Petra Sovová je spoluzakladatelkou Hnutí za aktivní mateřství a uměleckou ředitelkou Festivalu o těhotenství, porodu a rodičovství. A také matkou sedmi dětí, z nichž pět porodila doma.
V pondělí začal v hale č. 13 v Holešovické tržnici v Praze Festival o těhotenství, porodu a rodičovství, který můžete navštívit až do 21. května. „Je to sice festival v rámci Světového týdne respektu k porodu, ale zdaleka není jen o porodu. Je otevřený všemu, co kolem rodiny považujeme za důležité. Zaměřujeme se i na rodiče starších dětí, na těhotenství nebo třeba na vhodnou formu antikoncepce. Měli jsme i přednášky pro babičky nebo přednášky na partnerská témata, protože v rodině jsme především partneři. Nejsme jen rodiče. Abychom dětem vytvořili dobré zázemí, musíme pracovat na našem partnerství i každý sám na sobě,“ říká Petra Sovová, která se věnuje osvětě v porodnictví už od 90. let.
Jaká byla vaše cesta k založení Hnutí za aktivní mateřství a pořádání festivalu o porodech? Přivedly vás k tomu vlastní porody?
Na svůj první porod jsem se těšila, ale v porodnici se netěšili a vůbec nevypadali, že mají radost. To mě negativně překvapilo. A taky to, že neplatilo, co jsem si s nimi před tím domluvila. V devatenácti letech jsem nebyla připravená na to, že všechno nebude tak ozářené sluncem. Myslela jsem si, že když řeknu, že chci mít dítě u sebe, tak bude u mě. Ženy by měly být připravené na to, že občas musí jasně a důrazně říct, co chtějí a co nechtějí.
Postupně jsem dospěla k tomu, že už to ani nikomu říkat nechci. Neustálé vysvětlování, že fakt nepotřebuju tlumit bolest, že fakt nepotřebuju zákrok, který mi nabízejí, výrazně narušuje porod. Třetí dítě už jsem porodila doma a tehdy naopak přišla obrovská euforie z toho, jaká síla to je, když porod není ničím narušený, jak podpůrný je pocit bezpečí. Ani vteřinu jsem necítila žádné ohrožení! Po dvou nemocničních porodech úplně nový, opojný pocit. Zároveň ale za chvilku přišla i lítost, proč to takhle nemůže proběhnout v porodnici? Vždyť by jenom stačilo, aby se zdravotníci trošku upozadili a otevřeli se tomu, co jim říká matka.
Tehdy se nás sešlo několik žen s různými, pozitivními i negativními zkušenostmi z porodů a porodní asistentka Zuzana Štromerová přišla s nápadem založit organizaci po vzoru britské AIMS. Napřed jsem vůbec nechápala, proč na tohle musíme zařizovat organizaci. Myslela jsem si, že je to jen na chvilku. Zdravotníci přece pochopí, jak to funguje v zahraničí, a hned to bude vyřešené. To bylo v roce 1999. Utekla spousta let, změnila se spousta věcí, ale systém pořád ještě není změněný tak, aby byl dobrý pro ženy a děti. Na tom pořád ještě pracujeme.
Proč to nejde rychleji? Jaké jsou překážky?
Největší překážkou je trauma ve společnosti. Každý se nějak narodil a každá úřednice na ministerstvu, paní doktorka, porodní asistentka nějak porodila a ovlivnilo ji, v jaké atmosféře vyrostla. Potkala jsem spoustu něšťastných nemocničních porodních asistentek, které velmi zraňovalo, že dnes si ty mladé holky můžou v porodnicích dělat, co chtějí, a ony nemohly. Bylo vidět, že jim působí velkou bolest samy pro sebe uznat, že to bylo za jejich doby špatně a že některé i umožnily, aby někdo trápil jejich dítě a je, protože si myslely, že se to tak holt dělá a asi je to tak správně, když to říká pan doktor.
