Máte nějaký trik, jak si najít na všechno čas?
Někdy vedu rozhovory se svým osobním časem a prosím ho, aby mi uvolnil víc z kategorie servisních úloh na prostor tvorby. V jednom momentě jsem přestala koukat na televizi a poslouchat rádio, abych nepřijímala nepotřebné informace, které zbytečně zaměstnávají mozek. I přesto se snažím být v obraze, projdu si každý den zpravodajství, ráda se podívám na dobrý film, ráda poslouchám hudbu, přečtu si knihu, ale spoustu věcí jde mimo mě. V mnohých směrech jsem mimo dění, a možná i proto se mi v těch jiných daří dostat hlouběji. Nechci, aby to znělo elitářsky, myslím si, že jsem opak elitáře. Jsem vděčná za hodinové rozhovory s babičkou, kterou jsem dřív neznala, například o tom, jaké bylo její dětství. Nebo čas, kdy si vyprávím s lidmi, kteří jsou mi blízcí, ale klidně i úplně cizí. Vážím si toho, že mi věnují energii, své poznatky, vzpomínky a něco ze svého nitra. Miluju příběhy, i takové, které nejsou verbalizované, ale jsou přenesené v umění nebo v architektuře. Přijde mi fantastické, že se můžeme dnes, v téhle vteřině, rozhodnout, jak budeme žít, pracovat, jakým způsobem budeme sebe samé odevzdávat okolí…
Váš tatínek je spisovatel. Bylo pro vás v dospívání známé jméno výhodou, nebo nevýhodou?
V deseti letech jsem přestoupila do rakouské venkovské školy, kde moje rodiče nikdo neznal. V zahraničí jsem zůstala do roku 2007, kdy jsem se vrátila z holandského Utrechtu po studiích domů. Tuhle otázku jsem v rozhovorech dostávala často a nerozuměla jsem proč. Byla jsem dospělá, pracovala jsem, měla jsem už i v literatuře nějaké úspěchy. Pravdou však je, že jsem po příchodu na Slovensko dostala nabídky, které bych bez známého příjmení asi nedostala. Pro psychické zdraví jsem ty neadekvátní, vzhledem k mému vzdělání nebo mým zkušenostem, začala odmítat. Šla jsem cestou, kterou bych pravděpodobně šla i s úplně jiným příjmením. To, že jsem celý život cítila podporu rodičů a jejich lásku, je ale fakt, který mi v mnohém velmi pomohl.
Je pro vás psaní formou vyrovnávání se s minulostí?
Když jsem svůj poslední román, Pendlery, odevzdala majitelce a ředitelce vydavatelství, kde román vyšel, říkala mi: „Tamarko, vydáme to, když jsi to tak pěkně napsala. Napsala jsi to tak dobře, že se to bude s největší pravděpodobností prodávat špatně.” Předpokládala jsem tedy, že román možná zarezonuje u kritiky, že to bude téma, které třeba osloví zahraničí. A je to jako dárek, a taky překvapení, že Pendleři se prodávají nejlépe ze všech knih, které jsem napsala. Ale o prodej vlastně vůbec nejde. Nejvíc mě těší reakce od čtenářů. Jde o téma, které se může jevit jako úzkoprofilové, v románu totiž popisuji roky, kdy se mnohé děti ze dne na den ocitly v autobusech, ve vlacích, dvakrát denně vytahovaly pasy, protože chodily do rakouských škol.
