Rozhovor se spoluscenáristkou filmu Světlonoc o pověrčivosti, magii, snech, intuici i smrti

Mysteriozní drama Světlonoc o mladé ženě, která se po letech vrací do vesnice ve slovenských horách, kde naráží na nedůvěru, předsudky a pověry, je druhým společným celovečerním filmem Barbory Námerové s Terezou Nvotovou. Barbora je spoluscenáristkou a autorkou námětu snímku, v němž se spojuje mnoho motivů – od víry v čarodějnictví i víry v boha, přes vnímání tradic a soužití s přírodou k mezilidským vztahům, přijímání či odmítání jinakosti a společenskému očekávání, jak se má žena chovat.

Z čeho se zrodila myšlenka na film? S čím jste za Terezou Nvotovou přišla?

Inspirovala mě kniha od etnoložky Tatiany Bužekové – Nepřítel zevnitř. Autorka v ní zkoumala magické myšlení ve spojení s mezilidskými vztahy. S Terezou jsme se o mém námětu začaly víc bavit, když už jsem měla napsanou druhou nebo třetí verzi Světlonoci, kde se už jednalo i o vztah dvou žen.

Dočetla jste se tam o novodobém čarodějnictví?

Nejde v ní o novodobé čarodějnictví. Zabývá se zkoumáním magického myšlení nebo pověrčivého myšlení, jež vyplývá z určitých znaků, vztahů nebo situací, které nás k tomu vedou. Patří tam například „uhrančivý pohled“, nevysvětlitelné přírodní jevy, neštěstí, která se nám opakovaně dějí, a my nevíme proč atd. Někdy se uchýlíme k hledání viníka, který měl podle nás tu moc, že nám například neštěstí nebo chorobu mohl přivolat.

Znáte nějaké pověry nebo rituály související s čarodějnictvím, které jsou na Slovensku živé ještě dnes?

Stále se ještě vyprávějí příběhy o čarodějnicích nebo nevysvětlitelných jevech. I po promítání ve vesnici, kde jsme film točili, nám lidé vyprávěli o místních bosorkách nebo bosorácích. Vždy jsou něčím jiné, i když některé znaky jsou podobné.

Magie se dělí na různé části a ne všechno musí nutně souviset se škoděním. Může jít i o léčení nebo například existuje milostná magie, kde je plno zábavných receptů na získání milého/milé atd. Říkalo se například, že si žena, které někoho chtěla, rozmíchala vajíčka, přelila je přes nahá záda i zadek a udělala tomu vytouženému člověku smaženici z takto připravených syrových vajíček. Když ji snědl, tak se do ní zamiloval.

Častokrát rituály souvisí s očistou, kde figuruje voda či byliny jako čistec, které se připravují na pomoc od uřknutí. Lidé taky často vnímají „zvláštní jevy“ po tom, co někdo zemře. Něco spadne ze zdi nebo se najednou v noci otevřou dveře nebo začne zničehonic hrát hudba… To všechno najednou znamená, že nás mrtvý*á přišli navštívit.

A nemyslím, že jde jen o Slovensko. Určitě i v Čechách existují tradice vycházející z pověr.

Vy jste pověrčivá?

Já sama se myslím nikdy nezbavím klepání na dřevo – když mluvím o tom, že je něco dobře nebo že jsem zdravá – automaticky zaklepu zespodu na dřevo. Jako děti jsme třeba točili knoflíky na košilích, když šel kominík, protože to znamenalo štěstí.

Ve filmu pověrám a čarodějnictví věří i mladí lidé. Opravdu to tak je, nebo je to spíš záležitostí starší generace? Čím myslíte, že to je, když už máme lepší přístup k informacím než naši předkové, kteří si vše vysvětlovali nadpřirozenými jevy?

Právě tyto otázky v knize Nepřítel zevntiř rozebírá Tatiana Bužekové svým kognitivně-antropologickým přístupem. Co se týká vzdělanosti a pověr, z její knihy vychází, že nikdo vůči pověrám a magickému myšlení není tak úplně imunní, jen na každého působí něco jiného. Někdy vám i doktoři budou tvrdit, že se stal „zázrak“.

