Filip Rožek není jen lidský parťák Gumpa, ale také autor knih o psím hrdinovi a scenárista a producent divácky úspěšného filmu z roku 2021, ve kterém hráli skuteční zachránění psi. Do kin teď přišlo pokračování Gump – jsme dvojka. Oproti prvnímu filmu, který mohl leckoho překvapit krutostí zvířecích osudů, je dvojka odlehčenější. „Množíren a řetězů už bylo dost, proto jsem dvojku napsal spíš dobrodružnou. Soustředili jsme se na humor a empatii mezi člověkem a zvířetem,“ vysvětluje Filip Rožek v rozhovoru. Přestože sám pomohl řadě týraných psů k lepšímu životu, nechce se profilovat jako zachránce, ale jako autor, který šíří zvířecí příběhy a osvětu o pomoci zvířatům.
Provázelo vás dětstvím nějaké zvíře?
Měli jsme psa Filípka, ale nebyl s námi doma, jezdili jsme za ním o víkendech. Byl to jeden z nejcitlivějších zvířecích příběhů mého života.
Kam jste za ním jezdili?
Když mi bylo asi deset, měli jsme kamaráda, který v Komořanech hlídal na parkovišti stavební stroje. Narodil se tam pejsek a on mu dal jméno po mně. Filípek se do mě zamiloval, ale tenkrát jsme ještě bydleli s babičkou, která pejska nechtěla, a tak jsme za ním s mámou jezdili. Asi dvakrát jsme ho vzali domů do Nuslí. Naložili jsme ho do autobusu, Filípek byl celou dobu u mých nohou, pak jsme přestoupili na jiný autobus, dovezli ho domů a po víkendu zase odvezli zpátky. A představte si, co se stalo. Pro mě to byl zvířecí zázrak. Filípek se z Komořan jednou ztratil. Byl pryč asi tři dny. Přišel jsem ze školy a on stál téměř u nás před domem. Přiběhl za mnou přes půl Prahy! Nedokážu si to vysvětlit, nějak si tu cestu musel zapsat do hlavy. Museli jsme ho ale do Komořan vrátit. Parkoviště se za pár měsíců stěhovalo do Davle, Filípek znova utekl, a už se nikdy nenašel. Máma říká, že to je největší chyba jejího života, že jsme si Filípka nenechali. Když o tom občas přemýšlím, mám hořko v krku. Říkám si, kde je ti Filípku konec? Je to příběh z dětství, který ve mně otvíral to, co mám doteď. Každý pes mi to otevře jinak a jinde, ale Filípek byl první.
Měl jste už jako malý snahu zachraňovat zvířata?
Pamatuju si, že jsem sledoval Studio Kamarád, a tam dávali odznak za záchranu zvířete. Tenkrát jsem dostal odznak za kosa nebo za kočičku, která spadla do výklenku. Měl jsem jich asi pět.
Kdy se vaše pomoc překlopila do profesionální roviny?
To mi bylo osmnáct. Vracel jsem se z diskotéky na chatu, kterou má naše rodina u Tábora u Lužnice. Na diskotéky jsem tedy moc nechodil, ale zrovna jsem šel a vždycky mi připadalo romantické chodit na chatu večer lesem. Procházel jsem kolem divného stavení na zvláštním místě a za ošklivým plotem, kam nebylo vidět, štěkalo obrovské množství psů. Hned ráno jsem se tam vypravil a zjistil jsem, že je to táborský psí útulek, o kterém skoro nikdo neví. Přemýšlel jsem, co s tím udělám. Začal jsem tehdy pracovat v jedné soukromé televizi a cítil jsem, že mám možnost na to upozornit.
Povedlo se to?
