V kinech je druhý film podle úspěšné knižní série Aristokratka ve varu, ve kterém má Yvona Stolařová hlavní roli. Proč v době rostoucí popularity vyměnila chytrý telefon za tlačítkový, co viděla při pobytu ve tmě, jak se její rodina dostala z Francie do Čech a byl jejím předkem opravdu Alexandre Dumas?
Jste pověrčivá? Ptám se proto, že coby filmová Aristokratka máte rodově prokleté jméno Marie.
Moc ne. Kdybych měla věřit pověrám, že mi jméno přínáší smůlu, možná by mě to znejistilo. Záleží na přístupu. Když tomu člověk podlehne, pak bude pověra asi pravdivá.
Vy máte taky zajímavé jméno, které se u vás dědí. Váže se k němu nějaká historka?
Prababička Francouzka měla být Yvonne, ale farář byl opilý a pokřtil ji jako Simone. Od té doby se u nás jméno dědí. Babička, maminka i já jsme Yvony a pravděpodobně se tak bude jednou jmenovat i moje dcera. Je to milá tradice k uctění prababičky, která byla skvělá žena. Maminka ji neskutečně milovala, proto jsem o ní slyšela jen superlativy.
Jaký měla život? A jak se vlastně z Francie dostala k nám?
Tolik jsem ji nezažila, ale vím, že se narodila ve Francii, táta byl Němec a maminka buržoazní Francouzka. Když začala druhá světová válka, její tatínek působil v odboji proti nacistům, jako obchodník cestoval po světě a předával vzkazy. Jednou jel do Česka a vzal dceru s sebou. Tady ho ale chytili a mučili, aby něco prozradil. Nic neřekl. Pak ho mučili před jeho dcerou, aby řekla, co ví, jenže ona nic nevěděla. On potom skončil Mauthausenu, což se, pokud vím, babička nikdy nedozvěděla. Zjistily jsme to před pár lety, když jsme s mamkou jely do Lince a v knihách let našly jeho jméno.
Prababička zůstala tady. Byla velmi vzdělaná, skončila ovšem jako uklízečka a ani za komunistů se jí příliš nedařilo kvůli buržoaznímu původu. Ale protože byla velmi inteligentní, dali ji aspoň na dráhu, kde počítala všechny příklady z hlavy. Maminka mi několikrát vyprávěla historku, jak u dráhy zavedli počítače a prababička přesto chtěla počítat všechno sama. Říkali jí, že počítače jsou jistější. Ale pak našli chybu u její kolegyně, která zadala špatná data do počítače, zato babička měla všechno v pořádku.
To je úplný námět na film. Pátrala jste víc po historii své rodiny?
Nechala jsem si dělat testy DNA, protože mí předci jsou z Francie, část rodiny skončila v Německu a myslím, že část odjela do Ameriky. Zajímalo mě, jestli díky testům někde neobjevím příbuzného. Ale zatím jsem žádnou shodu nenašla. Vypracovala jsem i rodokmen, který z jedné větve sahá až do 16. století.
Našla jste mezi předky nějakého herce nebo umělce?
Herce ne, ale říká se, že náš vzdálený příbuzný je Alexandre Dumas. Přišla jsem na tuto návaznost, když jsem dělala rodoknem, ale trošku se obávám, že je to shoda jmen a spíš taková legenda, která se v naší rodině před sto lety vyprávěla.
Takže první herečka v rodině. A hned docela úspěšná. V kinech už je druhý film podle knižní série, která má šest dílů. Mluvili jste o natáčení dalších?
To bude záležet na návštěvnosti.
Přece jen byste s natáčením asi neměli otálet. Knihy se odehrávají v krátkém časovém rozmezí, tak abyste zatím z role nevyrostla.
Vy jste neviděla moji maminku – vypadá už tak dvacet let pořád stejně. Teď je to pět let od prvního filmu a myslím, že jsem se moc nezměnila. Naopak bych ráda, protože mi lidi pořád tipují 13 let.
