Stojíte před oltářem a odříkáváte sliby věrnosti, věčné lásky a porozumění, o nichž jste skálopevně přesvědčená. O pár let později se ale ocitnete v milostném trojúhelníku, z něhož netušíte, kudy a kam se vydat. A možná si ani nejste ani jistá, kdo je ta žena, která se na vás dívá z odrazu zrcadla. Jak předejít nevěrám, najít sebe sama a být pro muže i po letech výzvou nám prozradila psychoterapeutka Nora Vlášková.
Lze podle vás být šťastný jen s jedním životním partnerem?
Ono to, jestli je člověk šťastný, nebo nešťastný nezáleží na počtu partnerů. Partner vás totiž neudělá šťastným, jde hlavně o to, jak se člověk umí postarat o sebe. Takže první předpoklad k tomu, jak být šťastný, je umět být šťastný sám se sebou. Ale pokud se ptáte na to, jestli je možné udržet živý funkční vztah a být v něm spokojená, tak to jde, ale dneska je to spíš výjimečné.
A čím to je?
V první řadě tím, že se náš život hodně prodloužil, protože dřív ženy umíraly v pětačtyřiceti u dvanáctého porodu. A když se náhodou dožily menopauzy, šlo o štěstí a ony byly babičky, které se staraly o děti, které přežily. Lidé měli celkově daleko těžší podmínky a neexistovalo mnoho možností volby. Ženský život se pak hodně prodloužil vynálezem antikoncepce. Ženy získaly volební právo a možnost se vzdělávat. To všechno život obohacuje a dává možnosti volby. Partnerství dneska funguje tak dvanáct let, manželství se naplní, my se staneme rodiči a často pak rodičovství udusí partnerství. Náš život je naplněn mnoha povinnostmi a odpovědnostmi. Jsme z toho unavení. Děti trochu vyrostou, my si předáme, co jsme si mohli předat. A aby ten vztah byl funkční i dál, museli bychom si zůstat nablízku i jako partneři. To však potřebuje hodně tvrdou práci. To znamená neztratit spolu kontakt, pečovat o blízkost, umět se společně vyvíjet, neztratit zájem o druhého. Dřív to bylo prostě dané. Něco jako když byste se ocitla na pustém ostrově s jedním chlapem a oba jste věděli, že vás nikdo nevysvobodí. Tak s ním prostě zůstanete a budete hledat způsob, jak být nějak spokojená, protože není jiná volba. Teď máme voleb naopak příliš mnoho a situaci to rozhodně vůbec neusnadní.
Je tedy prvním krůčkem k tomu, jak se dostat do milostného trojúhelníku, zabřednutí do stereotypu a utlačování svých vlastních potřeb?
Ano. Většinou je to stereotyp a to, že začneme žít personou. To je část našeho vědomí, která vytváří mé masky a role. Tady chci být dokonalá máma a manželka a dělat všechno správně. Z toho jsme časem velmi unaveni. Většina lidí, která má paralelní vztah, řekne, že v tom vztahu ožili, začali úplně jinak existovat. Jako by se probudili. Je to proto, že ožije část “muž a žena”, která často v personě bývá velmi utlačena. Je to část, kde jsou zanedbané pocity a touhy, na které v našem životě není místo. Důvodem tedy je, že dbáme o rodinu a děláme to nejlepší, co můžeme, ale zanedbáváme v sobě nějakou část, která je podstatná. O její existenci víme často jen z pocitu neidentifikovatelné nespokojenosti. Na to nám často odpovídá přísný vnitřní hlas: „Podívej se, co všechno máš, co bys ještě chtěla“. Když o ni potom někdo projeví zájem, je to jako opium. Potom mám pocit, že potřebuji jiného partnera, ve skutečnosti jsem jen nespokojená ve své roli. Paradoxem je, že se často setkávají lidé, kteří se cítí jako spřízněné duše, ale doma ve svém manželství se však chovají velmi podobně jako partnerův protějšek. Tohle je dobré pochopit. Do role se často dostáváme snahou naplnit vlastní očekávání, nikoliv útlakem partnera. Zkušený muž poradí nováčkovi: „Neměň ji, za dva roky bude stejná“. A má pravdu. Je to však také tím, že on zůstane stejný. Pak se prostě ocitneme v pasti i se svým novým miláčkem.
A jde si všechny ty věci uvědomit dřív, než se dostaneme do podobné situace?
