Vozíkem život nekončí – to je poselství, jež režisérka Eva Toulová ukryla do svého dokumentu Camino na kolečkách. Tehdy se s Janem Duškem trpícím progresivní formou roztroušené sklerózy vypravila na 640 kilometrů dlouhou pouť Španělskem. Nyní, o čtyři roky později, se se stejným hrdinou, avšak v pokročilejší fázi nemoci, vydala do Černobylu i na výstup nejvyšší ukrajinské hory. Vzniklo tak volné pokračování s názvem Černobyl na kolečkách, které se v kinech objeví na jaře. Co ji v místě největší jaderné katastrofy v dějinách překvapilo, s jakými problémy se během cesty tým potýkal a v čem pro ni bylo těžké sledovat proměnu hlavního aktéra?
Co vás přivedlo k myšlence natočit cestovatelský dokument s hlavním hrdinou upoutaným na invalidní vozík?
K tématu mě přivedl cestovatel a poutník Petr Hirsch, který na cestách strávil několik let. Petr o svých výpravách pořádá besedy a jedna z nich byla v Domově svatého Josefa, zařízení pro lidi s roztroušenou sklerózou, kde žije i hlavní hrdina mých dvou dokumentů Honza Dušek. Ten tehdy po přednášce Petra oslovil s tím, že by se chtěl vydat do Santiaga, a Peťu napadlo, abych se na měsíční výpravu s bandou neznámých lidí přidala. A tak vznikl první dokument Camino na kolečkách. Zpětně nechápu, jak jsem tehdy mohla souhlasit – nejsem totiž ani sportovní typ. Ale v žádném případě nelituju, i když od prvotní myšlenky k realizaci vedla dlouhá cesta. Museli jsme uspořádat velkou kampaň na HitHitu a především díky ní mohla být expedice větší. Na šest set kilometrů dlouhou Svatojakubskou pouť nás tehdy jelo osm a pokud by bylo lidí méně, víme, že by se to prostě nezvládlo. Vize, že Honza pojede na elektrickém vozíku, totiž zkolabovala, jelikož ho po delší době bolely záda i zadek. Těch, co ho mohli táhnout na vozíku manuálním, ale moc nebylo, takže jsem se zapojila i já. Dva lidi tehdy fungovali jako psí spřežení a jeden byl vzadu jako zvedák.
Na natáčení volného pokračování Černobyl na kolečkách už jste ale jeli se speciálním vybavením…
Plán totiž byl, že vyjdeme na nejvyšší horu Ukrajiny – Hoverlu, kde terén nedovoluje projíždění s vozíčkem. Ve Francii ale vymysleli novinku, kdy se dotyčný usadí na taková nosítka s jedním kolečkem, vepředu i vzadu je drží člověk a v rámci vyvažování vjedete jen tím jedním kolečkem i tam, kam by se vozíčkář normálně nedostal. I přesto je to ale obrovská dřina a my nakonec došli jen do dvou třetin Hoverly, protože terén už tam byl hodně náročný a plný kořenů i kamení. V rámci toho, abychom zvládli bezpečně cestu zpět, jsme tedy výstup nakonec vzdali, i když jsme tlačili do posledních sil. Musím přiznat, že už od začátku nám bylo jasné, že je to hodně nerealistický cíl, a kdybychom pokračovali, riskovali bychom zdraví.
Nebyl Honza zklamaný?
Udělali jsme to tak, že třetina týmu na vrchol vyšla, zapálila za Honzu svíčku, natočili jsme video a zeshora mu poslali vzkaz. Takže vše viděl a v dokumentu se záběry také objeví. Honza to chápal, když už se totiž chlapi střídali naprosto vyčerpaní po pěti minutách, šlo hlavně o to, aby se nikomu nic nestalo. Ale síla vůle dokázat to byla neuvěřitelná a fascinuje mě, že tým složený z tak moc rozdílných lidí, kteří by se asi normálně nikdy nepotkali, dokázal v kritických chvílích vždycky táhnout za jeden provaz. To byl pro mě nejsilnější zážitek – vidět, jak se dokážou lidi semknout, aby splnili sen člověku, co by se sám nemohl nikam podívat.
