Koučka Karolína Kofroňová vysvětluje, jak správné naslouchání uklidní konflikty, promění vztahy doma i v práci a pomůže nám vyznat se sami v sobě, abychom si mohli plnit sny a také předešli psychickým problémům. „Lidé často nevěří, že to může jít jednoduše,“ říká v rozhovoru.
Karolína Kofroňová s koučkou Kateřinou Fišerovou stojí za nápadem uspořádat v Praze mezinárodní summit Nasloucháme srdcem, na kterém se ve dnech 24. až 26. května představí čtyři desítky domácích a zahraničních koučů, mentorů, psychologů, pedagogů nebo podnikatelů z různých odvětví. Myšlenku odstartoval projekt Česko naslouchá, který v minulosti obě koučky společně rozjely, „aby co nejvíc lidí mělo možnost zažít rozdíl běžného naslouchání, na které jsme zvyklí v životě, a hlubokého, přirozeného naslouchání, jako to dělají malé děti.“
Co děti dělají jinak? A čím to, že nám se ta schopnost časem vytrácí?
O schopnost naslouchat a vnímat jsem nepřišli, pořád ji máme. Jenom ji používáme jinak, než jsme ji používali jako malé děti. Tím, jak rosteme, jak komunikujeme, jak vidíme, co dělá naše okolí, učíme se to tímhle způsobem dělat taky. Malé děti jenom přijímají informace a většinou je vůbec nehodnotí. Malé dítě nemá zkušenosti, které by mu to zabarvovaly, nemá tolik komentářů a přijímá to opravdu tak, jak to je, jak to na něj v danou chvíli působí, a to naprosto svobodně prožívá.
Nám tedy brání to, že už automaticky lidi nebo jejich názory soudíme a zkratkovitě si je zařazujeme?
Na rozdíl od dětí už máme na něco názor a spoustu přesvědčení, o kterých ani nevíme, že je máme. Tím pádem ani nevíme, jak moc nám to vytváří filtry, přes které se k nám některé informace nemají šanci dostat. To, čemu můžeme naslouchat, obsahuje obrovské množství dat. Některá jsou zjevná, to jsou slova, ale některá jsou v druhém, třetím, čtvrtém plánu. Všechny filtry a zkratkovité uvažování způsobí, že nakonec se k nám z toho balíku dat dostane nějakých 7 až 10 procent.
Komplikují nám to i technologie, které dost věcí odfiltrují a ještě nás nutí k rychlému hodnocení?
Rozhodně na tom můžou mít podíl. Když se napíše věta do chatu, neslyším intonaci hlasu, nevidím výraz tváře člověka. Je na tom krásně vidět, jak si to překládáme vždycky po svém a vnímáme jen to, co odpovídá naší momentální náladě a názoru na toho člověka nebo situaci.
Jaká je nejsnazší cesta začít opravdu naslouchat? Pomohlo by víc komunikovat tváří v tvář?
Za mě všímat si, co vlastně slyším, jestli opravdu slyším toho druhého člověka, anebo svoje komentáře k tomu. Jestli si uvědomuju, jak moc hodnotím, jak moc se zabývám tím, že zrovna nemám čas nebo už to znám… To není jenom o osobním setkávání, je to o jakékoli komunikaci, i o komunikaci sama se sebou. Princip je stejný.
Jak mluvím se sebou, je zkreslováno filtry, co si myslím o situaci, co si myslím sama o sobě. Co můžeme dělat, je začít si všímat, čemu doopravdy věnuji pozornost, co je pro mě důležité v tu chvíli, kdy naslouchám. Pak si můžu všimnout, že si třeba myslím, jak jsem v pohodě, ale není to pravda, protože reaguju podrážděně. Dokud se nedostanu do „konfrontace“ s někým nebo s něčím, ani si nemusím uvědomit, že jsem fakt unavená nebo jsem čekala, že něco bude jinak, a teď mě to vyvádí z rovnováhy.
