Novinářka, fotografka a matka tří dětí Pavlína Saudková působí velmi skromným a ve svých
jedenačtyřiceti letech až dívčím dojmem. Je milovnicí a podporovatelkou divadla a umění. Od roku 2015 spolu s Bárou Nesvadbovou organizuje charitativní projekt Be Charity. Ne náhodou ji proto v životě inspirovaly takové ženy, jako jsou například Denisa Augustínová, zakladatelka charitativní organizace Magna, nebo Olga Havlová.
Další skupina žen, o kterých Pavlína mluví, má společného něco jiného. Žily celý život
ve stínu svého muže. A s tím se Pavlína může ztotožnit. Od svých čtyřiadvaceti let je partnerkou fotografa Jana Saudka. Není třeba asi mnoho vysvětlovat, že to jako žena tak osobitého člověka neměla v životě vždycky jednoduché… Které ženy obdivuje?
Maminky dětí s handicapem
Na první místo žen, které mě v životě inspirovaly, bych postavila maminky, jejichž dětem pomáháme v rámci našeho Nadačního fondu Be Charity. Skláním se před každou mámou, která má dítě s handicapem a najde v sobě sílu na každodenní život. Sama mám tři děti a vím, jak je to těžké jen ve chvíli, kdy dítě doma leží s virózou. Maminky dětí, které jsou například jen upoutané na lůžko, v podstatě nemohou mít svůj vlastní život. Často se stává, že je opustí i partner, protože takový tlak nezvládne. Nejsem si jistá, jestli bych tuhle sílu v sobě měla. Snažím se ale maximálně takovým silným ženám pomáhat. V Be Charity se nám daří pomocí různých eventů vydělat dost peněz, které posléze věnujeme na pomoc pro tyto děti. Nacházím v tom veliký smysl. Vnímám, že my, co jsme se narodili pod šťastnou hvězdou, bychom měli něco z toho štěstí společnosti vrátit.
Denisa Augustínová
zakladatelka charitativní organizace Magna
Je to neskutečně energická, odvážná žena. Ještě než začala pandemie, cestovala po celém
světě a pomáhala se svou organizací ženám a dětem v Kambodži, Sýrii, v utečeneckých táborech nebo v jižním Kongu. Ruku k dílu přikládá jak v místech, která byla postižena přírodními katastrofami, tak tam, kde jsou válečné konflikty nebo i občanské nepokoje. Zaměřuje se na pomoc ženám a dětem. Moc ráda bych s ní jela do Sýrie do utečeneckých táborů jako pomocná síla. Mám velké dilema mezi finanční pomocí, kdy posíláte peníze z tepla a bezpečí svého domova, a mezi pomocí, kdy obětujete své pohodlí. To druhé je pro mě zatím výzva. Denisin muž je mimochodem několikanásobný vítěz Czech Press Photo Martin Bandžák, který všechny cesty dokumentuje. K tomu spolu ještě zvládají vychovávat dvě dcery.
Olga Havlová
první manželka československého a později českého prezidenta Václava Havla
Ráda bych si zkusila žít v její kůži v době postkomunismu. Zajímalo by mě, jak to bylo doopravdy těžké. Všechny informace totiž máme zprostředkovaně. Když přišla revoluce, bylo mi devět. Bydleli jsme na vesnici, kde v mých očích bylo mnohé zdánlivě idylické. S prožitkem svobody, kdy můžeme v podstatě všechno, je pro mě těžko představitelný pocit žití v nesvobodě. Vzpomínám na film Tenkrát podruhé, který jsem viděla na festivalu ve Slavonicích. Je kromě té osobní linky také o agentuře, které řekneš, jaké období bys chtěla zažít – a ona to všechno zařídí. A může to být některá historická epocha, setkání s Hemingwayem nebo klidně některé údobí tvého soukromého života. Doporučuji také úžasné představení Olga/Horrory z Hrádečku Divadla Letí. Rýsuje se tam vedle žití v totalitě pochopitelně i další silné téma – soužití s Václavem Havlem. Nějaké paralely soužití s Janem by tam byly. Jan je známá osobnost, já jeho partnerka. Na jednu stranu to ctím, protože je skutečně geniální umělec. A bohémství s sebou přináší pro partnera i trochu překážek. Když je muž zvyklý na své ego, musí být v páru vždy někdo, kdo je ve stínu. Naučila jsem se chodit dva kroky za Janem. Ale nevadí mi to. Nejsem člověk, který by potřeboval být v centru pozornosti.