Další překážkou je zažraná rutina. Oběťmi té rutiny nejsou jenom ženy a děti. Jsou to i zdravotníci, protože pro ně je těžké proměnit systém zevnitř.
Ujišťuju všechny ženy, že těhotná, která přijde do porodnice, má v systému největší moc. Když projeví vůli a umí své požadavky pozitivně předávat, vždycky má šanci, že minimálně u jejího porodu to bude tak, jak ona chce. Já jsem třeba své druhé dítě vzala do náruče a nenechala jsem zdravotníky, aby mi ho odnesli. Půl hodiny za mnou chodili s tím, že nepřipadá v úvahu, abych si dítě nechala, že je to nebezpečné, že ho tím jen trápím. Jenže já jsem za sebou měla z prvního porodu trauma, když mi dítě hned odnesli, a teď jsem byla rozhodnutá jim ho nedat. Úplně v klidu jsem si ho ňufňala a kojila. Po půl hodině to vzdali a nechali mě, ať si dělám, co chci. Po čase mi porodní asistentka z té porodnice vyprávěla, že asi po třech týdnech přestali děti matkám odnášet úplně. Takže má smysl měnit systém na vlastní kůži.
Z vědeckých výzkumů a z odborných doporučení jasně vyplývá, že když je matka s dítětem, je to jednoznačně přínosné, a když se po porodu oddělí, je to jednoznačně škodlivé. Vůbec není co řešit. Zdravotníci si tím jen usnadňují práci. Jiná situace je v případě malé části porodů, kdy matka nebo dítě potřebuje speciální péči. Až 90 % porodů ale může proběhnout normálně. Pojďme se tedy soustředit na zdravou a bezpečnou péči pro většinovou společnost.
Pozitivní přístup je důležitý. Když matka začne křičet a stavět se do opozice, personál asi nemá moc vůli spolupracovat.
Na druhou stranu, někdy jsou ženy opravdu v krajní situaci a personál by s tím měl umět správně pracovat. Každopádně jsem velká zastánkyně pozitivního vyjednávání. Je důležité si vzájemně všechno trpělivě vysvětlovat. Ale klidně neustoupit ani o píď, když nechci.
Někdy funguje jednoduché vyjednávání – matka se třeba jenom otočí zády. Nebo když dostane nabídku, že si má vyskočit nahoru na lehátko a lehnout si, tak se jenom usmát a říct: „Jé, to já nezvládnu. Díky, nechci.“ A dál nereagovat. To je někdy lepší než vést sofistikovaný rozhovor, když už nastala druhá doba porodní. A taky je dobré vyjednávat s dítětem v náručí. Když je dítě za pěti zamčenými dveřmi, vyjednává se hůř.
V čem se za dobu působení vaší organizace české porodnictví proměnilo k lepšímu?
Především nejsme jediní, kdo tu „mění svět“. Přibyla spousta dalších organizací i jednotlivců, vůle ke změnám přichází i ze strany zdravotníků. Mám radost, že dnes už porodnice vesměs počítají s tím, že ženy mají o porodu svou představu.
Skvělá je podpora bondingu po porodu císařským řezem. To znamená propojování matky a dítěte, ideálně kontaktem kůže na kůži. V Havířově například provozují nejen rooming-in, tedy matka s dítětem v pokoji, ale i bedding-in, tedy matka a dítě v jedné posteli. Ženy, které rodily v době jako já a nebo i později, by mohly vyprávět, kolik vyslechly jedovatých komentářů nebo zákazů od personálu, když si dovolily mít dítě u sebe v posteli. Dnes už je vědecky ověřeno, že to dětem i matkám velmi prospívá. Pozitivně to ovlivňuje vývoj dítěte, společné spaní aspoň první rok by se mělo cíleně propagovat.