Na filmové Aristokratce mě bavily kostýmy. Vaše Marie se obléká do výrazných barev. Dívám se, že i teď na sobě máte svetr, který vám ladí k očím, a pod tím růžovou, která vypadá dobře k vašim rezavým vlasům. Měla jste vždycky cit pro barvy nebo vás k oblékání do barev navedlo natáčení Aristokratky?
Vždycky jsem měla moc ráda barvy a naopak časem trochu ubírám. Na kamerovky k první Aristokratce jsem třeba ještě přišla s pruhovanými „včelími“ podkolenkami. Můj šatník je hodně pestrobarevný a s postavou Marie jsme si v tomto velmi sedly. Po natáčení si vždycky říkám, že bych si to nejradši všechno odkoupila, ale přece jenom mám ve skříni dost oblečení.
Kde sháníte věci na sebe?
Dřív hodně přes Vinted. Miluju módu a nakupování, ale poslední dobou se krotím, protože vím, jaký to má dopad. Skoro všechno je dnes fast fashion a nakupovat v second handech není úplně řešení, protože tím celý proces podporujete. Možná chodím do špatných second handů, ale i tam už teď máte primárně typické fast fashion značky jako Shein. Proto se od toho snažím ustoupit a žít s tím, co už mám. Občas měníme oblečení s kamarádkami a chtěla bych začít obměňovat šatník kousky od českých návrhářů.
Chcete jít cestou minimalizace?
Ráda bych. To je to nejmenší, co pro tuhle planetu můžu udělat.
Které designéry jste si vyhlédla?
Kvůli šatům na premiéru jsem komunikovala s Natálií Dufkovou. Od ní bych jednou byla ráda oblečená, ale vzhledem k tomu, že měřím metr padesát, už by mi šaty na půjčení nestihla upravit. Už dlouho koukám taky po značce FLAM label z Mikulova. A v Praze jsem narazila na skvělý obchůdek Sláva v Celetné, což je společný showroom českých designérů, kde najdete třeba i kousky právě od dvou zmíněných značek. Vřele doporučuju.
Vynikala jste vždycky tím, co jste měla na sobě, nebo jste se snažila zapadnout?
Myslím, že jsem se snažila co nejvíc vyniknout a někdy to bylo i trošku nevkusné. Měla jsem třeba punčochy, mám je tedy pořád, s různě barevnými nohavicemi. Zpětně mi to připadá takové klaunské, ale dřív jsem si to užívala.
To asi patří k věku. Hádám, že jste tedy asi nikdy neměla problém se sebevědomím a vystupováním na veřejnosti…
Myslím, že je to pro mě těžší a těžší. Bývala jsem asi průbojnější. Ne že bych byla až moc sebevědomá nebo namyšlená, jenom si uvědomuju, jak málo toho vím a že jsem opravdu ještě na začátku, a postupně jsem začala přicházet k pokoře. Naopak si někdy říkám, že by mi neuškodilo se tak nestahovat strachem.
Souvisí s tím i to, že si s rostoucí popularitou víc hlídáte, jak vystupujete a co o sobě sdílíte v online prostoru?
Začala jsem se víc hlídat spíš kvůli tomu, jak se sociální sítě rozmohly. Děsilo mě, jak se tam lidi chovají, nemají zábrany a postují úplně všechno. Všude vidíte ideální život a víte, že vy ho nevedete. On ho ale reálně nevede nikdo. Nejvíc jsem to pocítila po první Aristokratce, kdy jsem se rozhodla pořídit si tlačítkový telefon, vymazala jsem se ze všech sítí a šla jsem se na týden zavřít do tmy.
Jaké to je ve tmě? Dá se na ni zvyknout a zorientovat se?