Útulek vypadal poměrně depresivně a hodně lidí, hlavně holky, mi říkaly, že se tam bojí jít. Jednak kvůli tomu, jak na ně prostor působí, a jednak proto, že se bojí očí těch psů. Bojí se, že budou dotlačené k tomu vzít si psa jenom ze soucitu. Napadlo mě vytáhnout psy z toho depresivního prostředí ven na procházku, kde se na ně můžou lidi nezávazně podívat. Uspořádal jsem pochod pejsků na náměstí v Táboře a spousta z nich se díky tomu udala. Na druhé akci, kterou jsem vymyslel, se psi, kteří hledali domov, během večera dražili. Spojil jsem se s řadou osobností, například s Martou Kubišovou nebo Honzou Musilem, které jsem znal z televize. Všichni pejsci se vydražili, útulek to zpopularizovalo a akce pro něj vydělala na tu dobu spoustu peněz. To, že s nimi provozovatel naložil špatně, je druhá věc. Byla v tom i má naivita. Město Tábor mu pak útulek vzalo, dalo ho do polosprávy Lize na ochranu zvířat a s tou jsem začal spolupracovat.
Před osmi lety jste založil organizaci Se psem mě baví svět. Nepomáháte ale jen psům.
Cílem bylo pomáhat všem. Až na základě Gumpa se z toho stalo něco, co předčilo naše počáteční očekávání a pomohlo vydělat peníze na další projekty. Díky tomu teď posíláme peníze řadě útulků a organizací. Projekt se nás vždycky musí nějak dotknout. Nedávno se třeba konalo mistrovství ČR v krasobruslení a Gump byl jeho patronem. Jedna vážně nemocná holčička snila o tom, že bude krasobruslařkou, tak jsme jí v rámci Gumpova projektu zaplatili brusle a roční výuku v krasobruslařském klubu.
Co bylo impulsem k napsání knihy o Gumpovi? Psa Gumpa jste tehdy ještě neměl.
V rámci organizace Se psem mě baví svět jsme s Veronikou Hájkovou sami občas realizovali nějakou záchranu. U Berouna fungovala velká množírna a paní, těžce se mi říká „paní“, prostě ženská, která ji provozovala, byla institucemi téměř nezničitelná. Vždycky jí na množírnu někde přišli, ona se přestěhovala o kousek vedle a pokračovala dál. Komunikace s ní byla hodně těžká, ale Veronika se s ní domluvila, že nám dá aspoň psy, kteří pro ni už budou nepoužitelní. Takhle jsme přebrali čtyři pejsky. Tři vypadali, že za pár měsíců, až je na veterině dají do pořádku, budou moci jít do adopce.
Ale jedna psí holčička se hodně bála lidí, na každého štěkala a vrčela. Za celý život nebyla na veterině a nejspíš ani venku. Byla hodně nafouklá a veterinář říkal, že má velký nádor a Cushingův syndrom a zbývá jí pár týdnů života. Veronika jí dala jméno Lílije, odvezla si ji na chalupu a za 14 dnů mi volala, že se stal velký zázrak. Když jsem tam přijel, k brance přiběhl relativně veselý pejsek. Veronika se k Líliji krásně chovala, dala jí lásku a ona začala věřit světu kolem. Lílije s ní prožila léto a zhruba po půl roce jí umřela v náručí. Uvědomil jsem si, že takových zvířecích osudů, kdy psi strávili život v množírně nebo přivázaní na řetězu bez zájmu lidí, znám spoustu. A tak jsem vymyslel příběh pejska Gumpa, který poběží životem a konkrétní zvířecí příběhy, které jsem zažil, uvidí místo mě on.
A jak se k vám dostal Gump?
Když jsem hledal pejska, který ponese podobný osud jako ten, o němž jsem psal, poslala mi Veronika fotku psa k adopci, který byl odebraný ze špatných podmínek. Napsala mi k tomu jenom: „Není tohle Gump?“ A byl to Gump.
Když jste Gumpův příběh psal, viděl jste ho už jako film?