Další krok je, že můžeme přestat věnovat pozornost jenom slovům, ale podíváme se „za“ ně. Necháme to na sebe jenom působit, jako kdybychom poslouchali hudbu. Kolikrát ani nevíme, že neustále hodnotíme, že se neustále zaměřujeme na vnější věci, a kvůli tomu nám obsah uniká. Ale když si všimnu, že to dělám, pak už je jednoduché s tím přestat. Zažiju to jednou, dvakrát, zažiju to s někým, s kým se neznám, pak to zažiju s někým, s kým se naopak velmi dobře znám, a tato zkušenost mi přinese schopnost rozeznávat rozdíl.
Jak to promění naše vztahy?
Změní se to, jak začneme vnímat lidi. Začneme odhalovat, jak někdy reagujeme naučeně ve vzorcích my vs. oni. Pokud jenom naslouchám, není tam žádný prostor pro hodnocení. V tu chvíli přestávám věnovat pozornost svým myšlenkám o tom člověku, o situaci a o sobě. První, co se stane, když přestanu hodnotit, je, že se uklidním. To je naše fyziologická přirozená schopnost ‒ když nemám v hlavě tolik myšlení, začnu se uklidňovat. Když člověka nesoudím, v tu chvíli ho přijímám, jaký je, přijímám situaci, jaká je. On to pozná a taky se může začít uklidňovat. Tím se zklidní celá situace. Spousta strachu, hodnocení, útoků, obran, běžných věcí, které se v komunikaci vyskytují, najednou zmizí.
Takové naslouchání by si měli vyzkoušet lidé v politice.
Mezi partnery, ve firmách, politku nevyjímaje, protože je to komunikace. A komunikace v politice je vyhrocená. Jako kdyby byli politici trénovaní v tom nenechat druhého domluvit, schválně vytahovat slovíčka, ukazovat jenom na věci vytržené z kontextu. Kdyby se chtěli domluvit, vedlo by to k opravdu úplně jiným výsledkům v celém vedení státu.
Je to i téma mužského a ženského světa? Mají ženy k hlubšímu naslouchání blíž?
Navenek to vypadá, že ženy jsou empatičtější a mají k tomu blíž, ale moje zkušenost taková není. Je to naše přirozenost, proto se v tom vůbec nelišíme. Možná se učíme trochu jinými způsoby, a pak i to, jak se to projevuje, se odlišuje, ale schopnost jako taková je opravdu stejná u muže i u ženy. Nehraje roli, jaké mám vzdělání, jakou práci dělám, ani to, jaké mám zkušenosti.
Často hledáme rychlá a snadná řešení. Jak dlouhý je tenhle proces? Kolik tomu musím věnovat času, abych poznala změnu?
V každém rozhovoru stačí sedm minut, po které budu jenom poslouchat druhého člověka a sledovat, jestli hodnotím, jestli jsem od rozhovoru schopná utéct, jak moc se držím svých otázek, jestli se zase opakuje… Tohle může udělat každý ‒ dopřát těch sedm minut sám sobě a vnímat, co se stane, když budu mlčet a jenom poslouchat.
Druhá rovina je, jak často jsem schopná tohle udělat a uvědomit si, aha, zase mám v hlavě nějaké komentáře nebo jsem nervózní… Naše schopnost naslouchat souvisí s tím, v jakém jsme rozpoložení. Když mě něco bolí, když jsem v pracovním vytížení, v časovém presu, snadno mi takové věci uniknou a nevšimnu si, že nenaslouchám. Důležitá je schopnost uvědomit si, že neposlouchám druhého. A nebo že neposlouchám sama sebe, že mám nápady, které neudělám, protože okolo nich mám spoustu přemýšlení a strachů. Není to tak, že si to jednou zažiju a už to do konce života budu umět. Spousta lidí z toho možná bude zklamaná, ale opravdu kdykoli se můžu přistihnout, že neposlouchám. Ale jakmile si toho všimnu, můžu znovu začít naslouchat.