Taky je běžnější z porodnice odejít třeba v den porodu, u nás je to de facto normální legální možnost. Některé nemocnice to ale ještě zřejmě nepochopily a dál rodičům tvrdí, že se to nesmí a že to u nich ještě žádná paní nechtěla. Přitom jen já znám třeba pět žen, které odtamtud hned po porodu odešly. Tyhle účelové lži jsou legrační.
Myslím si, že hodně ubylo vyloženě otevřeného násilného chování typu křik a negace k ženám, zároveň ale možná přibylo manipulace. Někdy je horší, když se na vás někdo usmívá a vysvětluje vám, že takhle to pro vás bude lepší, a přitom řekne úplnou hloupost. Když nejste zdravotnice, nedokážete to úplně dobře rozpoznat.
Když jsem v roce 1997 obcházela pražské porodnice a hledala místo, kde by se narodil můj třetí syn, jedno z nejožehavějších témat pro zdravotníky bylo to, že chci rodit v poloze, do které spontánně dospěju. Dnes už to mnozí zdravotníci sami doporučují jako nejlepší. Někde to není ještě úplně snadné, někde ještě nejsou v 21. století, ale už s tím většinou umí pracovat. Taky jsem chtěla mít u porodu dvě starší děti, které byly tehdy docela malé, a na to se taky ve všech porodnicích tvářili, že to tedy v žádném případě. Myslím, že dnes existuje hodně nemocnic, které nabízejí rodinné pokoje, kde se může za nějaký poplatek ubytovat celá rodina.
Na festivalu máte expozici Porodní sál. Jaký porodní sál si mám představit? Ten ideální?
Je to běžný porodní sál s nejmodernějším porodním lůžkem a na jedné straně je takový útulný pokojíček, který může být kdekoliv. Klidně na tom porodním sále.
Vzpomínám si, jak jsem doprovázela svoji sestru u jejího prvního porodu. To byl normální, možná i ošklivý porodní sál, ale porod proběhl moc hezky, vlastně jako doma. A to nejmodernější porodní lůžko sestra nakonec využila tak, že si o něj opřela hlavu a porodila v kleče na zemi, kam jí porodní asistentka položila žíněnku.
Nechceme ukazovat, že něco je horor a něco nádhera. Nechceme vykopávat příkop. Sebeošklivější porodnice, myšleno prostředím, může poskytnout nejvroucnější náruč, když je tam zrovna skvělá porodní asistentka a přemýšlivá lékařka či lékař.
Někdy mám z komunikace se zdravotníky pocit, že si myslí, že nám jde hlavně o vymalované zdi a nějaký nábytek, a na to oni prý nemají peníze. Ale my říkáme: „Prosím vás, na změnu systému si stačí sednout a udělat pár změn ve fungování. Není potřeba koupit ani nový koberec.“ Barva stěn není to hlavní. Hlavní je změna chování.
Festival nejen pro rodiče
Festival o těhotenství, porodu a rodičovství vznikl v roce 2006. Letošním tématem je Podpora rodiny na její cestě. Festival nabízí přednášky a workshopy pro rodiče (současné i budoucí) i pro zdravotníky, poradny porodních asistentek nebo laktačních poradkyň a má program také pro děti. Přednášky jsou placené, celý prostor expozice a ústřední diskuze, která se koná ve středu od 19 hodin, jsou přístupné zdarma. „Každé dopoledne všedních dnů věnujeme školám. Většinou základním a středním, ale měli jsme tam i školku. Průvodkyně, většinou dula, školu provede celou expozicí. Povídají si o porodu, můžou se na cokoli zeptat. Letos máme expozice Děloha, Porodní sál nebo Homo Ecologicus. Od kraje odpoledne do pozdního večera se pak ve dvou sálech neustále střídají přednášky různého typu. Každoročně je super třeba přednáška Ivany Königsmarkové, proto i její starší přednášky nabízíme v online verzi,“ přibližuje program Petra Sovová.