-
Olga Havlová, foto: Ondřej Němec
Milada Horáková
právnička, v roce 1950 popravena v rámci vykonstruovaného politického procesu
Fascinuje mě, jak pevně si Milada Horáková stála za svým přesvědčením navzdory tomu, že byla matkou. Je velmi těžká volba mezi tím, jestli zradíš sama sebe pro záchranu rodinného života, nebo se všeho vzdáš a budeš si za svým názorem stát přímo. Životní volby jsou naštěstí obvykle milosrdnější. Milada Horáková to štěstí neměla. Sama jsem velmi pečující matka. V současné době hodně řeším, jaký vzor dítěti dáváš. Hodně přemýšlím, jak se na dětech může podepsat soužití mě a Jana. Zda je v pořádku, že si dítě vtiskne do hlavy, že tatínek může všechno, a maminka „nic“. Milada určitě řešila, že by chtěla dát dítěti takový vzor matky, která nezradí sebe sama za žádných okolností.
Virginie Woolfová
anglická spisovatelka, esejistka, literární kritička
Virginie byla nakloněná ženám, přesto se provdala za Leonarda Woolfa, kritika a autora statí o ekonomice. Její muž ji hodně podporoval včetně toho, že souhlasil s její revoltou vůči patriarchálnímu pojetí rodinných vztahů. Zabývala se rozborem vlastního chování. Studovala psychoanalýzu Sigmunda Freuda. A dokonce byla i několikrát hospitalizována v psychiatrické léčebně. Velmi mě baví její příběhy a psychologická kresba postav. Zajímá mě, kolik času strávíš s někým, koho nemůžeš potkat a poznat, a poznáváš ho mezi tím, co čteš mezi řádky v knihách. Studovala jsem žurnalistiku a doufám, že brzy bude na světě moje divadelní hra.
Božena Němcová
spisovatelka
Hodně by mě bavilo, kdyby se Božena Němcová mohla potkat s Olgou Havlovou. Jak by si asi rozuměly. Němcová žila v době národního obrození jako Havlová v době komunismu. Kulisy byly jiné, ale podstata stejná. V rámci nesvobody, která vládla kolem zejména s ohledem na ženy, si dokázala uhájit sama sebe. Neměla lehký život. Vyrovnat se se smrtí dítěte považuji za jednu z nejtěžších životních zkoušek, i když tenkrát to bylo asi běžnější než teď. Miluji Dopisy Boženy Němcové. Příběh Babičky je v něčem strašně zatěžkaný, ale to, co je mezi řádky, vypráví o duši. Psychologie jednotlivých postav je velmi dobře propracovaná, a to zejména těch ženských. Božena Němcová patří mezi ženy, které nám vyšlapávaly cestu ke svobodě, jaká je dnes. Důležité je si uvědomit svou podstatu. Můžeš to potlačit a vést zdánlivě spokojený život, ale je to jen namlouvání, že je všechno v pořádku. Máme sice volební právo a můžeme pracovat, ale rovnost není všude tam, kde by měla být.
Rosa Parks
aktivistka, bojovnice za práva černochů v USA
Rosa Parks byla v roce 1955 zatčena, protože jako Afroameričanka odmítla v autobusu uvolnit místo bílému, což vedlo k bojkotu autobusové dopravy v Montgomery a posléze k velkým protirasistickým protestům. Její čin představoval zásadní krok v rozvoji hnutí za černošská práva v USA. V době segregace to od ní byla velká odvaha. Zajímalo by mě, kolik
takových chvil zažila předtím, jestli ta cesta vedla přes ústupky a vykrystalizovalo to v čin odvahy, anebo jestli to byla první možnost ukázat svou sílu. Jaké pocity měla potom?