Mně samotné se také při tom, jak jsem zkoumala toto téma a hovořila o tom s mnohými lidmi, když jsem byla fascinovaná tím, že se ještě dnes může věřit na uřknutí, začali svěřovat moji kamarádi s určitými „magickými zážitky“ nebo uřknutím. Všechno to byli vzdělaní a mladí lidé. Ve výzkumu Bužekové se často při tomto vysvětlování si například nešťastných událostí opakuje, že tato nešťastná událost nebo nemoc není jen jedna. Když zemře jedna koza, je to normální. Když jich umře deset, je za tím něco „víc“, něco nadpřirozeného.

Takže nás přístup k informacím vlastně neochrání?

Dnes sice máme přístup k informacím, ale naopak máme problém s výběrem informací a všechno se tak nakonec stává jen názorem, neoperuje se už s fakty. Nacházíme se uprostřed informační války, kde se zneužívá toho, že někteří lidé nemusí umět kriticky analyzovat informace nebo si ověřovat zdroje. To může možná někdy způsobit větší škody než to, že informace chybí. A opět, nemyslím, že to vždy musí souviset se vzdělaností. Znám lidi, kteří věří různým konspiračním teoriím, přitom vystudovali vysoké školy.

Využily jste ve scénáři nějaký konkrétní případ nebo příběh, který má reálný základ?

Čerpám z toho, co se nachází okolo mě, a stejně tak čerpám i ze sebe. Nikdy to není jedna ku jedné, ale myslím si, že jsem autorka, která si určitě bere hodně z reality a přetavuje ji přes svoji osobnost nebo některé svoje zážitky a postřehy. Z toho postavy ožijí a nakonec vznikne i příběh.

Osobně vnímám i sny jako část reality a také z nich někdy čerpám. Je to sice podvědomý svět, ale vůči filmu není tak „nereálný“. Když si to tak vezmete, sny stříháme velmi podobně jako film, jen to děláme přímo v hlavě, podvědomě.

Promítlo se do scénáře i prostředí, ve kterém jste film psala?

První verze Světlonoci byla psaná v dřevěnici, kterou naši otcové kdysi koupili se svými kamarády na Slovensku nad vesnicí. Obklopují ji jen hory a lesy, není tam tekoucí voda ani elektřina, takže jsem psala perem. To bylo pro mě taky důležité, protože to určuje jiné tempo v psaní i myšlení. Hlava vám pracuje úplně jinak. Pravděpodobně to má také nějaký neurokognitivní základ.

Řídíte se v životě spíš rozumem, nebo intuicí?

Určitě obojím. Myslím, že intuici používám, hlavně když potkám někoho, koho neznám a ani neznám jeho či její kamarády. Přirozeně si tehdy všímám řeči těla toho člověka, zkoumám jeho či její oči, poslouchám jeho či její hlas atd. Souvisí to s přežitím a dovolím si tvrdit, že to asi dělá každý z nás. Proto je tak strašidelné, když se někdo vedle vás zjeví v kukle – neumíme totiž nic určit, je pro nás víc nebezpečný*á. Tvář a její výraz nám slouží k odhadu nebezpečí, stejně jako speciální feromony nebo jiné tělesné vůně nám například slouží při výběru partnera*ky. Často to děláme nevědomě, někdy si to možná trochu uvědomíme. A tak to mám i já. Rozum potom používám například na vyhodnocení těch znaků. Někdy může někdo působit na první pohled nesympaticky nebo nebezpečně, ale ve skutečnosti je to skvělý člověk. Rozum je v tom skvělý – pomáhá nám nechat si prostor na změnu názoru. City můžou být velmi zrádné.

Věříte něčemu „mezi nebem a zemí“?

Myslím, že jsou zázračné zákonitosti vesmíru, třeba jen taková věc jako gravitace. I přesto, že víme, jak a proč to tak funguje, a máme výpočty. Připadá mi magické, že se nedá zastavit čas. A taky mi přijde velmi záhadná smrt, kterou umíme popsat jen fyziologicky, ale protože se dá zažít jen jednou, nikdo ji přesně nepopsal.