Když jsem do toho šla, ani mi nedošlo, že v takové tmě se opravdu nezorientujete. To není tma, kterou známe. Ve městě svítí světlo z ulic, venku minimálně světlo z měsíce a oči mají čeho se chytit. Ale tam je absolutní tma, nevidíte vůbec nic a je úplně jedno, jestli máte otevřené nebo zavřené oči. Mám z pobytu mimochodem zápisky. Kamarády překvapovalo, jak jsem si tam mohla psát, ale i ve tmě poznáte, kde končí stránka a pomáháte si po hmatu.
Zaznamenáváte si pravidelně, co se vám děje?
Moje postava v Aristokratce si píše deník, ale já jsem si ho nikdy nevedla. Když mě něco trápilo, pomáhalo mi zapisovat si to do diáře a tím jsem si utříbila myšlenky. Teď už si píšu míň a míň, ale občas se k tomu vracím, protože mě to uklidní a i v bezvýchodné situaci mi to pomůže vidět cestu, kudy se má vydat.
Slyšela jsem, že ve tmě člověk může začít vidět věci, které tam reálně nejsou.
Je pravda, že jsem tam měla dvě minihalucinace. Jednou v noci – tedy asi v noci, protože nerozeznáte, jestli je noc nebo den – jsem se probudila a měla jsem pocit, že pokoj vidím. Samozřejmě jsem si ho nejdřív prohlédla, než jsem zhasla. To, že jsem zhasla, bylo moje rozhodnutí a mohla jsem si kdykoli rozsvítit. Když jsem se probudila, viděla jsem pokoj úplně ostře, ale v šeru. Uviděla jsem velké zrcadlo a na něm pověšený náhrdelník. Říkala jsem si, že bych přece neměla vidět nic. Sáhla jsem po něm a ruka mi prošla skrz. A pak jsem se jednou probudila, koukala jsem do stropu a viděla jsem záblesky světla, jako když koukáte do světla přes větrák.
To by mě asi trochu vyděsilo. Měla jste během pobytu strach?
Jedním z důvodů, proč jsem tam šla, právě bylo, že jsem se tmy hodně bála, a chtěla jsem ten strach překonat. Tam jsem si ujasnila, že to není úplně strach ze tmy, ale strach z nejistoty z toho, co se v ní nachází. Když se člověk upokojí, že je v bezpečí, zjistí, že je to jenom takový převlečený strach.
Co vám pobyt ve tmě přinesl?
Byla to pro mě velká a zásadní zkušenost, ale v jiném smyslu, než jsem si myslela. Strávila jsem tam pět dní, což je podle mě krátká doba na to, aby se stalo něco zásadního. Čekala jsem, že přijdu na hodně hluboké myšlenky, ale spíš jsem se tam uklidnila. Přijala jsem to, jaká jsem, nebo věci, které se mi staly a potřebují se ještě doléčit. A myslím, že jsem se naučila líp pracovat se sociálními sítěmi právě i díky tomu, že jsem byla nějakou dobu mimo ně. Teď bych ten proces možná ráda obnovila, asi by mi nevadilo zase se trošku zklidnit.
Šla jste si do tmy řešit kromě strachu nějaký konkrétní problém nebo toho prostě na vás tenkrát obecně bylo moc?
Myslím, že každý má v životě zkušenosti, se kterými se musí vyrovnat. Nešla jsem tam kvůli konkrétní situaci, hlavně mě k tomu podněcovala zvědavost. To, co jsem si především odnesla, je přístup k telefonu, sociálním sítím. Patřím ke generaci, která je zvyklá fungovat s telefonem nonstop. Bereme ho jako knihu všech informací. Šla jsem třeba po ulici, najednou mě napadlo: Kdy se narodil Havel? A hned jsem si to musela vyhledat. Všechno, co potřebujeme vědět, si vyhledáme, a pak to hned zapomeneme, protože tu informaci máme pořád v telefonu.
Bylo těžké přepnout z tohoto pohodlného stavu do režimu tlačítkového telefonu?