Roztroušená skleróza je zákeřná nemoc. Asi bylo pro vás těžké sledovat, jak se Honzův stav od natáčení vašeho prvního společného dokumentu zhoršil.
Bylo to moc těžké a myslím, že jsme to vnímali všichni. Sice víte, jaký má jeho nemoc průběh a znáte prognózu, ale stejně vás to nakonec zasáhne. Když jsem Honzu poznala, byl na invalidním vozíku, ale mohl se sám zvednout, když jsme ho dovedli na záchod, tak tam dokázal být sám, zvládl jíst i hýbat rukama. Během natáčení druhého dokumentu jsme ho už ale museli krmit, ruce neovládá vůbec, chodit už nemůže a toaleta byla také náročná. Neovládá svoje tělo a tihle lidé mají ještě navíc takové výkyvy – špatné a dobré dny. To všechno se během čtyř let změnilo. Honza má tu nejprogresivnější formu nemoci a my výpravu pořádali i proto, že to nejspíš byla jeho poslední velká pouť. Hodně asi udělalo i to, že v době našeho seznámení žil Honza ještě sám v bytě a dnes už je právě v Domově svatého Josefa, což je u nás jediné zařízení jen pro lidi s roztroušenou sklerózou. To přemístění hodně zamávalo s jeho psychikou, jelikož má v malém pokojíku ještě spolubydlícího a v době covidu musel být jen zavřený doma a ani nemohl nikam vycházet. Dostali jsme ho tedy v hodně sklíčeném stavu, ale musím říct, že během natáčení vykvetl a nechtělo se mu zpět.
A jak se ke své nelehké zdravotní situaci stavěl on sám?
Nejhorší je, že psychicky Honza funguje úplně normálně, takže si svůj stav určitě uvědomuje, ale nechce to na sobě nechat znát. Snaží se mít hrdinský poker face. Ale samozřejmě bylo několikrát vidět, že je na konci sil a už prostě nemůže. A protože nejsme zdravotníci, cítil se špatně, i když mu někdo z nás pomáhal s nejrůznějšími úkony v rámci hygieny. Psychicky náročné pro Honzu bylo i vidět utahané a strhané lidi okolo sebe během výstupu na Hoverlu. Tehdy mi do rozhovoru řekl, že si připadá jen jako přítěž. A taky že má jen jediné přání – aby se nikomu nic nestalo.
Hlavní zastávkou vaší výpravy byl Černobyl. Co vás tam překvapilo?
Čekala jsem, že Černobyl bude atrakce plná turistů, ale nic takového se nekonalo. Strávili jsme tam čtyři dny během pracovního týdne a pohybovali jsme se tam v podstatě sami. Taky jsem byla přesvědčená, že na mě tamní atmosféra nijak víc nedolehne, ale mýlila jsem se. Všechna ta místa na mě neuvěřitelně působila. Nejvíc ale vzpomínám na to, jak nám na začátku rozdali dozimetry, a když jsme přejeli pásmo, všem v autobuse se rozpípaly. Tehdy jsme ztichli, a i když jsme si z toho pak dělali legraci, na druhou stranu nám docházelo, že jedeme do radiace a je to svým způsobem nebezpečné. Kromě dozimetrů jsme dostali ještě přívěsky, které se nesměly sundávat, protože celou dobu měřily, jakou přijímáme radiaci. Při každém výjezdu z pásma se muselo nechat zjistit i to, jestli auto není kontaminované a člověk po člověku musel procházet měřící stanicí. Ale jsou místa, kam smíte jen s průvodcem, a oblasti, kde je radiace tisícinásobně vyšší, než je normál.
