Jsou lidé, kteří dokážou pořádně překvapit. Jako modelka, herečka a podnikatelka Simona Krainová. Čekáte královnu sociálních sítí a večírků a ona přijde veselá máma dvou malých kluků, kterým odpírá iPady, zamilovaná manželka, co si libuje ve své lásce a v tom, že je skutečně milovaná, a taky ženská, které není jedno, kam se ubírá současný svět. A hned je o čem mluvit.
Čekám na ni v kavárně. Volá, že se trochu zpozdí, pak znovu, že nemůže zaparkovat, a neustále se omlouvá. Když si podáváme ruce, následuje po „dobrý den“ další omluva. Simona je zkrátka normální ženská, žádná namyšlená hvězda, která chodí pozdě jen tak ze zásady. I když její zevnějšek v tomhle případě trochu mluví proti. Jemně nalíčená tvář je výrazná a bez chyby, silný cop blonďatých vlasů padá na dlouhý chlupatý kabát, pod kterým má výrazné triko s nápisem. Nelze si jí nevšimnout. První otázka je daná, jak zvládá tuhle rychlou dobu, kdy nikdo nic nestíhá. Vesele na ni reaguje, že se začíná uklízet na vesnici: „Vždycky jsem se divila lidem, kterým se nechtělo večer někam vyrazit. No vidíte a už jsme si taky pořídili dům mimo město.“
Ale stejně tenhle čas je zaměřený na výkon, lidi na plný plyn a odnáší to třeba i zdraví.
Vnímám to velmi intenzivně. Začínám být velmi vyčerpaná. Ve čtyři odpoledne, kdy vyzvedávám děti, jsem ve stadiu, kdy hledám postel. Nejradši bych se někde složila, ale vím, že se musím věnovat dětem, učit se s nimi, povídat si s nimi. Vlastně nemusím, ale chci, to je rozdíl. V šest hodin jsem unavená ještě víc, vidím se ve flanelovém pyžamu zalezlá v peřinách. Dny tak rychle sviští! Když vstávám v půl sedmé ráno, mám pocit, že stihnu všechno, a večer si naopak myslím, že jsem nestihla nic.
A to máme k dispozici všechny možné pomocníky, které předci neměli, a byli nejspíš v menším stresu.
Víte, co mě doslova ubíjí? Sociální sítě a komunikace na telefonu. Už jsem dala pryč počítač a koupila si větší mobil, aby mě aspoň tolik nebolely oči. Když mi aplikace, která hlídá, jak dlouhou dobu trávím s telefonem v ruce, ukázala, že týdně to jsou čtyři hodiny, divila jsem se, kolik vlastně člověk zabije času.
Co proti tomu děláte?
Nesleduju už další lidi na Instagramu, nechodím na Facebook. Mám to jako pracovní platformu, komunikuju s fanoušky, to ano, ale dřív jsem na sociálních sítích strávila mnohem víc času, který jsem nemusela. Už mě začíná otravovat, když vidím, jak lidi v restauraci sedí spolu, ale každý se dívá do svého telefonu. Jen doufám, že je to přechodná záležitost, jako když přišla do módy barevná televize nebo mixér, všechny ty věci, ze kterých nám padala brada a teď už ne. Já třeba svým dětem odpírám iPady. Na to máme s manželem úplně rozdílný pohled.
On není tak přísný?
To je asi to jediné, o čem se občas dohadujeme. Synové Bruno a Max občas večer řeknou, maminko, můžeme mít chvilku iPad? A já na to, že si radši budeme číst. Jenže oni nechtějí, Karlovi to zase až tak nevadí. I jiní lidé mi říkají, že to je normální, že to s sebou nese tahle doba a že prý budou pozadu, když jim je nebudu dovolovat. Jenže když všichni budou koukat do mobilů a tabletů, jak se spolu naučí komunikovat, budou vůbec vědět, jaké má jejich kamarád oči, dokážou si všimnout člověka jako takového? Nechci, aby byly moje děti ve škole mimo, ale snažím se jít víc proti proudu. Naštěstí máme skvělou chůvu, která je úplně oldschool, nosí nám domů Honzíkovu cestu a Děti z Bullerbynu, knížky, na kterých jsme vyrůstali my, hraje s dětmi hry, při kterých musí zapojovat mozek. Jsem moc ráda, že moje děti snad nejsou i díky ní tak zblblé moderními technologiemi.
Ale vás sociální sítě trochu živí.
Jistě, já nejsem úplně oldschool, ale aby moji synové seděli naproti sobě doma a psali si přes mobil jako kamarádi, kteří k nám přišli, tak to tedy opravdu ne. Takové jednání mě irituje. Sociální sítě můžou inspirovat, ale i táhnout dolů. Jsou zavalené povrchností, lascivností. Je to k smíchu a zároveň k pláči. Co vyroste z našich dětí?
