a furt mám ještě motivaci v těch vyšších.
Mně přijde, že jste se úplně zděsila, že byste snad mohla vyhrát…
No zděsila, protože holky ve světě jsou úplně někde jinde a mají na mě ještě velký náskok. Je nereálné, abych se za dva měsíce zlepšila třeba o šest vteřin. Člověk se na všechno musí dívat realisticky, a především pak sledovat časy, ne jenom vítězství. Na olympiádu každopádně jedu s cílem dostat se mezi osmičku nejlepších, protože to bude obrovská rvačka. Takže pokud vybojuju účast ve finále, budu moc šťastná.
Na evropském šampionátu jste za sebou ale nechala i několikanásobnou mistryni světa a olympijskou vítězku Federicu Pellegriniovou. To je hodně cenný skalp. Máte v hledáčku ještě nějaké velké jméno, které byste chtěla pokořit?
Já bych ji klidně chtěla porazit znova (smích). Protože jsem zvítězila jen o dvě setiny, to není ani mrknutí oka. Takže kdyby se mi ji povedlo přeplavat znova, bylo by to neuvěřitelné, ale vím, že i náročné.
V talk show 7 pádu Honzy Dědka jste řekla, že se plaváním nechcete živit. To stále platí? Máte už nějaký záložní plán?
Určitě. Ono se ani plaváním živit nedá. Rozhodně tedy ne v České republice. Baví mě psychologie, takže bych určitě chtěla jít tímto směrem. Konkrétně by se mi líbil třeba obor sportovní psychologie.
A chtěla byste studovat v Čechách, nebo v zahraničí?
V Čechách, do Spojených států nakonec nepoletím. Rozhodla jsem se před 14 dny a letos to byla moje poslední možnost, protože už mi je jednadvacet. Studium na univerzitě v Louisville je totiž omezené věkem.
Rozhodování asi muselo být těžké. Co bylo tím posledním impulsem pro setrvání v Čechách?
Neuvěřitelně těžké. Hlavně to bylo téma, které jsem měla v hlavě snad tři měsíce v kuse. Navíc člověku samozřejmě nikdo pořádně neporadí. Ani nevím, co bylo tím posledním impulsem. Asi souhra všech okolností, protože nešlo o nějakou situaci, po které bych si řekla, že neodjedu. Ale je pravda, že prohlášení jsem vydala po mistrovství Evropy, což byla asi taková tečka, která mi potvrdila, že tady mám dobré podmínky, nic mi nechybí a není důvod odlétat.
A odlétat do Tokia budete s příjemným těšením se nebo s nervozitou?
Určitě s příjemným těšením se. Zvlášť poté, co se loni olympiáda odložila dva měsíce před zahájením, když už je člověk naladěný na závod. Ty pocity ve mě pořád přetrvávají, ale samozřejmě mírná nervozita tam je taky.