Dost těžko. Já to třeba teď už umím, protože jsem milostným trojúhelníkem prošla. Takže dám takový příklad, kdy milenka (to je ta část, která má nepatřičné tužby, které potlačujeme) ve mně není úplně přátelská k matce ve mně. Třeba když jsem na horách, chci si zalyžovat a poprosím muže, aby hlídal malinkého synka. Když se tohle stane, tak večer budu spokojená a všechno bude v pořádku. Jenomže ve mně se ozývá hlas, který říká, že jsem špatná matka. Když ten hlas poslechnu, tak místo lyžování zůstanu se synkem, ale večer budu protivná, naštvaná a vyvolám nějaký konflikt. Takže já se už teď o tu druhou část – o tu, která je dobrá pro vztah, umím postarat. Zvládnu ustát fakt, že nejsem stoprocentní dokonalá matka, někdy ráda děti odložím, užiju si a pak jsem zase dobrá máma. Když je člověk nezkušený, dává do toho úplně všechno, a nakonec se v tom sám utopí. Naše osobnost má mnoho částí a o všechny je třeba se postarat. To za mě nikdo neudělá.
A jak se tedy postarat o to, abych byla ve vztahu šťastná?
Myslím, že je potřeba dobře se znát, nebát se projevit svá přání, říct, co potřebuji, vést s partnerem dialog, mít pro něj pochopení, vnímat se a pečovat o vztah průběžně, protože žádný slib nemůže žít dlouho z podstaty. Jen slib vám vztah neudrží. Každý den se člověk musí ptát: “Vzala bych si ho znova? “. A když je odpověď ne, tak se snažit přijít na to, co udělat, aby se to mezi námi spravilo. My se často vyhýbáme konfliktům a myslíme si, že když něco přejdeme a budeme lepší, tak to situaci vyřeší, ale není to tak, protože pak se v nás hromadí nespokojenost. Ta nakonec vyústí v averzi vůči partnerovi.
Takže je vlastně důležité umět se dobře pohádat…
Ano. Ale je dobré vědět, jak se pohádat. Vždycky jde o to, zachovat si v hádce k tomu druhému úctu, ale pokud ve mě něco bublá a vyvolává nějakou vnitřní tenzi, jakkoliv je to malicherné, je určitě dobré pustit to ven. Na formě velice záleží.
A je vážně pravda, že nevěrní jsou lidé, kteří mají nízké sebevědomí nebo sebeúctu? Poznala jsem hned několik mužů, kteří své partnerce zahýbali, a rozhodně mi nepřišlo, že by si nevěřili. Jde tedy spíš o nějakou jejich pózu?
Ono to tak jenom vypadá. Já bych to nechtěla zobecňovat, i když určité aspekty jsou podobné. Tady asi mluvíte o validační nevěře, kdy jde muž do baru, flirtuje a potvrzuje si sám sebe tím, že je o něj zájem. Tváří se sice sebevědomě, ale ten důvod, proč do baru jde, je opačný.
No a může muži partnerka, s níž žije, sebevědomí nějak nenásilně zvyšovat, aby neměl potřebu podobné akce podnikat?
Já myslím, že by se o sebevědomí měl umět každý postarat sám. A pokud mu chce žena chce pomoci, tak spíš v tom směru, že pro něj bude výzvou, než že by mu měla nějak pomáhat. To bych byla v roli jeho matky. Bude mě potřebovat, bude vděčný, nebude mě milovat.
A jak se žena třeba i po dvaceti letech stane pro muže výzvou?
Že si zachová samu sebe a není na partnerovi závislá. Když s člověkem chodíte, tak si zachováváte určitou část svého života, svého prostoru, své svobody a myslím, že tak by to mělo zůstat, přestože s tím druhým žiju v manželství a mám s ním děti. Protože když si udržím svou vnitřní nezávislost, tak na něj nevyvíjím tlak, nemá pocit, že mu visím na krku. To je velmi důležité, nesmím se stát břemenem, povinností, potom by zase on byl v roli otce.
To je ale dneska pro hodně žen velký problém. Často totiž zahodí své kontakty, vytěsní přátele i svůj “život před partnerem”…
A pak mu to mají za zlé. To by člověk určitě neměl dělat. Jde o to se naopak snažit udržet si svou část života. Je to vlastně tak, že se mi lépe žije s partnerem, kde cítím, že nejsem středem jeho vesmíru. Mám tak prostor ponechat si i sama sebe. Jednak o něj stojím, vím, že je pro mě pořád výzva a na druhou stranu mi zůstává svoboda. Není tlak typu: “Kam jdeš večer, já budu sám smutný doma…”. Povinnost nikoho nevzrušuje.
Pak ještě existuje typ lidí, kteří hodnotí sami sebe podle toho, co si o nich myslí ostatní, třeba právě partner. Když pak opadne prvotní zamilovanost a protějšek jim přestane neustále dokazovat lásku, přijdou pochybnosti. Můžou být takoví lidé v dlouhodobém vztahu vlastně spokojení?
