Petr Kukla, přezdívaný Vajgl, už osm let učí kuřáky neházet vajgly na zem. Prodává popelníky s originálním designem od českých ilustrátorů, zásobuje jimy bary a festivaly a teď chce obsadit ulice měst se svým popelníkem ve tvaru cigaretového nedopalku.
Víte, jak dlouho se rozkládá cigaretový špaček? Asi patnáct let. „Cigaretové nedopalky představují jeden z nejčastěji se vyskytujících odpadů na planetě, přičemž analýzy hovoří o tom, že až 30 % odpadu na veřejných prostranstvích je tvořeno právě tímto druhem,“ informuje Petr Kukla v doprovodném textu k aktuální sbírce na Hithitu. Založil ji, aby mohl rozjet sériovou výrobu městského popelníku, který pojmenoval jednoduše Vajgl. Plánuje oslovit města a obce a nasázet Vajgly s velkým V do veřejného prostoru. Na Praze 3, jejíž představitelé už projevili o netradiční popelníky zájem, se rozběhla debata o tom, zda něco takového patří do veřejného prostoru a jestli jednoznačný design popelníku nehyzdí ulice.
To, že popelník vypadá jako nedokouřená cigareta, je zřejmý záměr. „Cíl Vajgla je ten, aby to viděl každý a pochopil každý. Je to úplně do očí bijící, aby každý pochopil, že je to opravdu na vajgly a na nic jiného,“ vysvětluje autor. U jeho předchozího modelu kovového popelníku ve tvaru ptačí budky, které můžete vidět na některých festivalech nebo v hospodách, barech, kavárnách a na horských chatách, totiž narazil na nedorozumění vycházející z vtipného dvojsmyslu. Popelník má název Bouda na špačka. „Lidi se pořád ptají, jak se tam ten ptáček vleze, když je ta díra tak malá. Ale to opravdu není na ptáčka, to je na vajgla-špačka,“ směje se podnikatel, který před osmi let založil projekt Bezvajglu. Stále ho má spíše jako koníčka vedle svého civilního zaměstnání, firma by ho totiž zatím neuživila. To by se teď mohlo změnit.
Když jsem mu volala kvůli rozhovoru, zrovna nakládal do auta budky a malé kapesní popelníčky ze sortimentu Bezvajglu.cz, které si můžou kuřáci brát všude s sebou, i k vodě nebo do hor, kde těžko narazí na odpadkové koše. Vezl je na festival Mighty Sounds a veřejně tam taky představil prototyp popelníku Vajgl.
Vypadá jako cigareta. Z čeho je vyrobený?
Vajgl je z kágéčka, to je oranžová trubka, která se používá na vedení odpadové vody. Horní a spodní díl je vytištěný na 3D tiskárně. Vršek je oharek jako típátko a spodek má sofistikované otvírání, takže se do něj dostane jenom člověk, který k tomu má správný protikus. Vtip je v tom, že trubka je odpadová a dá se tam dát i použítá. Takže upcycling.
Ve sbírce na Hithitu chcete vybrat 100 tisíc. Všechno půjde do výroby Vajglu?
Ráno jsem se koukal a potřebuju ještě vybrat těch pětatřicet (v den rozhovoru bylo vybraných 65 tisíc Kč – pozn. red.), abychom se všichni vyklidnili, že je projekt úspěšný. Když bude hodně peněz navíc, vyrobíme na naše náklady budky, které darujeme tam, kde je chceme mít, třeba do skateparků. Myslím, že všechny skateparky by měly být zasíťované boudami. Pak je můžeme dát na nějaké menší fotbalové hřiště někde v Horní Dolní. Chtěl bych je darovat tam, kde si je třeba nemůžou dovolit, nebo ještě nevědí, že je chtějí.
Bezvajglu.cz funguje osm let, a i když jsme eseróčko, hodně rozdáváme. Říkám, že jsme takový start-up říznutý neziskovkou. Firma zatím nevydělává. To se teprve má změnit tady tím Vajglem, když budou města chtít a opravdu se nebudou bát dát ho do veřejného prostoru. Už to taky není mrňavý kapesní popelník, už je to trošku jiný byznys. Pokud se to podaří a konečně budeme mít trochu peněz, budeme moct zase plnit další kroky: vajgly vybírat a recyklovat je. Víme, že to jde.
Co se s nimi dá vlastně dělat?