Lidé si kolem smrti i dalších životních událostí vybudovali různé tradice. Jsou pro vás důležité?

Některé tradice jsou pro mě extrémně důležité, například rozloučení s mrtvými. Ať už je to pohřeb, nebo rozptýlení popela, nebo jiný rituál. To je myslím něco, co by mi opravdu chybělo. Pokud bych si takový rituál aspoň sama neudělala, neuměla bych se s odchodem pro mě důležité osoby vyrovnat.

Osobně se mi velmi líbí některé lidové písně, které zachovávají příběhy z lokálních oblastí, zajímají mě příběhy z různých částí světa i Slovenska. Vypravěčské umění pokládám za jedno z nejtěžších a nejkrásnějších umění vůbec a velmi si přeju, aby se zachovalo i pro další generace. Tradiční pokrmy či kroje nebo předení či původní praní v potocích, to všechno jsou tradice, které se mi zdají krásné.

A jak vnímáte Velikonoce a velikonoční pomlázku, která se ve filmu objevuje jako jeden ze způsobů, jak si muži dokazují převahu nad ženami? Jaké na ni máte vzpomínky z dětství?

Já osobně jsem traumatický zážitek ze „šibačky“ nikdy neměla. Jsem z rodiny, kde se to nebralo příliš vážně, a hlavně jsme měli ještě v úterý den, kdy jsme to my ženy vracely mužům. Ale znám ženy, které po pomlázce buď onemocněly podchlazením, nebo přišly k úrazu. Myslím, že bychom tuto tradici mohli vynechat a fertilitu podporovat radši přirozeným pravidelným otužováním nebo v sauně – na dobrovolné bázi.

Světlonoc je velmi ženský film plný ženských témat. Tereza Nvotová do něj vložila témata, která se jí osobně dotýkají a která chtěla akcentovat. V rozhovorech mluví o společenském tlaku na ženy stát se matkami nebo třeba o environmentální rovině. Který motiv ve filmu je váš osobní?

Já si nemyslím, že je to „ženský film“ s „ženskými tématy“. Nedotýká se například domácí násilí i chlapců? Dotýká se snad jen děvčat? Nejbližší je mi tam rovina, která by prozradila divákům zápletku, a proto vám to neprozradím. Mluvím o tom často v diskuzích, které míváme s diváky.

Překvapily vás nějaké reakce lidí, kteří film viděli?

Velmi mě potěšilo, že se film líbil mému mladšímu bratrovi, který byl z něho nadšený a vůbec ho nepokládal za, jak vy říkáte, „ženský“. Naopak ho dost vnímal přes žánr a to na něm hodně oceňoval, stejně jako i nejednoznačnost nebo překvapivost některých scén. Reakce jsme měli myslím po projekcích velmi pozitivní a líbí se mi, že si diváci vysvětlují některé věci různě, ale přitom všechny z těch vysvětlení můžou být správně. Pro každého je tam důležité něco jiného.

Barbora Námerová

Rodačka z Bratislavy na pražské FAMU vystudovala scenáristiku a dramaturgii. S Terezou Nvotovou se přátelily už od dob dospívání a na FAMU spolu začaly točit filmy. Jejich první společný celovečerní snímek Špína, k němuž Barbora napsala scénář a Tereza ho zrežírovala, posbíral dvě desítky cen po celém světě. Barbora byla za scénář mj. nominovaná na Českého lva. Aktuální Světlonoc, která získala v srpnu na festivalu v Locarnu cenu Zlatý leopard za nejlepší film, tento týden vstupuje do českých kin. Společně také už dokončily scénář k minisérii Convictions – historickému dramatu z 50. let podle autobiografického románu Žo Langerové. Je to příběh její lásky k muži, který propadl myšlence socialismu, a nepřiznal si svůj omyl ani poté, co byl komunistickým režimem na Slovensku uvězněn. Barbora nyní samostatně pracuje na třetím celovečerním filmu, tentokrát z baletního prostředí, a také na jedné true crime minisérii.