To se asi děje často, že neuskutečníme své nápady nebo něco neřekneme, protože se bojíme, že uděláme chybu nebo to někdo špatně pochopí. Není ale přece jen riskantní řídit se pouze srdcem? Co když mi takový krok vážně uškodí?
Tohle opravdu lidi řeší. Popisujeme to tak, že máme strach, nemáme odvahu, ale dá se to zjednodušit. Naše přirozenost nás perfektně vybavila pro přežití a vybavila nás jednoduchým, ale úplně geniálním systémem, jak poznat, co stojí za to a co nestojí. Má to jediný háček: nerozumíme tomu. Je to jako kdybychom měli navigaci, která nemá obrázek a jenom nám říká slovně doprava, doleva, rovně… Na základě toho, co vnímáme, se rozhodujeme, jenže nerozumíme tomu, jak k nám naše navigace mluví. Ona funguje na dvou jednoduchých odpovědích ANO ‒ NE a dává nám to najevo naším pocitem. Když se člověk naučí poznávat, co je ANO, „tudy se dej“, a co je NE, „tomu nemá cenu věnovat pozornost, tudy nemá cenu jezdit“, může se všechno zjednodušit. A úplně stejně jako navigace v autě i náš systém, přestože se vydáváme směrem, kde to není úplně nejlepší, udělá to, co umí: přepočítá trasu. Pořád funguje, a i když odbočím špatně, stále mi dává najevo, jestli jedu směrem, kam chci dojet, anebo oklikami.
Pokud podvědomě cítím, že „jedu“ špatným směrem, může nám to „navigace“ dát najevo i zdravotními, psychosomatickými problémy?
Naprosto přesně, takhle to funguje. Je to, jako když se přiblížíte ke kamnům, a když nevíte, že se o ně spálíte, můžete na ně klidně dát ruku, ale náš systém je geniální v tom, že ještě než mě napadne „pálí to, dej tu ruku pryč!“, ruka odskočí sama. Na psychické úrovni nebo duševní, jak někdo říká, fungují tyto pocity. Upozorňují nás na to, že se vydáváme příliš blízko k horkým kamnům, že to je na druhou stranu, než chceme. A všichni chceme totéž ‒ chceme žít klidné, spokojené životy naplněné láskou, chceme prožívat pocit, že jsme úspěšní, chceme být milovaní a chceme být bezpodmínečně přijímaní. Nevíme, jak toho dosáhnout, ale když mám špatný pocit, říká mi to jen: „Tudy se k cíli nedostaneš.“
Psychické problémy, ke kterým to může vést, bývá náročné napravit, v té situaci často ani netušíme, proč se to děje. Ale z vašeho povídání se zdá, že řešení je snadné.
Moje zkušenost je taková, že spousta lidí nevěří tomu, že by to opravdu mohlo jít jednoduše. Když jsou ve svých komplikovaných životních situacích a to prožívání je opravdu malé soukromé peklo, je pro lidi málo uvěřitelné, že to, co stačí udělat, je jenom trochu jinak naslouchat a rozpoznávat svůj pocit, co je ANO a co je NE.
Na summitu budete mít mimo jiné praktické naslouchací workshopy. Co se na nich děje?
Máme spoustu cvičení, která jsou pro některé lidi a v některých případech docela extrémní. Protože se při nich sejdou lidé, kteří se třeba vůbec neznají. Jeden bude například deset minut mluvit sám o sobě a druhý bude deset minut mlčet a pak se vymění. Nebo změníme zadání: Mluv o sobě, máš na to pět minut, a nesmíš říct nic o tom, co děláš, nic o práci, nic o rodině. Jsem Karolína Kofroňová, jsem vdaná, mám dvě děti, jsem koučka, lektorka, dělám bla bla bla. Pět minut je pryč. Ale když tohle nemám k dispozici, začnu se nad sebou zamýšlet jinak a vede mě to do sebe.