To, co z nich vychováme?
Ano, proto se snažím o základ – matka, která není úplně vystresovaná, podrážděná a má chuť se se svými dětmi bavit. Ubírám si práci, mám už na sebe míň nároků. Dřív jsem pořád jela v tempu musím předběhnout sama sebe. Ale proč vlastně závodit. Když se otočím, vidím, že za mnou nikdo neběží. Proč bych tedy pořád měla být první. Když jsem byla u svých rodičů v Havířově, uvědomila jsem si, jak čas hrozně letí, a napadlo mě, proč tam vlastně tak málo jezdím a čekám, až jednou za půl roku oni přijedou za mnou do Prahy.
A co jste z toho odvodila?
Že k nim budu jezdit, dohodli jsme se, že každý čtvrtý víkend budeme trávit spolu. Musela jsem si přenastavit čas, vyškrtla jsem ze svého života lidi, kteří mi berou energii, už se s nimi nevídám. Přestala jsem brát telefony lidem, kteří mě vyčerpávají. Vybírám si věci, na kterých budu pracovat. Manžel vždycky říká, zvoní ti telefon, a já na to, ať zvoní, od toho jsou telefony, aby zvonily. Diví se, že to nezvednu. Proč bych měla, když nechci? Mám takový rituál. Když odvezu děti do školy a školky, chodím u nás pod domem do kavárny, hraje tam hned ráno jazz, popadnu noviny, piju kávu, sedím a záměrně si neberu telefon. Hlavou mi běží, kolik lidí mě asi shání. Přijdu domů a mám na něm dvacet sedm nepřijatých hovorů. Jeden z nich je manžel, volám mu zpátky a on se ptá, kde jsem byla a co jsem dělala, a já na to, že jsem se z okna koukala na lidi. Diví se, jak to že jsem se dívala na lidi, když máme práci, a já odpovím, že se mi do ní nechce, ať ji zruší. Tak tohle se mi teď aktuálně děje.
Přišla jste na tenhle způsob „vypínání“ sama, nebo vám někdo poradil?
Onemocněla jsem. A to bylo pro mě varování, vykřičník. Naštěstí to dopadlo dobře. Jela jsem na sto padesát procent a najednou vím, že přišla doba ubrat. Že mám dělat věci, které jsou pro mě důležité a dělají mě šťastnou, třeba to poslouchání jazzu v kavárně. Ale každý to má jinak, někdo buduje impérium, dělá módní přehlídky a je šťastný. Každý jsme jiný a musíme si vybrat to své. Zpomalila jsem a založila si vlastní značku beauty drinku s unikátním složením koleganu. Vyžaduje to hodně komunikace a já miluju lidi, takže to dělám ráda. Taky chci hodně cestovat. To byl vždycky můj sen. Strašně to letí, nechci na nic čekat.
Dnes hodně lidí hledá návody na šťastný život okolo sebe, v knihách, u kamarádů… Jen se neptají sami sebe.
Já si vždycky všechno řešila sama. I ty největší problémy. Trochu mě cuká koutek, když slyším kamarádku, která má potíže v manželství a chodí pro moudra do poradny. Ale to za ni přece nevyřeší nikdo třetí, i když je vyškolený. Jsou to automatické reakce, ona mu vytvoří nějaký pocit a psycholog jí vrátí to, co chce ona slyšet. Já za nikým neběhám, řeším své problémy sama se sebou. Ani kamarády nepotřebuju proto, abych se o ně opírala. Mohou mi dělat společníka, když je mi úzko, ale můj problém mi nevyřeší, do hlavy mi nevidí. Když potřebuju vyprat duši, sednu si se svými dětmi, nastavují mi nádherně zrcadlo. Čisté, nezkažené duše, to je ta největší škola.
Takže jste se nesvěřovala a nesvěřujete ani rodině?
Ne, ani sestře a rodičům už vůbec. Vztah k mámě a tátovi mám založený na respektu, oni nebyli blízkými kamarády, byli to prostě vždycky rodiče. Což byla možná trochu chyba. Měla jsem blíž k tátovi, máma byla přísnější. Nechtěla jsem ani jednomu dělat starosti, tak jsem se vždycky vyplakala sama. Když mi třeba v době nějakých potíží táta zavolal, hrála jsem divadlo, je to super, tati, perfektní, položila jsem telefon a brečela dál. Nechtěla jsem druhé zatěžovat. I můj manžel mi říká, proč nepovíš, že se ti něco děje, co jsi to za tvora. Ale já se radši někde zašiju. Píšu si na papír, co mě trápí, přečtu a vyškrtám body, které nejsou podstatné. Ostatní nechám a zpracovávám po svém. Naberu tak mnohem víc síly a sebevědomí, když si problém vyřeším sama. Taky jsem nikdy nechtěla být na nikom finančně závislá, znervózňovalo mě to. Mám větší radost, když si můžu to, co chci, koupit sama za práci, kterou jsem já vykonala. Potřebuju nezávislost.