Vůbec. Ani jsem nečekal, že to může být takhle úspěšná knížka. Myslel jsem si, že budu rád, když si ji koupí pár známých a moje máma se s ní bude pyšnit na chatě kamarádům. Taky jsem si myslel, že to rozhodně nebude pohádka pro děti, ten příběh jsem psal příliš syrově. Ale první náklad, asi pět tisíc kusů, se prodal okamžitě. Uvědomil jsem si, že krutost života je pro děti možná akceptovatelnější než pro dospělé, protože děti v sobě mají určitou naivitu, a krutost a bolest, ale jak ji znají dospělí, si většina z nich nezažila. Při psaní mě hodně ovlivnila dcera, které v té době bylo osm. Opravdu to psala se mnou a možná už tenkrát v sobě Gump atribut pohádky měl, a proto se stal oblíbencem dětí.
Na mě byl tedy první film dost krutý. Začít tím, že umře štěňátko, je velmi brutální. Měli jste na tom s režisérem F. A. Brabcem shodu?
Co se týká psího světa, měli jsme absolutní shodu a František mi věřil, že ten způsob, jak to chci sdělit, je správný. Nechtěl jsem začít humorem, protože jsem zažil spoustu situací, kdy se štěně nebo kotě udusí poté, co je někdo odhodí do tašky. Proč bych hned od začátku lhal, že je svět růžovější, když není? Spoustu těch nejkrutějších příběhů jsem ale do knížky ani do filmu nedal. Zažil jsem psí jatka, zažil jsem příběhy těžce týraných psů, kteří už to nerozchodili… Nechtěl jsem dělat horor.
Bylo pro vás důležité, aby ve filmu hrála reálná zachráněná zvířata?
Bylo to pro mě zásadní. Dal jsem si za úkol, aby zvířata opravdu ve filmové roli ztvárnila svůj příběh.
Tím jste si to trošku zkomplikovali, ne? Takoví psi přece nejsou trénovaní pro film.
Zkomplikovali, ale zároveň nezkomplikovali. Pro mě je důležitá pravost příběh. U dvojky jsme třeba s Frantou hodně diskutovali nad tím, jestli to celé zvládne odehrát můj Gump, který hrál v jedničce jenom část příběhu. Nechtěl jsem Gumpa do ničeho lámat, ale on za dva a půl roku od prvního filmu neuvěřitelně vyspěl a postavil se svým strachům. Překvapoval nás, čeho je schopný, a hlavně do filmu vtisknul důležitý prvek. Není to drezurovaný pejsek, tudíž to, co hraje, je z velké části jeho svobodná vůle. Dvojka je de facto do určité míry napsaná i zrežírovaná Gumpem. Samozřejmě jsou tam scény, kdy ho Richard Krajčo nese v krosně, nebo Gump běží zleva doprava – to vždycky běží za mnou. Je tam ovšem taky spousta věcí, které jsem nějak napsal, ale Gump se spontánně rozhodl udělat je jinak, a nám se to v konečném důsledku možná líbilo víc. Když se dnes dívám na filmy se psy, už v nich nevidím upřímnost daného psa, ale vnímám za tím ten povel. Hodně mi to vadí, protože pak je to velký klam.
Do dvojky jste taky obsadili psy, kteří překonali těžký osud?
Nejen psy. Je tam prasátko Princ, které uteklo lidem, kteří ho chtěli zabít. V lese ho našla paní, která měla cvičák a útulek pro pejsky, a už si ho nechala. Dnes prase jezdí do domovů důchodců, kde dělá terapie, a to, jak ho lidi zachránili, jim teď vrací. Ve filmu hraje taky poník Tomorrow, který byl celý život hvězdou manéže. Když už byl hodně nemocný, prodal ho majitel cirkusu zprostředkovateli, který nás vydíral, že poníka odveze na jatka. Myslím, že jsme ho koupili opravdu pár hodin před cestou na jatka. Vzala si ho kamarádka Mili, která má nádherný statek s poníky, a dala mu obrovskou péči. Tomorrow měl bohužel zdevastovaný trávicí trakt, protože nikdy nejedl nic pořádného, a po asi dvou a půl měsících u Mili zemřel. Ale neumíral v bolestech, v jakých jsme ho přijali. Ještě si užil krásný život ve svobodě a volnosti. A to je taky jedno z poselství filmu. Když se zvířeti tleská a je z lidského pohledu hrdinou, který vyhrává Velkou Pardubickou, bývá za tím někdy velké utrpení a trauma.