Nemůžou. Protože vytváří stále větší a větší tlak na partnera, aby ho potvrzoval. Neustále se ptá, jestli ho miluje, jestli se mu pořád líbí a proč mu to třikrát denně neříká. Takže je takový člověk ve vztahu nespokojený, myslí, že je něco špatně často vyjadřuje nárok, aby to bylo jako dřív. Partner před ním začíná couvat, jelikož vytváří nepříjemný tlak. Jenže je přirozené a v pořádku, že časem zamilovanost opadne, jen takový člověk se s tím nemůže vyrovnat. Skutečný vztah však začíná až po fázi zamilovanosti. V žádném vztahu pro mě ale přece nemůže být zdrojem sebehodnoty ten druhý, protože mi ji pak může dát i vzít. Jsem tak věčným hladovým rukojmím a není to jeho vina. Zdroj sebehodnoty se musí ukrývat v tom, co dělám, v tom, co jsem. Nezávislý na mém momentálním vztahu.
Takže myslíte, že podobná porucha vnímání sebe sama už je vhodná k terapii?
Já myslím, že terapie je dobrá pro každého. Ale je pravda, že když se člověk zamotá, je to jako labyrint, který nemůžete vidět zevnitř. Jako oko potřebuje zrcadlo, tak člověk, který dělá pořád stejné chyby a je přesvědčen, že to dělá správně, potřebuje zrcadlo také, aby viděl, o co jde. Terapie je tedy dialog, díky němuž to může pochopit.
A mohou si tedy vůbec takoví lidé poradit sami?
Takoví lidé jsme my všichni. Včetně mě. Máme tendenci přeceňovat svůj rozum a podceňovat své emoce. Pak nás trojúhelník dostane na kolena a donutí nás své postoje přehodnotit. Nezáleží na inteligenci, vzdělání, či odborné praxi. Záleží na pokoře, s níž jsme schopni přijmout sami sebe a udělat tomu v životě adekvátní prostor. K tomu dozráváme výhradně zkušeností.Většinou přijde člověk na terapii pozdě. Až když se něco zlomí a už to nejde zpátky. Do té doby, než se to stane, má člověk pocit, že je to dobré, že o toho druhého nemůže přijít.
Ale dá se s tím ještě něco dělat…
V mezích možností vždycky. Prvotní je, aby člověk pochopil, co se mu vlastně děje a jaké jsou jeho momentální možnosti. Potom se učí, jak mapovat svoje potřeby, učí se je projevovat, učí se být autentický. A to, s kým a jak být ve vztahu, je až další věc.
A co když dojde k nevěře, která se provalí, nebo ji dotyčný přizná, ale chce dál zůstat se svým partnerem. Jde vůbec aby byl vztah dál plnohodnotný?
Myslím, že jedině tak, že vztah bude dál funkční. Že spolu budou, i přes to co se stalo, partneři šťastní, ale ne tím způsobem, že se někdo z nich obětuje. Myslím, když například oba cítí, že to, že se nevěra stala, bylo vlastně dobré a nikdo nikomu nic nevyčítá. Někdy určité prolomení bariéry stereotypu pomůže a partneři k sobě znovu najdou cestu. Jedna paní mi po roce od zjištění nevěry řekla, že by té milence postavila pomník. I když to bolelo, zase si s mužem totiž začali rozumět. Já bych třeba doporučila znovu složit slib, zase si nevěrného vzít. Udělat tlustou čáru, nový začátek.
V jednom z rozhovorů jste zmínila, že aby člověk dokázal podobné situace dobře vyřešit, je důležité zjistit, kdo vlastně je a co chce. Jak k tomu zjištění co nejrychleji dojít? Je třeba lepší být v těchto chvílích úplně sám?
V té situaci trojúhelníků to většinou tak dopadá. Člověk létá ze strany na stranu, přestane si vážit sebe, oba vztahy se stanou zátěží a musí si nějak přijít na to, kdo vlastně on sám je, co chce. Tehdy bývá samota prospěšná. To, jací jsme, zjišťujeme během problémových situací. Úspěchy o nás tolik nevypovídají, mohou být souhrou náhod, rozhodně se nejedná o setrvalý stav. Hodně se naučíme spíš tam, kde selžeme. Takže třeba k tomu, znát sám sebe, může člověk dojít například až okolo pětatřiceti, když už na něco v životě narazil, zklamal se, selhal. Myslím, že trojúhelník je výborná příležitost, jak dospět. Doporučuji tedy, nevyhýbejte se zkušenostem, chybám. Selhání je leckdy cennější než vítězství, může vás víc naučit.