Kde se ve vás tahle přísnost k sobě samé bere?
Možná má kořeny v dětství. Sestra byla vždy ta lepší, líp se učila. Srovnávali nás. Tam jsem si asi někde řekla, že budu silná. Ale samozřejmě v některých ohledech taky úplně nejsem, jsem normální ženská, křehká, zranitelná. Mám dobrý pocit z toho, že mě lidé berou s respektem, ale nezneužívám toho, chovám se ke každému s pokorou a ke všem stejně, ať je to popelář, nebo prezident. A že jsem je potkala všechny. Někdo měl prostě víc štěstí a někdo byl zase větší parchant. A to, kolik má člověk škol, taky nevypovídá o jeho kvalitách. Znám ty, kteří mají tři vysoké, a nejsou to dobří lidé, a naopak ty bez vzdělání, kteří dokázali vybudovat úspěšné impérium.
Jste vlastně sama sobě svým šéfem.
Uklidňuje mě to. Jsem natolik panovačná, že bych nesnesla, aby mi někdo určoval pravidla, ať už v práci, nebo ve vztahu. Vím, že to někdy mezi ženami a muži funguje tak, že muž živí a pak za to něco očekává, já tuhle hru nehraju. Je těžké se mnou žít, ale jsem mimořádně zábavná a pracovitá a tím se moje horší vlastnosti vyrovnávají. Zároveň nikomu neurčuju pravidla. Když manžel řekne, jdu do stripbaru, jakože tam běžně nechodí, nezakážu mu to. A když tam zapomene občanku, jdu tam druhý den a vyzvednu ji. Vím, že nedělá nic špatného, protože ho nedržím na vodítku. Říká mi, že má nejbáječnější ženu na světě.
To zní až pohádkově.
Někdy mu říkám, že jestli chce nějakou jinou ženu, ať přijde a řekne mi to, přece jen, jsme spolu deset let. Bylo by divné, kdyby nechtěl.
To myslíte vážně? Skutečně by vám to nevadilo?
Nesmělo by to propuknout v něco jiného než flirt. Je to celé o tom, že si strašně nerada někoho přivlastňuju a nechci být přivlastňovaná. V našem manželství je přátelství a důvěra. Bavím se s manželem jako s kamarádem, nemusím čekat, až odejde, abych některé věci pověděla kamarádce. Nechodím na seance, kde se pomlouvají muži. Anebo řeknu, že beru Karla s sebou. Karel je prostě úžasný. Velmi ženám rozumí, vyrůstal mezi nimi. Rozumí našim menstruačním cyklům, našim náladám, miluju jeho otevřenost a snažím se být vůči němu stejná.
Kvůli tomu jste se zamilovala?
My jsme to tak cítili vzájemně. Viděla jsem, že je zodpovědný bohém s dobrým srdcem, žádný hajzl. Nikomu by neudělal nic zlého, je dobrosrdečný po mamince. Nemám ráda lidi, kteří myškují, uhýbají. Pro mě je prioritní jeho lehkost bytí, pochopil mě a načetl a nechává takovou, jaká jsem. Říká kamarádům, že jsem šílená a že by se mnou žít nemohli a že to dokáže jen on. Zná moje hranice a ví, kdy je lepší odejít. Vzájemně se tolerujeme, prostě se máme rádi.
Takže velké okouzlení.
Říkala jsem mu, ty jsi ten nejzvláštnější chlap, co znám, nejsi žádný hezoun na první dobrou. Rozhodně to nebyl můj typ, já měla vždycky vysoké, černovlasé. On je jejich protiklad. Dodnes se tomu smějeme a Karlovi nevadí, když takhle mluvím, smím to dělat jen já. Zdá se mi krásný, zábavný, úžasný, pohodový, má rád stejné věci jako já, je kavárenský povaleč, nekouká na fotbal, nefandí, nechodí na pivo, miluju ho. Když jsme třeba v New Yorku, přežíráme se v kavárně, pak se vážíme, jdeme běhat, jsme magoři, co to mají stejně nastavené. Pak řekneme, jde se do muzea, ale v půlce cesty uvidíme výprodej a já si jdu koupit boty a Karel tři hodiny trpělivě sedí a čeká. Ptám se, jestli se nezlobí, a on že v pohodě. Dělá to z lásky ke mně. A to je úplně nejvíc sexy. A já s ním pak jdu do kina na úplně nejblbější militantní film, nenávidím zbraně, ale taky říkám, jo, v pohodě lásko.
Měli jste to tak nastavené od začátku?