Ano, bylo. Není to úplně praktické, zvláště když žijete v Ostravě, rodinu máte v Chebu a přejíždíte mezi městy. Na chytrém telefonu si můžete najít jízdenku na vlak, stornovat ji… To je samozřejmě komfortní a už bych neměnila. Ale jsem ráda, že jsem si to s tlačítkovým telefonem zažila. Začala jsem tehdy vlastně o dost víc číst, protože jízdu v tramvaji nezabijete hrou v telefonu, ale přečtete jednu kapitolu.
Omezila jste sítě i proto, aby něco nezneužil bulvár?
O mě se zatím bulvár nezajímal. Na sociálních sítích teď sdílím jen to, s čím jsem v pohodě, a nikdy se to neprojevilo negativně.
Se sociálními sítěmi a bezpečím na internetu máte zkušenosti i jako průvodkyně naučným pořadem pro děti Alenka v Říši GIFů.
Ano, podle mě to je hodně povedený seriál. I já jsem se toho spoustu nového dozvěděla a naučila. Zdá se, že děti mají ten serial moc rády. Už se mi párkrát stalo, že nějaké dítko strnulo v chůzi s pohledem na mě a pak začalo nadšeně říkat: „Mami, to je přece ALENKA!“ Což je moc milé a je to krásná zpětná vazba. Mimochodem režisér Aristokratky Jiří Vejdělek si nedávno dělala srandu, že si svoji generaci fanoušků pěstuji hezky od mala.
Jaké důležité téma podle vás seriál dětem přinesl?
Například informace o tom, že fotka, kterou dáte na sítě, pak patří jim. Někdo ji upraví a najednou se můžete ocitnout na reklamě. Je dobře, že se to děti dozvídají, protože mají k sociálním sítím a chytrým zařízením bezmezný přístup, ale nejsou ještě úplně schopné filtrovat, co je v pohodě a co by jim mohlo později ublížit. Je fajn, že se jim to zábavnou formou předává, a jsem ráda, že jsem toho mohla být součástí.
Kromě filmu a televize stíháte taky divadlo, jste v angažmá v ostravském Divadle Petra Bezruče.
Ano, ale tam touto sezonou končím.
Proč?
V Ostravě žiju osm let, cítím se tam jako doma, ale zároveň je to pro mě pořád přechodné. Ostrava je daleko od Chebu a taky od Prahy, kde je spousta práce, která mě ještě zajímá. Myslím, že bych potřebovala změnit prostředí a začít trošku odznova.
Není to nejistota a krok do neznáma opustit stálé angažmá?
Jasně, že je to krok do neznáma a velká nejistota, ale moje profese tuto nejistotu obnáší a myslím si, že člověk se nedostane o nic dál, když se bude bát. Je mi 22 let, nemám hypotéku a nemusím nikoho živit. Buď nabídky přijdou, nebo nepřijdou, podle toho se budu muset zařídit. A podle mě má člověk v tomto věku měnit prostředí a práci, pokud je to možné. Potřebuji se o sobě dozvědět, co vlastně chci. Herectví má spoustu podob a já chci zjistit, kterou cestou této profese bych se ráda vydala.
Do toho ráda cestuji, což jde v angažmá těžce. S kamarádkou uvažujeme o tom, že bychom odjely pracovat na Island. Dost se mi líbí vidina toho, že pracuji jinak než jako herečka. Samozřejmě jen na chvíli, ale nikdy jsem o jiné profesi neuvažovala a nic jiného pořádně nevyzkoušela. Představa, že dva měsíce dělám něco jiného a pročistím si hlavu, mi přijde lákavá. Zároveň bych tím procvičila jazyk, viděla jinou kulturu, poznala nové lidi. Uvažovala jsem také o dobrovolnictví. Odjet třeba do Indonésie, pomoct stavět příbytky, nebo někam do Evropy jako au pair. Obecně mě hodně baví práce s dětmi. Je inspirativní i pro moji profesi, protože většina dětí je bezprostřední a velmi hravá. A to je podle mě něco, co by si měl herec zachovat.