A nesmím zapomenout – to by mi maminka neodpustila – na Gumpovu parťačku, psí holčičku Jenny. Ve filmu se jmenuje Kytička a hraje Gumpovu sestřičku.
Jenny je Gumpovi hodně podobná, kde jste ji objevili?
Asi před dvěma lety mi kamarádi poslali fotku pejska k adopci z útulku v Rožňavě, který byl odebraný z romské osady. Tenkrát tam psali, že se na Slovensku narodil holčičí Gump. Jenny byla Gumpovi opravdu hodně podobná. Hned jsme tam volali a Jenny skončila u mé maminky. Tehdy měla ještě pitbulla Kevina, a když Kevin umřel, Jennynka jí pomohla ztrátu překonat. Když to řeknu natvrdo, myslím, že Jenny mojí mámě zachránila život. Maminka byla na Kevinkovi závislá a já jsem věděl, že až to jednou nastane, maminka bude mít velký problém to ustát. Jennynka ji z toho velkého smutku vytáhla a rozzářila jí život.
Předáváte poselství o pomoci zvířatům na debatách ve školách, kam s Gumpem jezdíte?
Nejezdím jenom po školách, ale i po nemocnicích. Nechtěl jsem předávání poselství zkomercializovat a prodávat Gumpa jako atrakci, proto nikdy nechci honorář ani cesťák. Ne všechny akce, kam mě s Gumpem zvali, jsem absolvoval, protože mi pro něj nepřišly vhodné. Chci ho ukazovat na místech, kde to podle mě má smysl.
Energie dětí mě naplňuje a baví. V dětech se formuje představa o budoucím světě i o principu, jak můžou pomáhat a jak se dívat na svět zvířat. Myslím si, že v tom je moje místo, a k tomu mi Gump obrovsky pomáhá. Říkám dětem, jak jsem se k této problematice dostal, a pomáhám jim zorientovat se v tom, co je skutečná pomoc.
Co například?
Klasický případ je ten, kdy lidi na Vánoce nakoupí co největší množství levného krmení a odnesou ho do útulku. Je to krásný dobrý skutek, ale nepromyšlený, protože většina pejsků to nejlacinější krmení není schopná pozřít. Útulku by víc pomohly peníze, protože má řadu nákladů, na veterinu, na energie… Obstarat si krmení je pro útulky mnohdy nejmenší problém, ale peněz není nikdy dost. Vyprávím dětem taky o osobní zodpovědnosti za to, co se děje kolem nich. O nejhorších množírnách a nejhorším týrání, které jsme objevili, okolí dlouho vědělo, jenom nikdo nic neřekl. Problém, který se člověka osobně netýkal, pro něj neexistoval. A to neplatí jen o zvířatech, ale třeba i o šikaně mezi dětmi. Proto si myslím, že je důležité o tom mluvit.
Film Gump – jsme dvojka přišel do kin 28. března 2024. Před premiérou na něj poutala také dronová show nad Prahou. „Dlouhou dobu se snažíme upozorňovat, snad jako všichni pejskaři a lidé, kteří mají rádi přírodu, že ohňostroje a bouchání petard na nebe a vůbec do společnosti nepatří,“ vysvětloval Filip Rožek. Proto přišel s nápadem na vizuální podívanou s drony, které můžou být zajímavou alternativou k zábavní pyrotechnice a časem ohňostroje zcela nahradit.