Na první schůzku přinesl filmy na DVD a všechny byly moje oblíbené. Říkala jsem si, to snad ani není možné, jak jsme stejní. Bylo to všechno tak přirozené, ani na minutu žádná póza. Tedy až na to, kdy se mě snažil okouzlit.
Povídejte.
Vzal mě na hogo fogo večeři v New Yorku, aby na mě udělal dojem. Byla to šílená nuda, tak jsme se i s kamarády zvedli a šli tančit. Protančila jsem celou noc a ve čtyři ráno jsem navrhla, jestli nepůjdeme někam na snídani. Zapadli jsme do největší knajpy s hot dogy, strašně dobře jsme se najedli a bylo nám fajn. Karel se pak smál, že prý to dva měsíce připravoval, stálo ho to hodně peněz a já se nudila. Myslel, že jsem jiná, a přiznal, že by si to nóbl místo taky sám nevybral. Je to skvělé, když potkáte někoho na stejné vlně, kdo vámi pasuje, voní, nedělá kompromisy z lásky. A má stejný smysl pro humor. Já se totiž strašně ráda směju. Třeba sama v autě, musím se vysmát, jinak bych se zbláznila. A obklopuju se lidmi, kteří to dělají taky.
Jaký je Karel táta?
Skvělý! Tak třeba odcházím z domu a říkám, ohřej dětem k večeři guláš, ať mají něco teplého. Vrátím se a oni sedí u televize s chlebem v ruce, všude drobky. Karel na to, miláčku, děti večeří a všechno je super. Ptám se, proč jí suchý chleba. Protože se prý ptal a chtěly topinky, tak jim je udělal. Mohly by říct velký bonbon a dostaly by ho! Říkám pak dětem, proč je neudělal aspoň se šunkou. O té prý táta nemluvil. A to by si tedy bývaly daly… To je samozřejmě legrace. Snažíme se být oba dobrými rodiči.
Dokážete se vůbec pohádat?
Není to samozřejmě vždycky jen pohádka, asi jako všude. Taky jsme někdy v tenzi. Potkáme se v názorech, vyostříme a bouchneme dveřmi. Ale pak se sejdeme a děláme, že se nic nestalo. Připadá mi zničující, když se lidé k hádkám vrací a co si řekli ráno, rozebírají ještě večer. Anebo spolu nemluví. To my opravdu neděláme. Myslím, že je hlavně velmi důležité držet pryč od projevů negativních emocí děti. Nemám ráda ani to, když jsem někde v parku svědkem, jak nějaká maminka křičí na své dítě. To se mi úplně stáhne krk a rozbuší srdce. Jakmile matka neumí nakládat s dětmi s láskou, je to špatně. Dítě pak samo neumí projevovat emoce a je v tomhle světě ztracené.
Jak vychováváte děti vy?
Nevím, jestli dobře, ale dávám jim velkou nálož lásky. Když vezu Bruna do školky, dlouho si máváme, posílám mu srdíčka, říkám mu, jak ho mám ráda, že se nesmí stresovat, že je boží tvor a musí si sám sebe vážit. To samé dělám Maxovi. Je nejoblíbenější žák ze třídy, má nejvíc kamarádů, objímá se s nimi, nosí jim dárky, je láskyplný. Nedej bože, aby se třeba ve školce nebo ve škole objevila šikana. To bych si ji pak šla vyřídit osobně!
Dostávala jste od rodičů něco podobného?
S maminkou jsme si k sobě našly cestu až v dospělosti. Byla víc upracovaná a ve stresu, neměla tolik času. Tatínek byl jiný, bral si mě na klín, mazlil se se mnou. Říká, že když jsem přišla jako malá do místnosti, každého jsem si omotala, sedala jsem si k cizím babičkám, ptala se jich, jaké mají kafíčko, povídala si s lidmi na ulici. Vždycky jsem potřebovala osobní kontakt. Dodnes když mi někdo podá vlažně ruku, zavřu se. Mám ráda upřímnost, přímočarost. Nemám ráda hady. A těch je v šoubyznysu tolik, že by se nevešli do velkého terária. Když potkám někoho opravdu vřelého a srdečného, hned se k němu mám.
Je asi docela složité poznat, kdo je váš opravdový přítel a kdo jen naoko, z vypočítavosti.
Mám pár kamarádů navždy. Nepotřebuju rozšiřovat jejich řady o další a další. Spousta lidí se se mnou baví jen proto, že jsem Simona Krainová. Na to jsem si musela dlouho zvykat. Nevěřila jsem tomu. Manžel mi říkal, tak už to konečně pochop a nebuď naivní, já na to, on mě má rád! Ale houby tě má rád…
Foto: Lukáš Kimlička 
Foto: Lukáš Kimlička 
Foto: Lukáš Kimlička 
Foto: Lukáš Kimlička 
Foto: Lukáš Kimlička