Taková místa jsou ale asi hodně střežená…
U každého pásma stojí vojáci s puškami a hlídají. No, a když jsme chtěli točit, museli jsme přesně říct z jakého místa a v jaký čas, abychom náhodou nezveřejnili něco, co nemáme. Záběry se navíc musely ještě nechat kontrolovat na stanici. Co mě ale překvapilo, že celá Ukrajina funguje na systému úplatků, což jsme zjistili na hranicích, kde nás nechali čekat pět hodin jen tak. Až potom jsme na internetu objevili, že máme mít bankovky v pasech. To stejné se dělo při průjezdu pásmy – když jsme nestihli projet včas, vyšel řidič, dal tam pytlíček, otevřela se brána a mohlo se pokračovat.
Četla jsem, že se Honza Dušek chtěl vydat právě do Černobylu kvůli tomu, aby poděkoval hasičům, že ho zachránili. Jak přesně to vyjádření myslel?
Honza všechny hasiče, kteří v Černobylu nasazovali životy, vnímá jako hrdiny, co zachránili Evropu a Asii. Takže to své vyjádření myslel spíš v obecném měřítku. Proto mu šlo hlavně o to podívat s k památníku, který byl postaven právě na poctu hasičům. Ale musí říct, že hodně emotivně vnímal i další situace. Třeba park opuštěných pouťových atrakcí, prázdnou školu, prostě místa, kde byl vidět život, ale už tam není. Na druhou stranu jsme ale byli i svědky toho, jak rychle se v Černobylu život obnovuje. Viděli jsme tam losa, koně Převalského, lišky, kočky i psy. Myslím, že právě i to byl jeden z faktorů, co Honzu lákal. Roztroušená skleróza je nevyléčitelná nemoc, na niž není žádný lék, prostě vám svaly postupně odchází, až nakonec už nemůžete ani dýchat. A on to bere tak, že Černobyl je také místem, kde už život neměl být, ale příroda si přesto našla cestu, jak ho tam vrátit. Takže myslím, že Honza měl tajný sen, aby tam našel a viděl něco, co by ho mohlo nakopnout třeba jen duševně.
Proč by podle vás měli lidé dokument vidět?
Aby se seznámili s tím, co to vůbec roztroušená skleróza je. Tentokrát jsme se snažili snímek uchopit tak, aby nešlo jen o samotnou cestu, ale točily se i rozhovory s odborníky nebo pacienty z Domova svatého Josefa. A myslím, že na své si přijdou i ti, které zajímá cestování a téma Černobylu. Stejně jako u Camina na kolečkách nám i teď šlo o to, abychom dokument ladili do optimistické nálady. I když totiž jde o vážná a „depkoidní“ témata, chtěli jsme, aby snímek nebyl prvoplánově srdcervoucí, ale ať z něj naopak srší nadhled a optimismus.
Premiéra filmu Černobyl na kolečkách i kniha o cestě, na níž pracuje Jiří Kalát, je v plánu na 26. dubna 2022.
Honza Dušek o výpravě:
Cítil jsem, že tu cestu musím vykonat, abych poděkoval u památníku hasičů všem, kteří se podíleli na záchraně po havárii černobylského reaktoru. Osobně nejtěžším zážitkem pro mě byla chvíle, kdy jsme se snažili zdolat nejvyšší horu Ukrajiny Hoverlu. Na vrchol jsem cestoval speciálním jednokolečkem, které umožňuje vozíčkářům zdolávat náročnější terény. Ani tak se nám nakonec horu nepodařilo pokořit všem – došli jsme zhruba do dvou třetin, ale koukat na tým lidí, kteří téměř vypustili duši, aby se mě s vypětím všech sil snažili vytlačit vzhůru, pro mě bylo těžké a doufal jsem hlavně, že se nikomu z nich nic nestane. Nejsilnějším momentem pak pro mě bylo dojít k sarkofágu. Celé to tam na mě působilo magickým dojmem – přece jen je to místo s kusem historie.