Máme i krátká cvičení. Postavte se do kruhu, rozhlédněte se kolem sebe, jak svět vypadá. Pak se posuňte po směru hodinových ručiček o tři místa. Jak ten svět vypadá teď? Jak málo stačí, abychom začali vnímat věci jinak! To, jak jsem ho viděla před tím, nebylo špatně, nic z toho není špatně. Teď to prostě vidím jinak a tak je to pro mě v pořádku, takhle to vidím. Existuje velmi snadné cvičení, při kterém si lidi uvědomí, jak prožíváme realitu unikátním způsobem. Postavíte je k oknu a necháte je chvíli koukat ven. Pak popíšou, co viděli. Koukají ze stejného okna, koukají na stejný plac, a přesto každý vidí něco jiného. Máme pocit, že ten druhý přece musel vidět to, co já! Neviděl.
Hlavní poselství, které chci na workshopech lidem předat, je, aby si uvědomili, že tak, jak to mají, je v pořádku. Že jenom nevidí všechny možnosti a nevidí svoji úžasnost, protože svou pozornost zaměřují na něco jiného.
Koho si na summitu ráda půjdete poslechnout?
Když to půjde, budu u všeho. Ale hodně se těším na Mavis Karn. To je pro mě žena, která se bez jakýchkoli diskuzí na vás podívá a ví, jak úžasná jste. A protože ona to opravdu ví, něco v nás o tom taky najednou přestává pochybovat.
Rozhodně se těším na Michaela Neilla, který umí z jednoduchého principu, jak vnímat svět, udělat báječnou show. Jednoho dne se „probral“ na římse okna nebo balkonu a uvědomil si, že fakt nechce skočit. Díky tomu se začal dívat na to, čemu věnuje pozornost, a proměnilo to jeho život.
Pak tam mám další oblíbence, třeba Jacqueline Hollows, která má zkušenosti z věznic. A my jsme si s kolegyněmi říkaly, krucinál, když ona dokáže pohnout s vězni ‒ s těmi, kteří jsou ukázkou, jak snadno se dá soudit, neustále hodnotit a žít v obavách a přehlédnout, že i tihle lidé mají svoji přirozenost, která je ze své podstaty dobrá ‒ tak to přece musí jít i v našich školách nebo na úřadech. Na akci bude křtít svoji knížku Křídla anděla, která je velmi silná.
Aaron Turner je zase byznysově zaměřený a někteří lidé, kteří popisují to, jak dokáže kompletně proměnit atmosféru ve firmě, tomu říkají zázrak.
V čem spočívají ty zázraky?
Firma před krachem najednou začne prosperovat. Vztahy mezi rodiči a dětmi se začnou proměňovat. Opravdu to může vést k tomu, že z muže násilníka a alkoholika se stane někdo, kdo nejen že přestane pít, ale změní se ve fantastického manžela. To je obyčejně neobyčejný život. Obyčejně, protože je to opravdu jednoduché a je to součást každodennosti. A neobyčejný právě proto, že ve chvíli, kdy si člověk začne všímat, jak obrovskou moc naslouchání má, začnou se dít zázraky. Vypadá to neuvěřitelně, ale můj vlastní život mi to dokazuje.
Jak přesvědčit někoho, kdo tomu nevěří?
Lidi opravdu nevěří, že naslouchání může mít takovou moc, a pro spoustu z nich to stačí jako důvod, proč to nevyzkoušet. Proto by měli přijít na summit. Když chci vědět, jak to vypadá venku, můžu sedět zády k oknu, něco si představovat a říkat si: „To nemá cenu.“ Anebo se můžu zvednout ze židle a jít k oknu. Pak vidím, co tam všechno je. Nejít na summit je pro mě stejné jako nepodívat se z okna. Nikdy dopředu nevíme, co uvidíme, a nevíme, jak moc to může v pozitivním směru ovlivnit náš život, když tomu nepůjdeme naproti. Můžu buď být ve vleku životních změn, a pak se mně ty změny často nelíbí. Anebo můžu udělat první krok. Co když je tady pro mě nějaká možnost, jak to možná ne kontrolovat, možná ne úplně ohnout na druhou stranu, ale nebýt v tom ta pasivní oběť a stát se někým, kdo si s tím umí poradit.