Jsou dvě možnosti. Jedna je spálit je. Spalovna pořád funguje dobře, vajgl tam ničemu nevadí, naopak podporuje hoření. Takže buď spálit a využít odpadové teplo, anebo ho odseparovat od ostatního nepořádku a vyčistit ho. Proto naše popelníky mají jenom pididíru, aby tam lidi neházeli banány, účtenky a tyčinky od nanuků a nedělali z toho odpaďák. Chceme od nich fakt jenom ten vajgl. Granulát z vajglů se pak dá přimíchávat například jako příměs do asfaltu. To je asi nejjednodušší proces.
Na recyklaci už nějak participujete?
Ano. Na Slovensku existuje firma EcoButt.com, byl jsem za nimi asi před 14 dny. Mají malou recyklační linku, mají i svůj popelník a sami ho pak tomu, komu ho pronajmou, vyvážejí. Vajgly recyklují na granulát a ten prodávají někomu, kdo ho přidává do silnic. Linka existuje, proces existuje, už jsme s nimi nakopli spolupráci a chceme prolnout BezVajglu s EcoButtem. Jako strojař se o technologii recyklace zajímám už dlouho, ale kvůli tomu, že jsem se skoro pět let věnoval vývoji Boudy na špačka a Vajglu, jsem nemohl dělat recyklaci. Oni už ji udělali a já jim to pomůžu ještě trochu dotáhnout, aby byla cool a výkonnější. Navíc je tady akce Cigaretovník, kterou rozjel Philip Morris (osvětová iniciativa motivující kuřáky k tomu, aby neházeli nedopalky na zem ve městě ani v přírodě – pozn. red.), a všechno se to začíná propojovat.
Budku i Vajgl jste si vyrobil podle vlastních návrhů. Popelníčky do kapsy, které máte v nabídce, jste si taky řešil sám?
Ty ne, malých kapesních popelníčků už je na světě hodně druhů. Před těmi osmi lety jsme si vytipovali tři nebo čtyři typy a nakoupili jsme je v Číně. Byl jsem si v Číně vybrat vzorky, ty nám přišly neobrandované a tady jsme tomu potřebovali „dát ksicht“. Začali jsme spolupracovat s grafiky, designéry, čmáraly, jak já řikám, a teď už je jich asi padesát, kteří pro mě za tu dobu kreslili. Jsou mezi nimi lidi, kteří se tím živí, i ti, kteří si čmárají pro sebe a já je ulovím na instáči. Je to nikdy nekončící příběh, na popelníku může být cokoli od kohokoli. Jednou tam budu mít Káju Saudka, to je můj cíl.
Budky jsou taky výtvarné originály, ale tam už to asi bylo složitější…
To bylo v covidu, kdy čmáralové neměli do čeho píchnout, a já jsem vyhlásil „Zbombi budku“ challenge. Dal jsem všanc třináct Budek na špačka a potřeboval jsem třináct lidí, kteří je pokreslí. Čmáralové si je během chvilky rozebrali a vraceli mi zpátky nádherná umělecká díla. Chystali jsme, že je po covidu vydražíme na nějaké velké akci pro neziskovku Pink Bubble, ale to pořád čeká. A protože byl covid dlouhý, přišla challenge „Zbombi budku 2“. Ty už se ale kreslily kvůli tomu, že se budou dávat na Hithitu jako odměny. Mám tam třeba budku od Kata – Adama Svatoše z Prago Union, která pořád čeká na svého člověka. Třeba Michal Škapa, Tron, ten se prodal na Hithitu za 13 minut. Michal udělal nádhernou budku laserem, absolutně ojedinělé dílo! To prostě chceš mít ve sbírce, když víš, kdo je Michal Škapa.
Budete přes léto s popelníky ještě na nějakých akcích?
Hned po Mighty jedeme na Colours of Ostrava, tam budeme v Design zóně a na konci srpna bychom měli být na Rock for Churchill, který má letos poslední ročník. Přijedeme se stánkem a popelníčky a chtěl bych v areálu rozmístit i pár budek. Třeba Mighty Sounds je Čistý festival, mají tu agenturu EkoKom (projekt, který se stará o třídění odpadu a recyklaci na festivalech – pozn. red.), ale vajgly neřeší. Řeší jenom ten základ, modrý kontejner, zelený, žlutý, ale vajgly lidi pořád nemají kam dávat, tak je hážou na zem. Když tady budou budky a já s popelníčky, bude se na konci míň uklízet. To už se osvědčilo. Tam, kde jsou budky a kapesní popelníčky, tam se na konci sbírá míň vajglů.
Proč jste se vlastně vrhnul do vajglového byznysu?
Protože karma je zdarma a já cítil a cítím, že můžu vytvořit něco, co dává smysl a co funguje environmentálně, umělecky, technologicky a je u toho sranda a potkávám skvělé lidi. Chci odvajglovat svět a být Steve Jobs s popelníčky a popelníky.
