Značka Ententyky, dva špalíky vznikla z čiré nerozhodnosti. Její spoluzakladatelka Marie Vaněk chtěla dělat zkrátka všechno, co dostala do vínku od babičky a maminky.
Marie Vaněk pochází z umělecky založené rodiny. „Nikdy jsme neměli moc peněz a byli jsme zvyklí si všechno vyrobit sami,“ říká zdravotní sestřička, která se nakonec vydala na cestu tvorby. V roce 2017 vyrobila svou první sójovou svíčku a ve svých snech pokračovala pod značkou Ententyky, dva špalíky, kterou tvoří s manželem Romanem. „Začala jsem přemýšlet, čemu se budu v životě věnovat. Nevěděla jsem, zda chci pracovat se dřevem, keramikou nebo sklem. Nakonec jsem zvolila vše a kvůli tomu (ne)rozhodování vybrala název dětského rozpočítávadla – ententyky,“ doplňuje krásná blondýnka, která rozjela on-line obchod s ručně vyrobenými designovými výrobky. Sama je navrhuje a realizaci přenechává zkušeným řemeslníkům, kteří žijí v jejím okolí. Marie pochází z Beskyd a z čisté přírody bere inspiraci pro své poetické hrnečky, prkénka či svíčky, které pak přírodu přinesou i do domovů zákazníků. Druhou inspirací na cestě jí vždycky byla ženská tvořivá i silová energie. Zeptali jsme se jí, které ženy se do jejího příběhu vepsaly.
Babička
Moje babička byla velmi silná empatická žena. Celý život se starala o dědečka a vlastně o všechny ostatní. Uměla odpustit neodpustitelné. Snažila se vždycky nad vším mávnout rukou a jít dál. Říkávala, že život je krátký na to, abychom ho ztratili v nějakém sváru nebo vzteku. Kdykoli se něco někomu stalo, přinesla čokoládu a přišla obejmout. Nikdy jsem ji neslyšela si stěžovat. Měla v sobě laskavou mateřskou energii. Tahle nekonečná optimistka mi předala větu: Když nejde o ho…, tak nejde o nic. A já ji v realitě žiju. A co dalšího mám od babičky? Lásku k módě. Moc ráda se pěstí a obléká stejně jako já.
Maminka
Maminka má naopak dost mužské energie. Tatínek asi v mých dvou letech odešel s její blízkou kamarádkou, a tak na nás se sestrou byla sama. Maminka si od babičky nesla to, že všechny křivdy se mají odpustit, a vstřebala to dobře. Díky mamince jsem se naučila mužskému rozhodování a tahu na branku. Trochu té tvrdohlavosti po ní také mám. Proto, když jsem se rozhodla, že budu podnikat, šla jsem si za tím, ačkoli mi rodina zpočátku spíš radila jít na dráhu zdravotní sestry, která má jistý příjem.
Linda Rybová a Kateřina Winterová, herečky
Naprosto mě oslnily v Herbáři. Ukázaly, že i ženy na mateřské dovolené můžou vypadat dobře. Přinesly obrázek, jak já říkam, sexy babky kořenářky. Jsem z vesnice, ale i když jdu třeba jen na pole, vezmu si na sebe pěkný svetr. Nevadí mi, že se na mě lidé na vsi občas dívají skrz prsty. Naučila jsem se, že šťastná můžu být jenom tehdy, když jsem sama sebou.
Lucia Coková, výtvarnice
Lucia je moje sister in crime. Je dcerou maminčina přítele. Tvoří autorské obrazy, ilustrace a nově i oblečení. Vytváří potisky na látky, kterými následně oblečení zdobí. Baví mě její schopnost upcyklace. Je pro mě inspirací v tom, jak být matkou dvou dětí, a zároveň si plnit své sny. Navíc jsem si vždy přála umět kreslit a přenést na papír věci v mé hlavě, jako to umí ona. Její ladnou ručkou si plním tento malý sen i já.
Jana Černá, keramička
Všechny výrobky, které prodáváme na Ententyky, se rodí v mé hlavě. Ale nikdy by nevznikly bez řemeslníků a šikovných lidí, které mám okolo sebe. S úžasnou keramičkou Janou Černou jsem se spojila v covidu, kdy ani jedna z nás neměla tolik práce, a hned začaly proudit skvosty. Všechny výrobky vznikají ve společném flow. Třeba náš nejoblíbenější hrneček. Viděla jsem kropenaté vejce. Řekla jsem Janě, že vidím hrníček s přesně takovým motivem, a ona mi ho během několika dní vyrobila. Jiná inspirace je pro mě třeba větev, kterou najdu na zahradě a vytvoříme podle ní svícen. V podobě našich výrobků se pak tahle krásná příroda dostane k našim zákazníkům domů. Je to neskutečně pozitivní duše, která má ráda i nedokonalost. Chyba pro ni často znamená záchvěv kreativity. V tom si rozumíme. Jsem takový optimista, že i kdyby mi někdo přinesl plesnivou švestku, třikrát ji otočím v ruce a řeknu, podívej, jakou má tady z toho úhlu zajímavou barvu. Manžel se mi často směje, když jedeme autem, že jsem schopná znenadání zakřičet: „Podívej, krávy!“ Tenhle přirozený optimismus je kořením mého života. Za tuhle základní životní radost jsem moc vděčná.
Lorelai, postava ze seriálu Gilmorova děvčata
Asi jsem nebyla sama, kdo vyrostl na Gilmorových děvčatech. Nejvíc mě bavila ztřeštěná Lorelai. Je to svobodná matka, která v šestnácti letech otěhotněla a odmítla si vzít otce dítěte navzdory přání rodičů. Odstěhovala se od nich a žila na vlastní triko. Příběhy svobodných matek mě fascinují. Sama ještě nemám děti, ale tuhle lví sílu obdivuji. Podobně jsem například obdivovala Ninu Špitálníkovou, jejíž knihu jsem přečetla jedním dechem a sledovala její příběh na sociálních sítích. Když se ještě vrátím k Lorelai, pamatuji si, jak vždycky přišla do místnosti a zakřičela: „Kafééé.“ Kávu stejně tak jako špetku bohémství miluju.
